NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8471 —
Č. 8471.

Vojenské věci: I. Podle zák. o vál. úkonech neručí voj. správa za škody způsobené svévolnými činy jednotlivých příslušníků vojska. — II. Jak jest postupovati při určení náhrady podle zák. o vál. úkonech za škody způsobené na budově, používané k ubytování vojska?
(Nález ze dne 6. března 1930 č. 3605.)
Prejudikatura: Boh. A 6452/27, 8177/29 a j.
Věc: Konkursní podstata Prvé továrny na košile a prádlo v B. proti ministerské komisi pro válečné úkony o náhradu za válečné úkony.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podle spisů bylo v továrně stěžující si firmy ubytováno vojsko, a to od 21. srpna 1916 do převratu vojsko rak.-uher., od převratu do konce roku 1918 t. zv. Národní obrana, od 1. ledna 1919 do 20. prosince 1921 vojsko čsl. Při odevzdání budovy rak.-uher. vojsku v r. 1916 byl sepsán inventář, naproti tomu při přejímání budovy Národní obranou a čsl. vojskem přejímací protokoly sepsány nebyly. Podle protokolu čsl. posádkového velitelství z 20. prosince 1921 měla býti tohoto dne továrna vrácena majiteli, jelikož však správce konkursní podstaty stěžující si firmy odmítl továrnu převzíti a rovněž měst. úřad v B. nechtěl továrnu převzíti, omezila se komise, sestávající ze zástupce posádkového velitelství, těch. správce státních budov, správce voj. budov a zástupce velitele 10/26 pol. roty na sepsání stavu, v jakém budova toho dne byla. Podle téhož protokolu ponechána byla v budově stráž, jež po uvědomění správce konkursní podstaty bude odvolána. Podle pro tokolu, sepsaného v B. dne 3. června 1922 byla továrna tohoto dne předána správci konkursní podstaty stěžující si firmy a jím převzata. Současně zjištěn byl a popsán stav budovy.
Po tomto odevzdání budovy zaslala intendance zem. voj. velitelství v Bratislavě spisy županskému úřadu v Báňské Bystřici, aby bylo provedeno řízení podle § 33 zák. čl. LXVIII:1912 o vál. úkonech. — Dne 26. června 1923 konáno bylo znalecké ohledání o ocenění škod v továrně způsobených. — — — — — Obecní komise usnesla se po jednání navrhnouti dohodu v tom smyslu, že na škody, způsobené na budově a na inventáři zaplatí čsl. voj. správa částku 50 000 Kč, ostatní pak nároky, a to za další škody na stavbě, za škody způsobené na pohyblivém zařízení před převratem a za škody způsobené na strojním zařízení, že mají se odkázati do kompetence reparační komise. — Č. 8471 —
Župní úřad ve Zvolenu, jemuž pak spisy byly postoupeny, vrátil je okresnímu úřadu v Báňské Štiavnici s příkazem, aby bylo zjištěno, z které doby jednotlivé škody pocházejí a kterým vojskem byly způsobeny. K tomu učinil správce konkursní podstaty stěžující si firmy podání, v němž uvedl v podstatě, že po dobu, co bylo v továrně ubytováno rak.-uher. vojsko, nebyly způsobeny žádné škody, kromě normálního opotřebení, rovněž tak nebyly způsobeny žádné škody maďarskou národní obranou, takže veškeré škody byly způsobeny čsl. vojskem. Na důkaz tohoto tvrzení nabídl správce konkursní podstaty výslech 27 svědků a výslech svůj vlastní. Z těchto svědků bylo vyslechnuto 22 osob, z nichž část nevěděla nic o tom, v které době vznikly škody, většina pak uvedla, že po jejich názoru byly škody způsobeny čsl. vojskem a to proto, že viděli budovu před tím, než se do ní nastěhovalo čsl. vojsko, i potom, nebo že tak vědí ze zkušeností, nebo že tak soudí podle disciplíny. Min. komise pro vál. úkony přiznala továrně na prádlo v konkursu v B. jako náhradu škod způsobených čsl. vojskem při ubytování v továrních místnostech částku 32 910 Kč 60 hal. — — — —
O stížnosti do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
I. Škody na budově a vnitřním zařízení. Vycházeje z předpokladu, že zabrání budovy stěžující si firmy bylo provedeno podle zákona o vál. úkonech, totiž podle zák. čl. LXVIII:1912, dovodil žal. úřad v nař. rozhodnutí, že nikoli všechny nedostatky, shledané na budově a na vnitřním zařízení a oceněné znalci a) na budově částkou 89 022,07 Kč a b) na vnitřním zařízení částkou 35 564,64 Kč, jdou na účet poškození, za něž by příslušela náhrada podle zák. o vál. úkonech, nýbrž jen nedostatky v úhrnné částce ad a) i b) celkem 58 507 Kč, odůvodniv zejména při budově určité srážky s posudku znaleckého tím, že znalci při svém posudku oceňují náklady celé rekonstrukce tovární budovy, neberouce zřetele na to, že v době předání byla budova již opotřebována, že tedy žal. úřad může přiznati náhradu jen do výše hodnoty, jakou mají předměty opotřebované, jak je také voj. správa při počátku vál. úkonů přejímala, a vyloučiv v obou skupinách a) i b) určité položky, jež neuznal za nedostatky, způsobené ubytováním a tudíž vál. úkonem, nýbrž za škody způsobené svévolnými činy jednotlivců, za něž voj. správa podle zák. o vál. úkonech neručí.
