NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Č. 4964
.
Závadné názvy: Předpisy vl. nař. č. 324/1921 o jazykové úpravě názvů ulic neodporují zákonu.
(Nález ze dne 1. října 1925 č. 16397.)
Prejudikatura: Boh. 2435, 2790, 4214 adm. a j.
Věc: Městská obec F. (adv. Dr. Rud. Traub z Č. Brodu) proti ministerstvu vnitra o označení ulic.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Když stěžující si obec byla osp-ou v F. vyzvána, aby označení ulic a veřejných míst uvedla ve shodu s předpisy zák. ze 14. dubna 1920 č. 266 Sb. a nař. z 25. srpna 1921 č. 324 Sb., usneslo se městské zastupitelstvo dne 9. května 1922, aby všechna dosavadní označení ulic a veřejných míst byla zrušena, uliční tabulky odstraněny a nová označení ulic aby nebyla již zaváděna. Výměrem z 31. srpna 1922 zrušila osp usnesení to podle § 92 sl. ob. zř., poněvadž odporuje zákonu č. 266/1920. Nař. rozhodnutím bylo opatření to v cestě instanční potvrzeno.
O stížnosti nss uvážil:
Stížnost vychází ze správného názoru, že pojmenování a označení ulic a veřejných míst v obci spadá do oboru vlastní působnosti obce, a že tedy obec v tomto směru je principielně oprávněna »volně na všem se ustanovovati a dle toho opatření činiti«. Avšak § 27 sl. ob. zř. normuje ex professo samostatnou působnost obce, sám stanoví výslovně, že obec může toto sebeurčení uplatňovati jen »šetříc zákonův říšských a zemských«, tedy jen potud, pokud volnost její zákonem není omezena. Zákonodárství republiky upravilo pojmenování a označování ulic a veřejných míst zákonem ze 14. dubna 1920 č. 266 Sb. Pokud tento zákon sám materie oné se zmocnil a ji upravil, je sebeurčovací právo obce omezeno a může jen v rámci cit. zákonem stanoveném býti vykonáváno. Je tedy otázkou, jaký obsah mají normy tohoto zákona a jak daleko sahají meze, které byly jím sebeurčovacímu právo obce položeny.
Nss již ve svém nál. Boh. 2435 adm. dospěl výkladem zák. č. 266/1920 k závěru, že bylo úmyslem jeho upraviti otázku pojmenování a označování ulic v celém jejím rozsahu. §§ 7—9 upravují názvy posavadní, § 10 pojmenování ulic v budoucnosti. Obsah § 7 nevyčerpává se pak toliko v tom, že prohlašuje určité názvy za závadné a nepřípustné, nýbrž je v něm zároveň vysloveno, že dosavadní názvy ulic a veřejných míst, pokud nejsou závadnými, zachovávají se v platnosti na tak dlouho, dokud přípustným způsobem (§ 10) nebudou změněny.
Zákon sám omezuje se na to, že pojmenování ulic a veřejných míst upravuje obsahově. Pokud se týče jazyka, v němž toto pojmenování má býti vyjádřeno, přenechává určení jeho v § 22 cestě nařizovací. Tento paragraf praví, že užívání jazyků při provádění tohoto zákona upraví se nařízením. Vztahuje-li se však — jak svrchu dovoděno — zákon sám na pojmenování ulic nejen budoucí, nýbrž i dosavadní, a to nejen na názvy závadné, nýbrž i na všechny dosavadní názvy ostatní, plyne z toho nutně, že také jazyková úprava v § 22 vládě delegovaná vztahuje se na veškero pojmenování a označení ulic budoucí i dosavadní.
Na provedení § 22 zák. č. 266/1920 vydáno bylo vl. nař. z 25. srpna 1921 č. 324 Sb. Stížnost popírá ovšem jeho platnost, ale po názoru soudu neprávem.
Pokud jde o námitku, že cit. nařízení odporuje § 55 úst. listiny, bylo by možno především rozuměti jí tak, že zákon č. 266/1920, zmocňuje v § 22 vládu, aby nařízením upravila užívání jazyků při provádění tohoto zákona, překročil s á ín meze, které nařizovací moci jsou stanoveny ústavou, a tedy tímto zmocněním sám ocitl se v rozporu s ústavní listinou. Takto pojata vymyká se námitka tato přezkoumání nss-em, který dle § 102 ust. listiny je při zákoně oprávněn toliko zkoumati, byl-li řádně vyhlášen, kdežto zkoumání ústavnosti zákona v čl. II. úvoz. zák. k úst. listině vyhrazeno jest soudu ústavnímu.
Jinak lze rozuměti uvedené námitce tak, že vl. nař. č. 324/1921 šlo přes meze vytčené mu v § 22 zák. č. 266/1920. V tomto smyslu pojata spadá pak — nejsouc blíže rozvedena — v jedno s další námitkou stížnosti, že cit. nařízení obsahuje jiné účely, nežli které jsou mu v zákoně č. 266/1920 vytčeny. Tuto námitku ns shledal však bezdůvodnou; neboť, bylo-li úmyslem zákona — jak dolíčeno — upraviti pojmenování a označování ulic v celém rozsahu a zmocnil-li zákon nařizovací moc beze všeho omezení, aby upravila užívání jazyků při provádění zákona a tedy při pojmenování a označování ulic vůbec, nelze seznati, že by nařízení šlo přes meze zákonné delegace.
