Čís. 11071.

Složil-li odpůrce navrhovatele prozatímního opatření podle rumunského práva jistotu, by odvrátil výkon prozatímního opatření, jdou následky tohoto složení (znehodnocení jistoty) na jeho vrub, pokud je navrhovatel prozatímního opatření nepřivodil jiným svým činem než právě jen návrhem.
(Rozh. ze dne 6. října 1931, Rv I 1335/30.)
Žalobce byl roku 1916 žalován L-em u rumunského soudu. L. havrhl zároveň prozatímní opatření zabavením zásob obilí, jež měl žalobce uloženy u různých obchodníků v Rumunsku. Aby odvrátil výkon prozatímního opatření, složil žalobce podle rumunsikého práva jistotu 25.000 lei. Žaloba L-ova proti žalobci byla roku 1922 zamítnuta a roku 1926 byla žalobci vydána jistota. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na vykonavateli poslední vůle L-a náhrady škody, jež mu vzešla znehodnocením jistoty. Procesní soud prvé stolice neuznal žalobní nárok důvodem po právu. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: První soud zastává stanovisko, že žalobci nepřísluší náhrada škody, neboť 1. válečné poměry přinesly s sebou, že žalobcem složených 25.000 leiů k odvrácení hrozícího mu zajišťovacího zabavení movitého jmění, nalézajícího se v Rumunsku, bylo navráceno v roce 1926, a to v znehodnoceném lei. Válka a její následky jsou však náhodou, za niž má ručiti jen ten, kdo tuto náhodu svým zaviněním způsobil. Také čl. 998 a 999 rumunského obč. zák. předpokládají zavinění. Takového zavinění však není, poněvadž L. návrhem prozatímního opatření — čís. 11071
proti zajištění použil jen svého práva (§ 1305 obč. zák.). 2. Ztrátu kursu lei nemůže žalobce požadovati, poněvadž Rumunsko nezná znehodnocení leie. Žalobce mohl tudíž žádati jen to, co bez zřetele k válce měl obdrželi, totiž složenou jistotu s úroky, a tu obdržel. 3. Čeho se žalobce domáhá, je jen abstraktní škodou. Tyto důvody snaží se odvolatel podvrátiti, avšak odvolací soud nemůže ho v tom následovali. Podle čl. 613, 614 rumunského obč. zák. může věřitel, jenž se nevykáže listinou, žádati po splatnosti pohledávky současně se žalobou o zaplacení zajišťovací zabavení movitých věcí dlužníka, musí však složití jistotu ve výši jedné třetiny toho, co požaduje. Podle čl. 617 může však dlužník výkon tohoto prozatímního opatření odvrátili, poskytne-li svého času dostatečnou jistotu. Posléze má žalující strana podle čl. 140 zaplatili zvítězivší straně způsobené náklady, aniž jest tím dotčena otázka řádného odškodnění. Náklady a náhrada se poskytují jen na požádání. Zákonná ustanovení tedy předpisují, že žalobce, jenž podlehl v případě exekuce zabavením k zajištění, jež jím byla zahájena, ručí za škodu žalovanému tímto prozatímním opatřením vzešlou. Jde však o to, že nynější žalobce a tehdejší žalovaný nežádá, by mu žalovaná strana nahradila škodu z provedení prozatímního opatření, nýbrž žádá náhradu škody, jež mu prý vznikla tím, že k odvrácení výkonu prozatímního opatření nedošlo následkem složení jistoty 25.000 lei. Nechť se složení jistoty stajo tehdejším žalovaným, by od sebe odvrátil škodu, by mohl převésti své zásoby obilí atd. ještě před vypuknutím války s Rumunskem včas do Rakousko-Uherska, tedy jaksi z donucení, nebo spolupůsobily jiné důvody, v žádném případě nejde u zažalované náhrady škody o bezprostřední náhradu škody z prozatímního opatření, nýbrž o škodu, jež prý vznikla ze složení jistoty nynějším žalobcem, poněvadž leie si pořídil za rak. koruny, k čemuž ho dřívější žalobce nijak nenutil a také na to neměl vliv. Povolené prozatímní opatření bylo tedy zajisté předpokladem, podmínkou pro to, že žalobce složil 25.000 lei k odvrácení tohoto opatření, avšak nebylo příčinou škody; jí bylo spíše samo složení peněz, jež žalobce obdržel zpět v znehodnoceném lei. Schází tudíž příčinná souvislost mezi prozatímním opatřením, vydobytým L-em a tvrzenou škodou nynějšího žalobce.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání napadá odvolací rozsudek pro právní mylnost (§ 503 č. 4 c. ř. s.), protože odvolací soud prý neprávem odpověděl záporně na otázku příčinné souvislosti mezi dovolatelovou škodou a odpůrcovým jednáním. Nelze mu však přisvědčiti. Odvolací soud zdůrazňuje právem, že nejde u zažalované náhrady škody o bezprostřední náhradu škody z prozatímního opatření, nýbrž o škodu, která prý vznikla složením jistoty nynějšího žalobce. Proti škodě, která žalobci hrozila z výkonu odpůrcova zatímního opatření, poskytoval mu rumunský zákon dva ochranné prostředky: jednak, že navrhovatel zatímního opatření musil složití jistotu ve výši jedné třetiny požadované částky, jednak, že soud mimo to poskytuje odpůrci na požádání řádné odškodnění. Nepostačovala-li odpůrci tato zákonná ochrana, bylo mu ovšem zůstaveno odvrátiti výkon zatímního opatření — a tím též škodu s jeho výkonem spojenou — složením dodatečné jistoty. Ano však složení jistoty jest dáno do volné vůle odpůrcovy, jdou jeho následky na jeho vrub, pokud je snad navrhovatel nepřivodil — oč tu však nejde — jiným činem, než právě jen svým návrhem. Účel zákona, zabrániti, by nebylo škodlivým způsobem zasahováno do cizího jmění neodůvodněnými návrhy na zatímní opatření, jest dosažen stanovením navrhovatelovy povinnosti k složení jistoty a k řádnému odškodnění, k náhradě škody z výkonu zatímního opatření přímo vzniklé. Nechce-li se odpůrce s tímto zajištěním uspokojiti a chce-li již předem odvrátiti obávané škody z výkonu zatímního opatření složením jistoty, přerušuje tímto jednáním, jež podniká zcela o své újmě, příčinnou souvislost mezi navrhovatelovým postupem a vlastní škodou. Nemůže býti účelem zákona, protože by se příčilo zásadě slušnosti, by nebezpečí (risiko) odpůrcova (tu žalobcova) jednání, jímž se chce nad zákonnou ochranu zajistiti proti možným škodám z výkonu zatímního opatření, přesunoval na navrhovatele a by ten tak nesl následky (po případě pochybených) pokusů podnikání, do nichž; se odpůrce (snad i nerozvážným způsobem) pustil, by odvrátil snad jen domněle hrozící nebezpečí a si zlepšil (snad jen domněle nedostatečné) záruky proti obávaným škodám. Tak široká povinnost k náhradě škody neodpovídala by účelu, jejž zákon jejím stanovením sleduje, a nemůže proto býti po právu. Dovolání se marně snaží uhájiti svůj opačný názor, poukazujíc k ustanovení § 1311 obč. zák., neboť i tam jest předpokládána příčinná souvislost, jíž tu však, jak vyloženo, podle zákona není. Není-li jí, padá nezbytně celý žalobní nárok a není třeba obírati se ostatními vývody dovolání.

Citace:

Čís. 11071. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 310-312.