Stanoviv takto hodnotu poškození, vzniklých vál. úkonem za celou dobu, po kterou zabrání trvalo, přiznal žal. úřad stěžující si firmě zásadní nárok na náhradu jen za ony škody, které v mezích zákona o vál. úkonech byly způsobeny ubytováním čsl. vojska, a vycházeje z předpokladu, že nelze též zjistiti, které škody byly takto způsobeny čsl. vojskem a které byly způsobeny vojskem rak.-uher. a maď. nár. obranou, použil pro výpočet náhrady jako pomůcky časového klíče podle poměru dob, po které trvalo obsazení jednotlivými z uvedených vojsk. Podle tohoto poměru přiznal pak žal. úřad stěžující firmě nárok na náhradu v částce 32 910,60 Kč.
Stížnost má za to, že tento postup žal. úřadu jest v několikerém směru vadný. Předně nutno tu přihlédnouti k námitce, že z celkové sumy, na niž znalci ocenili potřebu rekonstrukce budovy, neměly býti sraženy — Č. 8471 —
u některých položek percentuální částky, ba že naopak měla býti při položkách poruchy připočítána 10% přirážka. Pokud jde o prvou část této námitky, jíž st-lka brojí proti přípustnosti percentuálních srážek, dovodil žal. úřad, proč ony srážky učinil, vyloživ, že znalci ocenili při svém posudku náklady celé rekonstrukce budovy, neberouce zřetele na to, že v době odevzdání budovy voj. správě byla budova již opotřebována. Učinil tedy žal. úřad ony srážky, aby vypočetl, jaký jest rozdíl mezi hodnotou budovy s ohledem na její opotřebení ve stavu, v jakém ji voj. správa odevzdala, a hodnotou, v jaké ji voj. správa přejímala, a určil tak, jaká skutečná škoda vznikla st-lce užíváním budovy k účelům ubytovacím. Stěžující si firma nepopírá, že voj. správě byla továrna odevzdána ve stavu již opotřebovaném, ba sama skutečnost tu uznává, a také nepopírá, že znalci vypočtená částka v položkách, z nichž žal. úřad učinil percentuální srážky, byla určena s hlediska, jako by šlo o budovu zcela novou. Ale pak nemůže právem popírati zásadní přípustnost srážek, učiněných žal. úřadem proti ocenění znaleckému vzhledem ke skutečnosti, že voj. správě nebyla při počátku vál. úkonu odevzdána budova nová, nýbrž ve stavu již opotřebovaném, a mohlo by jiti jen o to, zda jest přiměřena výše, v jaké žal. úřad srážky učinil. Leč v tomto směru nemá stížnost proti procentu určenému žal. úřadem žádné námitky.
Pokud pak v druhé části nahoře uvedené výtky uplatňuje stížnost nárok na vyšší částky některých položek (10% přirážka), než jak byly stanoveny znaleckým posudkem, sluší podotknouti, že při jednání obecní komise dne 27. června 1923 vznesl zástupce stěžující si firmy nárok na náhradu škod na budově a vnitřním zařízení jen ve výši, jak ji vypočetl znalecký posudek, a jest proto požadování nad tuto výši nárokem novým, jímž se žal. úřad v nař. rozhodnutí zabývati nemohl.
