Čís. 16275.

Nezaměstnaný ve smyslu § 12, odst. 2, vlád. nař. č. 77/1936 Sb. z. a n. jest za ostatních předpokladů v předpisu tom vytčených toliko ten, pro koho byly skutečnou pravou příčinou nutnosti vzdání se výdělečné činnosti všeobecné hospodářské poměry, nikoli jen hospodářské poměry, týkající se jeho osoby a nastalé před všeobecnou hospodářskou krisí.
Posouzení »hospodářských poměrů« přísluší soudu, který není po té stránce vázán názorem jiného úřadu.
(Rozh. ze dne 2. září 1937, R II 340/37.)
Povinný Rudolf H. podal včas před dražbou nařízenou na den 16. října 1936 návrh na odklad dražby jedné ideální třetiny nemovitosti (domu), zapsané ve vložce č. 164 kat. území Č. T., ve smyslu zákona ze dne 22. února 1934, č. 34, ze dne 22. prosince 1934, č. 260 a vlád. nař. ze dne 31. března 1936, č. 77 Sb. z. a n., v níž se dovolává toho, že jest jej pokládati za nezaměstnaného, ježto svoji čalounickou živnost v roce 1934 odhlásil pro hospodářskou tíseň a nedostatek zaměstnání v živnosti. Při svém výslechu udal, že před vzdáními se své živnosti vydělal tolik, že byl s to uhájiti živobytí své a své rodiny, a projevil souhlas, aby to bylo dotazem na berní správu v Č. T. zjištěno výkazem jeho výdělkových poměrů v době, kdy vedl samostatnou čalounickou živnost. Vymáhající věřitelé se vyjádřili proti návrhu povinného na odklad dražby, ježto povinného nelze pokládati za osobu nezaměstnanou, ježto ani v době hospodářské konjunktury před rokem 1930 neprovozoval povinný výdělečnou činnost v takovém rozsahu, že by byl schopen uživiti svoji rodinu a sebe. Soud prvé stolice zamítl návrh. Důvody: Dotazem na berní správu v Č. T. zjistil soud, že povinnému byla od roku 1933 předpisována pouze neprovozovací kvóta a že povinný odhlásil svoji živnost dne 12. června 1934 pro nedostatek práce a velkou konkurenci v oboru své čalounické živnosti, dále, že za rok 1929 byla povinnému předepsána výdělková daň ve výši 6 Kč 25 h, rovněž tak za rok 1929 a v letech 1931 a 1932 výdělková daň ve výši 2 Kč. Z uvedeného zjištění nabyl soud přesvědčení, že povinný ani před vzdáním se své živnosti, tedy v době konjunktury, nevydělal tolik, aby uživil sebe a svoji rodinu, a že se tedy nevzdal provozu své živnosti následkem všeobecné hospodářské tísně. Nelze proto pokládati povinného za osobu nezaměstnanou ve smyslu dovolávaného vládního nařízení. Rekursní soud uznal podle návrhu. Důvody: Neprávem má prvý soud za to, že stěžovatele nelze pokládati za nezaměstnaného ve smyslu § 12 vlád. nař. č. 77/1936 Sb. z. a n. To, že snad dlužník ani před vzdáním se své živnosti nevydělal tolik, aby uživil sebe a svoji rodinu, jest úplně vedlejší, neboť rozhoduje podle § 12 řeč. vlád. nař. jen to, provozoval-li dlužník v době po 28. únoru 1931 aspoň po dobu 3 měsíců samostatnou výdělečnou činnost, nebyla-li mu podle posledního pravoplatného předpisu z doby, kdy tuto činnost ještě provozoval, vyměřena daň důchodová ani všeobecná daň výdělková z důchodu jeho výděliečné čininosti nebo z výtěžku přesahujícího 15000 Kč, a musil-li se své výdělečné činnosti vzdáti pro hospodářské poměry. Těmto podmínkám, je v souzené věci vyhověno, jak patrno z potvrzení okresního úřadu v Č. T. z 13. listopadu 1936, podle něhož se stěžovatel dne 12. června 1934 vzdal své výdělečné činnosti pro hospodářskou krisi, dále z potvrzení berní správy v Č. T. ze dne 18. listopadu 1936 resp. 9. prosince 1936. Ježto není dále sporno, že stěžovatel jest t. č. bez zaměstnání a nemá příjem, který by stačil na slušnou výživu jeho a jeho rodiny, a ježto prodávaný dům slouží přímo k ukojování přiměřených nutných potřeb nezaměstnaného dlužníka a jeho rodiny, neboť stěžovatel obývá se svou rodinou v domě, o nějž jde, byt skládající se jen z 1 světnice a kuchyně, jak bylo konaným šetřením zjištěno, jsou tu splněny veškeré předpoklady pro odklad dražby ve smyslu vlád. nař. č. 77/1936 Sb. z. a n.
Nejvyšší soud zrušil usnesení nižších stolic a uložil soudu prvé stolice, aby po doplnění řízení znovu rozhodl.
Důvody:
Jde především o otázku, zda se povinný musil vzdáti výdělečné činnosti pro hospodářské poměry, neboť o tom, že by tu jinak snad nebyly předpoklady druhého odstavce § 12 vlád. nař. č. 77/1936 Sb. z. a n., není jíž sporu. Dovolací stěžovatelce je přisvědčiti v tom, že rekursní soud dotčenou otázku řešil na základě skutkových předpokladů ze spisů neplynoucích, dospěl-li k úsudku, že se povinný vzdal výdělečné činnosti »pro hospodářskou krisi«, neboť z potvrzení okresního úřadu v Č. T. ze dne 13. listopadu 1936, o které se rekursní soud opíral, to neplyne. Nehledě na to, že posouzení právního pojmu »hospodářských poměrů« přísluší soudu, který není v té příčině vázán názorem jiného Úřadu, nezmiňuje se uvedené potvrzení o »hospodářských poměrech«, neboť uvádí jako důvody, pro které povinný živnost odhlásil, »nedostatek práce a velkou konkurenci«, a ani neuvádí, že se jí musil vzdáti. Pro to však, zda nedostatek práce a velká konkurence byly následky hospodářských poměrů, neposkytuje dosud konané šetření žádného podkladu. Naopak jiné okolnosti nasvědčují tomu, že tomu tak nebylo, pročež soud měl i k těmto jiným skutečnostem, o nichž ještě bude řeč, přihlížeti a pečlivě vyšetřili, zda všeobecná hospodářská krise byla skutečně pravou příčinou, pro kterou se povinný musil vzdáti své výdělečné činnosti. Neboť ze zjištění prvého soudu plyne, že výdělek ze živnostenské činnosti dlužníkovy stále klesal již od roku 1928 do roku 1932, jak jest patrné z předpisů výdělkové daně za uvedená léta, nasvědčujících tomu, že úpadek v živnosti dlužníkově může míti jiné příčiny. Jsou tu tedy náznaky o tom, že se hospodářský úpadek dlužníkův začal již před obecnou krisi a že by tento nepříznivý vývoj byl vedl ke vzdání se živnostenské činnosti snad i tehdy, kdyby tu obecné krise nebylo. Ovšem spolehlivých zjištění v té příčině tu není, a bylo již proto uznati na zrušení usnesení obou nižších soudů, aby dalším šetřením bylo spolehlivě zjištěno, zda se dlužník musil vzdáti živnosti pro hospodářské poměry.

Citace:

č. 16275. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 124-126.