NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 10.537.

Živnostenské právo. — Samospráva obecní: * Určovati stanoviště pro živnosti periodické dopravy osob (§ 15 č. 3 živn. řádu) nenáleží do působnosti obce ve smyslu § 27 č. 3 mor. ob. zříz.
(Nález ze dne 13. května 1933 č. 5698.) Prejudikatura: Boh. A 8364/30, 10478/33.
Věc: Město U. (adv. Dr. Ferdinand Eckstein z Prahy) proti zemskému úřadu v Brně o určení stanoviště autobusů.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 30. července 1929 vyrozuměl městský úřad v U. majitele autobusové dopravy Františka K., Ladislava L. a Františka R., že se městská rada dne 29. července 1929 usnesla přeložiti stanoviště autobusů z důvodů bezpečnostních a dopravně-policejních z Hlavního náměstí na K.-ovo náměstí. Odvolání jmenovaných bylo usnesením měst. zastupitelstva z 27. září 1929 zamítnuto.
Z podnětu dalšího odvolání zastavil okresní úřad ve Šternberku výměrem z 18. března 1930 na základě ustanovení §§ 102 a 103 obec. zříz. mor. č. 4/1864 z. z. toto usnesení měst. zastupitelstva, ježto podle § 54 živn. ř. živnosti pro dopravu osob podléhají živn.-policejní úpravě a uvedeným usnesením vystoupila tedy obec z mezí své působnosti a zasáhla do oboru působnosti živn. úřadu.
Nař. rozhodnutím nevyhověl zemský úřad v Brně odvolání podanému obcí města U. z důvodů v odpor vzatého rozhodnutí a v tomto dalším uvážení: »Jak již okresní úřad uvedl ve svém výměru, jest určení stanoviště pro periodickou dopravu opatřením živn.-policejním, jak plyne z ustanovení § 54 odst. 2 živn. ř. a nepodléhá tedy v tom směru místně-policejní úpravě příslušných orgánů. Jest zajisté správným, jak tvrdí měst. rada ve svém odvolání, že péče o bezpečnost osoby a snadné jezdění po silnicích přikázaná obci v § 27 č. 2 a č. 3 mor. ob. zříz. náleží do rámce místní policie. Vykonávajíc však místní policii jest obec podle výslovného ustanovení cit. § 27 odst. 1 vázána na platné zákony. Mohou se tedy místně policejní opatření obce vztahovati jen na ony stránky místní policie, které nebyly positivním předpisem vyhraženy úřadu jinému. Jest proto překročením zákonných mezí působnosti obce U., když tato z titulu příslušející jí pravomoci místně-policejní osobovala si také oprávnění určovati stanoviště autobusů, k čemuž, jak již shora uvedeno, jest podle cit. § 54 odst. 2 živn. ř. oprávněn jedině živn. úřad.«
O stížnosti uvážil nss toto: — — —
Stížnost namítá, že předpoklad stanovený v §§ 102 a 103 mor. zř. ob. zde dán není, poněvadž obec nevystoupila z mezí své působnosti a usnesení ono neodporuje zákonům, když obci náleží podle § 27 bodu 3 péče o.....bezpečné a snadné jezdění a opatření obcí usnesené se pohybovalo v rámci tohoto oprávnění, a že určení stanoviště pro majitele dopravních živností nespadá pod oprávnění dané v § 54 živn. ř. úřadům živnostenským. Nss neshledal stížnost důvodnou.
Je ovšem pravda, že péče o bezpečné a snadné ježdění po silnicích náleží podle § 27 bodu 3 obec. zříz. mor. do samostatné působnosti obce, avšak vykonávajíc toto oprávnění, jest obec podle výslovného ustanovení cit. § 27 vázána zákony říšskými a není tudíž obec oprávněna ke všem opatřením, která snad sledují jako konečný cíl bezpečnost a snadnost silničního provozu, nýbrž její pravomoc jest vyloučena, jde-li o opatření, která vzhledem k positivním předpisům jiných zákonů, kterých právě obec musí šetřiti, spadají do kompetence úřadů jiných (srov. Boh. A 8364/30). Nutno proto zkoumati, zda určení stanoviště pro koncesovanou živnost dopravní není platnými předpisy vyhraženo úřadům živn., neboť zodpoví-li se tato otázka kladně, nemůže se již obec dovolávati ustanovení cit. § 27 bodu 3, ježto oprávnění tam obci zaručené není podle toho, co bylo shora řečeno, absolutní.