Svým obsahem brojí stížnost dále proti tomu, že žal. úřad vyloučil některé polžky z důvodu, že věci, o něž jde, svojí povahou ani nemohly sloužiti účelům, vyznačeným v § 1 zák. čl. LXVIII:1912, takže ztráta jejich mohla býti pouze následkem trestných činů jednotlivců, za něž voj. správa neručí; stížnost uplatňuje hledisko, že podle zák. o vál. úkonech ručí voj. správa za všechny škody, které byly způsobeny za dobu trvání vál. úkonu, t. j. za doby, kdy byla továrna vojskem obsazena.
Činí tak bezdůvodně, neboť § 3 ve spojení s § 1 zák. čl. LXVIII:1912 přiznává poskytovateli úkonu nárok na náhradu za ostatních v zákoně vytčených podmínek jen tenkráte, jestliže bylo plněno pro účely částí ozbrojené moci nebo pro bezpečnostní opatření nutná v zájmu vedení války, tedy jen za plnění, jež bylo požadováno, aby sloužilo účelům části ozbrojené moci, z čehož plyne, že za škody vzniklé na předmětu vál. úkonu lze podle zák. o vál. úkonech žádati na voj. správě náhradu jen v oněch případech, kde škody ty byly způsobeny užíváním právě jen k účelům, pro něž byly vál. úkony požadovány. Není tedy v zák. čl. LXVIII:1912 podkladu pro úsudek, že voj. správa jest podle tohoto zák. při zabrání budovy k účelům ubytovacím povinna nahraditi majiteli také škody, vzniklé na budově nebo jejím zařízení sice za trvání tohoto úkonu, avšak způsobené jednotlivci buďsi stavu vojenského, nebo civilního, svévolným použitím k jinakým účelům, než ubytovacím.
V dalším svém obsahu béře ovšem stížnost za základ svých úvah — Č. 8470 —
celkové částky, k nimž po srážkách a výlukách dospěl v nař. rozhodnutí žal. úřad, a vycházeje z jeho zjištění, že částky takto vypočtené jsou ekvivalentem poškození způsobených vál. úkonem a jdoucích proto na účet voj. správy, má za to, že z těchto částek neměla býti stěžující si firmě přiznána náhrada jen podle doby, po kterou bylo v továrně ubytováno vojsko čsl., nýbrž měly jí býti přiznány vypočtené částky celé, poněvadž provedeným šetřením bylo dokázáno, že celá škoda povstala v době, kdy v budovách bylo ubytováno vojsko čsl.
V tomto směru nelze však stížnosti přisvědčiti. Nehledíc k tomu, že se stížnost dovolává výsledků konaného šetření, t. j. výslechů svědeckých zcela všeobecně, nedovozujíc, ze kterých výpovědí a v jakém jejich obsahu čerpá základ pro úsudek o tom, že celá škoda povstala v době, kdy v budovách bylo ubytováno vojsko čsl, nemůže ve skutečnosti obsah oněch výpovědí pro úsudek tento býti spolehlivým základem. Třeba tu uvésti, že část svědků vůbec nic nevěděla o tom, v které době byly v továrně způsobeny škody, jichž náhrady se stěžu- jící firma domáhá. Svědkové pak, kteří vypovídali ve smyslu stěžující si firmě příznivém, uvedli jen všeobecně, že buď většinou nebo všechny škody byly v továrně způsobeny v době, kdy tam bylo ubytováno čsl. vojsko, a že to vědí ze skušenosti, nebo že tak soudí podle discipliny nebo proto, že budovu viděli před tím, než se do ní nastěhovalo čsl. vojsko i potom. Takovéto všeobecné výpovědi, dovolávající se zkušenosti nebo discipliny nejsou však vůbec průvodním materiálem, ke kterému by při řešení nějaké skutkové otázky bylo vážně přihlížeti, a nelze proto také na základě výpovědí takových konstruovati úsudek, ke kterému dospívá stížnost.
Jestliže však průvodní materiál neposkytl spolehlivého podkladu pro úsudek, že veškeré škody, jež žal. úřad uznal za škody způsobené vál. úkonem, vznikly v době, kdy v budově bylo ubytováno vojsko čsl., pak nelze shledati porušení práv stěžující si firmy v tom, že jí žal. úřad z celkové částky, na niž škody ty byly oceněny, přiznal náhradu podle poměru doby, po kterou z celého času ubytování vojska bylo v továrně ubytováno vojsko čsl.
Tu pak ovšem šlo by o to, zda tento poměr byl správně určen. Stížnost má za to, že nikoliv, a to jednak proto, že již sama celková doba ubytování byla nesprávně určena, jednak proto, že nesprávně byl stanoven poměr doby ubytování čsl. vojska k době ubytování vojska rak.-uher. a maď. nár. obrany. V prvém směru namítá stížnost, že neprávem byla doba ubytování počítána jen do 20. prosince 1921, ač měla býti počítána až do 3. června 1922, kdy byla továrna stěžující si firmě fakticky vrácena.
