NPD documents search: České právo, 7 (1925) - Z mor. slez. odboru spolku čsl. notářů v Brně

Čís. 8235.

Náhrada škody podle § 1327 obč. zák.
K výdělku oprávněného lze přihlížeti jen po dobu skutečného jeho zaměstnání. Vyšší výdělek za tuto dobu než činí přisouzené výživné, nelze započítávati na dobu bez zaměstnání.
Náhrady na výživu lze se domáhati od podání žaloby bez ohledu na to, kdo poskytoval výživu až do pravoplatnosti rozsudku.
Zněl-li žalobní návrh na výživné až do způsobilosti žalobce k výživě, nemůže soud bez návrhu žalovaného stanoviti v rozsudku jiné časové omezení.
(Rozh. ze dne 18. srpna 1928, Rv II 749/27.)
Otec nezletilých žalobců byl usmrcen při neštěstí na dráze. Nárok proti dráze na náhradu škody byl uznán důvodem po právu soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z důvodů, uvedených v čís. sb. 5601. Procesní soud prvé stolice přisoudil po té nezl. Emilu T-ovi 11900 Kč a měsíční důchod 350 Kč až do doby, kdy se bude moci sám živiti, nezl. Janu T-ovi 14650 Kč a měsíční důchod 350 Kč až do doby, kdy se bude moci sám živiti. Odvolací soud k odvolání žalované dráhy napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. — Čís. 8235 —
Důvody:
Právem nižší stolice přihlížely k výdělku nezl. Emila ve zbrojovce pouze tak, že osvobodily žalovanou od povinnosti platiti mu výživné po dobu, po kterou jeho zaměstnání ve zbrojovce trvalo, a odečtli od příspěvků již zadrželých příspěvky za dobu toho zaměstnání. Vydělal-li Emil více, než 350 Kč měsíčně, není tím řečeno, že žalovaná má právo žádati, aby toto plus započítáno bylo na dobu, kdy byl bez zaměstnání. I kdyby zásadně to bylo přípustno, musila by žalovaná dokázati, že žalobce opravdu toto plus ušetřil a že tu tedy nyní tento fond na jeho výživu v době nezaměstnanosti je, o což se však vůbec nestará, anebo — neprávem — starost o to a břímě průvodní o opaku přesunuje na žalobce, jakož vůbec nepostihuje, že by se touto otázkou byla musila zabývati již v první stolici, nyní že je nepřípustnou novotou. Mimo to však v materielně právním ohledu přehlíží, že chlapec mohl se svým výdělkem podle § 246 obč. zák. volně nakládati, což by podle § 151 obč. zák. bylo platilo i tehdy, kdyby otec byl býval ještě na živu. A i kdyby byl chlapec něco byl ušetřil, nesměl by ani otec upotřebiti pro něj jistiny, nýbrž jen úroky, jak to z § 150 obč. zák. jasně plyne, což však pro nepatrnost vůbec nelze v počet bráti.
Otázka oprávnění žalobců. Tu dovolání přehlíží obecně známou právnickou pravdu, že o nároku podle § 1042 obč. zák. může býti jen tehdy řeč, když matka by se domáhala náhrady za výživu dětí pro dobu před podáním žaloby; když však žalobci s nárokem proti žalované vystoupili, mají právo žádati výživné ode dne žaloby, nehledíc k tomu, kdo je od té až do pravoplatného rozsudku živil. Kdyby stanovisko dovolání mělo býti správným, byla by matka nesměla po čas sporu chlapce vyživovati, chtěli-li by se tito námitky nedostatku aktivního oprávnění, kterou žalovaná činí, uvarovati a mohli by tedy v mezičasí zemříti i hlady. Z toho nejlépe viděti planost této námitky, kterou ostatně žalovaná uplatňuje až v řízení opravném, tedy cestou nepřípustné novoty, opětně přehlížejíc, že každá námitka jakožto obranný prostředek musí se uplatňovati (§ 182 c. ř. s.) a není ani povinností ani právem soudu, by si ji sám vytvořil. I kdyby to dle skutkového obsahu sporu bylo možno, t. j. tedy ani tehdy nesmí se jí soud chápati z vlastního počinu, když je to námitka pouze právní, jak to také zcela jasně plyne i z předpisu § 482 prvý odstavec (513) c. ř. s., podle něhož v řízení opravném žádná nová námitka vznášena býti nesmí, z čehož není výjimky ani pro námitku nedostatku oprávnění.
Aby se v rozsudku určilo časové omezení přisouzeného výživného, to by byla musila žalovaná už v první stolici navrhovat. Nárok žalobní zněl na výživné až do způsobilosti žalobců k výživě a toho se musil soud držeti a nesměl dobu vyživovací povinnosti žalované dráhy sám jinak určovati, neboť § 404 c. ř. s. mu nařizuje, by vyřídil všecky návrhy ve hlavní věci. Když žalovaná se žádným protinávrhem nevystoupila, neměl soud ani možnosti činiti něco jiného než vyříditi návrh žalobní, jenž odpovídá zákonu, a tak věcí žalované strany bude, by si sama posoudila, kdy její vyživovací povinnost pomine a podala si případnou žalobu na uznání jejího zániku. Křivda se jí neděje a je vůbec otázkou, který způsob je praktičtějším, zda ten, či onen, jakým vyřízen dovolávaný žalovanou případ rozhodnutí býv. víd. nejv. soudu čís. 1661 Gl. U. n. ř.

Citace:

PRAGER, JUDr. Oldřich. Jest možno v civilním řízení pro druhou instanci účtovati normální útraty?. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1927, svazek/ročník 66, s. 618-618.