Čís. 6065

Ustanovení § 8, odst. 1 zákona o ochraně cti, že, byl-li někdo obviněn z trestného činu, stačí k důkazu pravily pravoplatný odsuzující rozsudek, vyslovuje nevyvratitelnou právní domněnku.
Zákon o ochraně cti nevyslovil však opačnou zásadu o rozsudku zprošťujícím.
Soud proto není vázán osvobozujícím rozsudkem v předchozí souvislé trestní věci a může o důkazu pravdy rozhodovali samostatně, používaje při tom průvodů vyšlých najevo v oné trestní věci.
Nebylo-li osvědčeno, že svědek, vzdavší se v předběžném řízení podle § 152 tr. ř. výpovědi, je nyní ochoten vypovídati, smí býti návrh na jeho výslech zamítnut beze zmatku čís. 4 § 281 tr. ř.
(Rozh. ze dne 11. prosince 1937, Zm II 433/37.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnosti obžalovaných A. a B. do rozsudku krajského soudu, jímž byli uznáni vinnými A. přečinem pomluvy podle § 2 zákona č. 108/1933 Sb. z. a n. a B. přestupkem zanedbání povinné péče podle § 4 zákona č. 124/1924 Sb. z. a n. ve znění vyhlášky č. 145/1933 Sb. z. a n.
Důvody:
Zmateční stížnosti, dovolávající se důvodů zmatečnosti podle § 281, č. 4 tr. ř., nelze přiznati úspěch.
Uvedený zmatek spatřuje zmateční stížnost v zamítnutí návrhu na slyšení svědka J. Návrh ten směřoval ke zjištění, že soukromý žalobce věděl, že pes, jejž pomáhal zabiti svému švagru R., byl ukraden, a směřoval takto k provedení důkazu pravdy co do obsahu závadné zprávy. Podle protokolu o hlavním přelíčení zamítl nalézací soud návrh s odůvodněním, »že vzhledem k obsahu trestních spisů (T 439/35 okresního soudu v N.) je důkaz pravdy vyloučen a výpověď svědka — nehledě ani k zaujatostí a nepřátelství, v němž obě strany žijí — je pro posouzení trestnosti nerozhodný«. Rozsudkové důvody praví po této stránce jen, že výpověď zaujatého svědka, jenž žije podle vlastního udání obžalované A. s rodinou R. v nepřátelství, nemůže změniti stav daný výsledkem řízení okresního soudů v N. a u státního zastupitelství v N.
Nalézací soud pokládal vedení důkazu pravdy v souzeném případě za vyloučené zřejmě proto, že soukromý žalobce byl v trestní věci T 439/35 zproštěn nahoře zmíněné obžaloby pro přestupek podílnictví na krádeži podle § 464 tr. z.
Zmateční stížnosti je přisvědčiti, že tento názor je nesprávný. Byl-li někdo obviněn z trestného činu, stačí ovšem podle § 8, odst. 1 zákona o ochraně cti k důkazu pravdy pravoplatný odsuzující rozsudek, jde tu o nevyvratitelnou právní domněnku (praesumptio juris et de jure). Naproti tomu nebyla opačná zásada vyslovena o rozsudku zprošťujícím, poněvadž důvody osvobozujícího rozsudku mohou býti různé (důvod. zpráva k zák. o ochraně cti, tisk 830 poslanecké sněmovny z roku 1930, str. 34, 35). Soud není tedy vázán osvobozujícím rozsudkem v předchozí souvislé trestní věci a může v otázce důkazu pravdy rozhodovati samostatně, používaje při tom průvodů vyšlých najevo v oné trestní věci, jak ostatně soud zrušovací pro právní stav založený před vydáním zákona o ochraně cti již vyslovil a odůvodnil v rozhodnutí č. 3908 Sb. n. s.
Zamítnutí průvodního návrhu, o nějž jde, nebylo by postačujícím způsobem ospravedlněno ani tím, že nalézací soud upírá již předem svědkovi víru pro zaujatost a nepřátelství proti soukromému žalobci, neboť nepřátelství, je-li vůbec rázu v ustanovení § 170, č. 6 tr. ř. předpokládaného, brání jen vzetí svědka do přísahy a průvodní síla důkazu může býti zkoumána zpravidla teprve po jeho provedení. Ostatně obžalovaná A. ani nepotvrdila, že takové nepřátelství panuje i mezi J. a soukromým žalobcem.
Přes to nebyli obžalovaní mezitímním nálezem, jímž byl zmíněný průvodní návrh zamítnut, zkráceni ve své zákonné obhajobě, neboť J., bratr to obžalované A., vzdal se již v předběžném řízení podle § 152 tr. ř. výpovědi a v průvodními návrhu nebylo tvrzeno, natož osvědčeno, že svědek je nyní ochoten svědectví vydati. Za těchto okolností nebyl nalézací soud povinen zmíněného svědka ke hlavnímu přelíčení obeslati a netřeba se proto zabývati vývody zmateční stížností o důležitosti tohoto svědectví. Není tu proto zmatku podle § 281, č. 4 tr. ř.

Citace:

Čís. 6065. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 534-535.