NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 1

Čís. 10635.

Pokračuje-li několik dědiců veřejného společníka podle společenské smlouvy ve společnosti, vykonávají svá společenská práva každý pro sebe a nejsou povinni ba ani oprávněni zříditi společného representanta, a to ani, kdyby to bylo ve společenské smlouvě ujednáno. Zastupování jednotlivého společníka ve výkonu jeho společenských práv a povinností s účinkem na venek není přípustné a nemůže proto býti předmětem zápisu do obchodního rejstříku.
(Rozh. ze dne 21. března 1931, R I 89/31).
Civilní rozhodnutí XIII. 25 Rejstříkový soud zamítl žádost o zápis v obchodním rejstříku, že Arnoštu M-ovi bylo společníky firmy W. a N., Linou W-ovou, Martou D-ovou a Trudou M-ovou uděleno obchodní zmocnění. Důvody: Podle čl. 45 obch. zák. musí udělení prokury býti zapsáno v obchodním rejstříku. Není však ani v odd. V. první knihy obch. zák. ani v jiném zákoně ustanoveno, že i obchodní zmocnění, které bylo uděleno podle čl. 47 obch. zák., má býti zapsáno v obchodním rejstříku, nebo že tento zápis jest přípustný, a to ani v případě, je-li s obchodním zmocněním spojeno právo, za firmu znamenati (čl. 48 obch. zák.). Nepřípustnost zápisu obchodního zmocnění vyplývá i z úvahy, že rozsah tohoto zmocnění není zákonem určen, jakž jest tomu podle čl. 42 a 43 při prokuře. Rozsah obchodního zmocnění určuje se výlučně vůlí principála a může vždy býti změněn. Obchodní rejstřík jest určen pro veřejnost a má veřejnosti poskytnouti vysvětlení o poměrech firmy, zejména o oprávnění firmu zastupovati a znamenati. Kdežto rozsah prokury každý zná, an jest upraven v zákoně, nebylo by tomu tak při obchodním zmocnění zapsaném v rejstříku. Zápis obchodního zmocnění neměl by proti veřejnosti účelu, což jest patrně i příčinou, proč obchodní zákon nezná zápis obchodního zmocnění. Rekursní soud napadené usnesení z jeho důvodů potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Podle čl. 12 obch. zák. nelze do obchodního rejstříku pojmouti jiné zápisy, než zákonem nařízené, to jest takové, jichž provedení zákon přikazuje nebo dopouští. Takovým zápisem není zápis, o nějž usilovaly stěžovatelky. Pokračuje-li několik dědiců veřejného společníka podle společenské smlouvy ve společnosti, netvoří tito dědicové jednotu pro sebe, nýbrž každý z nich vystupuje jako samostatný, podle míry svého podílu a podle společenské smlouvy plnoprávný, ale také plně zavázaný společník. Svá společenská práva vykonávají každý pro sebe a nejsou povinní zříditi společného representanta, ba nesmějí tak učiniti, a to ani tehdy, kdyby to bylo ve společenské smlouvě ujednáno (sr. Staub-Pisko § 5 při čl. 123 obch. zák.). Veřejný společník, oprávněný k zastupování společnosti, zastupuje při výkonu těchto práv společnost, jedná tudíž ve společném zájmu všech společníků. Zastupování jednotlivého společníka ve výkonu jeho společenských práv a povinností s účinkem na venek není přípustné a nemůže býti proto předmětem zápisu do obchodního rejstříku (srov. Staub-Pisko § 3 a k čl. 114 obch. zák.). Z těchto úvah plyne, že není přípustný zápis Arnošta M-a jako zmocněnce stěžovatelek k znamenání firmy za ně, nehledíc ani k tomu, že stěžovatelky podle usnesení ze dne 9. července 1930 nejsou vůbec oprávněny k zastupování a ke znamenání firmy společnosti W. a N. Není tu podmínek § 16 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. a nemohlo býti dovolací stížnosti vyhověno.

Citace:

Čís. 10635. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 409-410.