Žal. úřad dovolal se ustanovení § 54 odst. 2 živn. řádu a dovozuje z tohoto ustanovení, že určení stanoviště autobusů jest věcí úřadů živn. a proto se vymyká z kompetence obce. Stížnost tvrdí naproti tomu, že cit. § 54 má na mysli toliko úpravu generelní, vztahující se na provoz živností a s ním související, k němuž však prý nenáleží určení stanoviště, ježto živn. úřady vůbec nejsou s to posouditi správně místní poměry zde rozhodné.
Podle § 23 odst. 5 živn. ř. jest udělení koncese k živnosti v § 15 bodu 3 vyjmenované závislé mimo jiné na tom, že s hlediska dopravní policie není námitek. Jest tedy věcí živn. úřadu udělujícího dotyčnou koncesi, aby sám rozhodoval o tom, zdali udělení koncese jest s hlediska dopravní policie přípustno a v důsledku toho musí mu také náležeti právo určovati stanoviště, poněvadž toliko takovým positivním opatřením může čeliti eventuelním závadám, jež v provozu živnosti mohou pro silniční provoz vzniknouti. Ale pak nemůže býti pochybnosti o tom, že určení stanovišť spadá zásadně pod předpis § 54 odst. 2 živn. ř., ježto má za předmět úpravu způsobu provozu této živnosti. (Srov. nál. Budw. 11091/1897, Budw. A 273 a 274/1901, 1895/1903 a Boh. A 10478/33.)
Poukazuje-li stížnost k tomu, že § 54 odst. 2 živn. ř. má na mysli toliko generelní úpravu, přehlíží, že zde nejde o to, zdali by živn. úřad mohl na podkladě cit. předpisu určiti stanoviště pouze pro určitou dopravní živnost nebo zda by tak mohl učiniti jen všeobecně pro všechny dopravní živnosti v určitém místě, nýbrž toliko o to, zdali obec byla oprávněna si osobovati právo, aby sama na podkladě § 27 č. 3 mor. ob. zříz. určila stanoviště pro autobusy shora uvedených podnikatelů, jak se stalo usnesením městské rady ze dne 29. července 1929, schváleným usnesením měst. zastupitelstva z 27. září 1929. To právě žal. úřad popřel z důvodu, že určení stanoviště jest věcí živn. úřadu, a toto stanovisko nelze podle toho, co bylo shora řečeno, uznati nezákonným; pak ovšem překročila obec, určila-li sama toto stanoviště, meze své působnosti a okresní úřad byl oprávněn provedení dotyčného usnesení zastaviti.
Dovozuje-li stížnost dále, že se obec pravoplatně a nesporně v mezích své příslušnosti usnesla, uzavříti vnitřní část města a tím i Hlavní náměstí pro jízdu autobusů, a že nař. rozhodnutím jest zasaženo do onoho usnesení, jde tato námitka mimo, neboť zde nejde o to, zda obec může v mezích své příslušnosti učiniti opatření, která ve svých důsledcích znemožňují de facto provedení opatření živn. úřadu stran určení stanoviště autobusů, a nebyla také tato otázka nař. rozhodnutím řešena. Pro řešení sporné otázky nelze se také dovolávati — jak činil zástupce stížnosti při veřejném ústním líčení — nál. Boh. A 10189/32, poněvadž v tomto nál. šlo jen o uzavření určité trati ulice pro vozidla určitého druhu, což ovšem náleží do oboru silniční policie, nikoli však o stanoviště živnosti.

Citace:

Č. 10537. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 959-961.