Stížnost vznáší proti platnosti cit. nařízení ještě další, nedosti jasnou námitku, kterou opírá o domnělou nekompetenci úřadu »k vykonávání péče v onom životním oboru, na němž se pohybuje policejní nařízenk. St-lka si tu však zřejmě neuvědomila, že nařízení to je vydáno vládou. Vláda podle § 64 úst. listiny jako taková je nositelkou veškeré moci vládní a výkonné, pokud tato není výslovně vyhrazena presidentu republiky, a nařizovací moc, kterou vláda dle § 81 úst. listiny vykonává ve sboru, není tedy na určité životní obory omezena.
Čl. 5, odst. 2 vl. nař. č. 324/1921 stanoví, že usnese-li se obecní zastupitelstvo na pojmenování ulic v jazyku jiném než čsl., jest v obcích tam uvedených ulice a veřejná místa vždy označiti vedle toho také, a to na prvém místě, v jazyku státním. Již ve zdejším nál. Boh. 2790 adm. bylo ustanovení toto vyloženo v ten smysl, že obsahuje normu, podle níž v obcích, určených jistými objektivními znaky, ulice a veřejná místa musí býti v každém případě pojmenovány a označeny také v jazyku státním. Slova »usnese-li se obecní zastupitelstvo na pojmenování jiném než čsl.« neznamenají nic jiného, nežli: jsou-li nebo buďou-li ulice podle usnesení ob. zastupitelstva pojmenovány nikoli v jazyku státním, nýbrž'v jazyce jiném. Uplatnění oné normy, vázané na objektivní předpoklady, není závislé na tom, že se ob. zastupitelstvo na tomto pojmenování v jazyku státním usnese. Jediným předpokladem je fakt, že ulice je vůbec nějak pojmenována. Je-li tento předpoklad splněn, nastává z vl. nařízení č. 324/1921 ex lege pro obec povinnost, aby ulici označila také jazykem státním. Tím je však zároveň vyloučeno, aby se obec usnesla, že ulice napříště žádného pojmenování resp. označení nemá míti. Takovéto usnesení frustrovalo by in fraudem legis normu v odst. 2 čl. 5 cit. nař. vyslovenou a ocitlo by se v rozporu s předpisy §§ 7—9 zák. č. 266/1920, které nařizují nahraditi odstraněný název názvem jiným a trvají tudíž na tom, aby ulice zůstaly pojmenovány. Při tom nelze se domysliti důvodu, proč by ustanovení to mělo se vztahovati pouze na ulice dosud závadně pojmenované, kdyžtě účel pojmenování ulice jakožto pomůcky orientační je v obou případech stejný. Plyne tedy z uvedených norem pro obce povinnost pojmenování ulic a veřejných míst nerušiti a tedy je zachovati a pro obce uvedené v čl. 5, odst. 2 cit. nař. zároveň povinnost vyznačiti je jejich názvy také v jazyku státním. Neprávem dovolává se st-lka na oporu svého názoru zdejšího nál. Boh. 4214 adm. Neboť právě v tomto nálezu postavil se nss na stanovisko, které shora jest hájeno.
Že obec F. náleží mezi obce uvedené v čl. 5, odst. 2 cit. vlád. nař., není sporno. Rovněž jest zjištěno a nepopřeno, že ulice a veřejná místa v F. mají pojmenování a označení, a že teprve 9. května 1922, tedy již za účinnosti vl. nař. č. 324/1921, ob. zastupitelstvo se usneslo tato dosavadní pojmenování zrušiti a označení ulic odstraniti. Jsou tedy splněny veškery předpoklady pro uplatnění normy čl. 5, odst. 2 a usnesení ob. zastupitelstva z 9. května 1922 je s touto normou, jak byla svrchu vyložena, ve zjevném rozporu.
Zbývá tedy už jen námitka, žp inhibiční právo politického úřadu proti usnesení z 9. května 1922 bylo prekludováno, poněvadž nebylo uplatněno v 8nedělní lhůtě § 10 zák. č. 266/1920, po případě že úřad šel přes meze pouhé sistace, neobmezuje se na pouhé zastavení výkonu onoho usnesení, nýbrž ukládaje nad to obci, aby do určité doby zjednala zákonný stav a vymíňuje si zjednati po případě sám odpomoc. Než ani tato námitka není důvodná. Normu pro dozorčí zákrok v daném případě nelze hledati v § 10 zak. č. 266/1920, který jedná toliko o případu, kdy se ob. zastupitelstvo v budoucnosti, t.j . po vydání cit. zákona usnáší o pojmenování ulice, tedy o novém jménu pro ulici. O takový případ tu nej Je, neboť zde nejde o nové věcné pojmenování ulice, nýbrž o zevnější označení ulic již pojmenovaných také v jazyku státním. Pro tento případ dává normu čl. 5, odst. 3 vl. nař. č. 324/1921. Tento předpis však ani neváže výkon inhibičního práva na nějakou lhůtu, ani neobmezuje úřad na pouhé zastavení usnesení ob. zastupitelstva, nýbrž výslovně dává úřaďu právo, aby, když obec opomene učiniti opatření jí náležející, sám na náklad obce zjednal odpomoc. Jsou tedy veškery námitky bezdůvodny, pročež bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 4964. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 234-237.