Stížnost je na omylu. Stěžující si firmě přísluší nárok na náhradu jen oněch škod, které jí byly způsobeny vál. úkonem, jenž v konkrétním případě stal se k účelům ubytovacím, tedy jen na náhradu škod způsobeným ubytováním vojska. To však — jak stížnost nepopírá — trvalo jen do 20. prosince 1921, kdy podle úmyslu voj. správy měla býti továrna odevzdána stěžující si firmě. O toto odevzdání se voj. správa také skutečně pokusila, zástupce stěžující si firmy však odmítl budovu pře- vzíti. Ale pak, když po této době vojsko v továrně již ubytováno nebylo, — Č. 8471 —
jest nerozhodno, kdy později byla továrna zástupcem stěžující si firmy převzata, a lze dobu ubytování počítati nikoli do té doby pozdější, nýbrž jen do dne 20. prosince 1921, jak také žal. úřad v nař. rozhodnutí učinil, a jest proto opačný názor stížnosti bezdůvodný.
Ve druhém případě uplatňuje stížnost, že poměr dob, kdy byla v továrně ubytována jednotlivá vojska: čsl., rak.-uher. a maď. nár. obrana, neměl býti stanoven jen podle faktického trvání jednotlivých ubytovacích údobí poměrem 36:26:2, nýbrž že mělo býti též přihlíženo k tomu, že převratové vojsko čsl. nerespektovalo soukromého majetku, takže poměr měl býti stanoven devíti částmi pro vojsko čsl. a jednu částí pro vojska ostatní.
Ani tu nebylo lze dáti stížnosti za pravdu, a to již z toho prostého důvodu, že poukaz na nedostatek discipliny a na to, že čsl. vojsko nerespektovalo soukromého majetku, sám naznačuje, že škody takto přivoděné nebyly způsobeny užíváním právě jen k účelům ubytovacím, nýbrž spíše svévolnými činy jednotlivců, za něž voj. správa neručí. Nemůže proto býti nedostatku discipliny přiznán ve směru stížností namítaném žádný význam.
II. Stížnost ovšem uplatňuje ještě nárok na náhradu škod, jež žal. úřad v závěru nař. rozhodnutí odmítl jako opožděně přihlášené poznamenav, že nehledíc k tomuto formálně právn. důvodu bylo by je zamítnouti též proto, že svou povahou zřejmě nasvědčují tomu, že jsou to nároky, jež podle zák. o vál. úkonech nebyla by voj. správa povinna hraditi. Neuznal tedy žal. úřad nároky ty jednak proto, že byly přihlášeny opožděně, jednak též proto, že věcně nejde o nároky podle zák. o vál. úkonech.
Obou těchto důvodů dotýká se stížnost jen při nároku na náhradu škod, způsobených na strojním zařízení, jež ocenil znalec K., kdežto o ostatních praví jen všeobecně, že byly přihlášeny včas. Netřeba se proto otázkou těchto ostatních nároků, když stížnost nebrojí proti věcnému hledisku žal. úřadu, procesně vůbec zabývati, neboť o ono věcné hledisko zůstane výrok žal. úřadu nároky ty zamítající vždy opřen, i kdyby mohlo býti podle námitky stížností uznáno, že přihlášeny byly včas.
Pokud pak jde o nárok na náhradu škod způsobených na strojním zařízení, namítá stížnost proti věcnému důvodu žal. úřadu jen tolik, že v místnosti, kde bylo uloženo strojní zařízení, bylo v době ubytování čsl. vojska vtrhnuto a že povinnost dozoru a jeho následky padají na voj. erár. Uznává tedy stížnost sama, že při škodách na strojním zařízení jde o svévolné činy jednotlivců a tedy nikoli o škody, způsobené použitím místností, kde stroje byly uloženy, po případě použitím strojů k vál. úkonu. Leč o tom již nahoře bylo vyloženo, že za takové škody voj. správa podle zák. o vál. úkonech neručí. Není tedy věcné hledisko žal. úřadu stížností vyvráceno, a jest proto procesně zbytečno zkoumati, zda nárok, jehož věcné popření žal. úřadem stížnost nevyvrátila, byl či nebyl včas přihlášen.

Citace:

č. 8471. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 475-479.