NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Č. 353.

Řízení před nejvyšším správním soudem: 1. * Odpor proti zápisu společnosti s r. o. vznesený ministerstvem vnitra ve smyslu nařízení ze dne 3. září 1918 č. 323 ř. z. jest rozhodnutím stihatelným před nejvyšším správním soudem. — 2. * Nejvyšší správní soud nemůže zkoumati právní základ rozhodnutí, jestliže stížnost neobracejíc se proti právnímu stanovisku v naříkaném rozhodnutí zaujatému potírá toliko správnost skutkových předpokladů jeho.
(Nález ze dne 10. března 1920 č. 1904.)
Prejudikatura: k větě 1. nálezy otištěné pod č. 137 a 185 Sbírky.
Věc: Oskar a Elsa Mautnerovi ve Vídni (adv. Dr. Q. Freund z Prahy) proti ministerstvu vnitra o zápis společnosti s ručením obmezeným do obchodního rejstříku.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Stěžovatelé přihlásili k zápisu do obchodního rejstříku při obchodním soudě v Praze společnost »Oskar Mautner a spol., společnost s r. o.« Usnesením tohoto soudu z 21. března 1919 bylo jim oznámeno, že opověď se zamítá, poněvadž ministerstvo vnitra dle výnosu ze dne 17. března 1919 č. j. 5516/1919—17 proti zápisu této společnosti podalo odpor, ježto oba zakladatelé, společníci a zároveň jednatelé nové společnosti mají trvalé bydliště své v cizině, takže se zřejmě jedná o obcházení §§ 107—114 zákona ze dne 6. března 1906 č. 58 ř. z.
Proti uvedenému výnosu ministerstva vnitra obrací se stížnost k nejvyššímu správnímu soudu podaná, namítajíc v podstatě, že v daném případě nejde o společnost cizozemskou, na niž bylo by možno použíti předpisů §§ 107—114 zákona z 6. března 1906 č. 58 ř. z., a že oba stěžovatelé jsouce příslušni do Žatce, jsou příslušníky republiky československé a nemůže býti na újmu jejich právům okolnost, že se dosud z Vídně do území tohoto státu nemohli přestěhovati.
Nejvyšší správní soud uvažoval o stížnosti takto:
Jak ze spisů jest patrno, byl naříkaný výnos vydán u vyřízení žádosti obchodního soudu v Praze ze dne 14. února 1919, na ministerstvo vnitra řízené, o sdělení, není-li námitek proti zápisu označené společnosti.
Jakkoli ani toto zakročení soudu ani naříkaný výnos nějaké právní normy se nedovolává, nelze pochybovati o tom, že i soud vyžaduje sdělení ministerstva o eventuálních námitkách proti zápisu i ministerstvo vydávajíc naříkaný výnos opíraly se o předpis § 1 min. nař. z 3. září 1918 č. 323 ř. z., poněvadž jedině v tomto předpisu jest soudům uloženo, aby jsouce dožádány o zápis společnosti s r. o. do rejstříku, učinily o tom ministerstvu vnitra oznámení a poskytly tím tomuto možnost, by do 6 neděl vznesl proti domáhanému zápisu odpor.
Bylo tedy nejvyššímu správnímu soudu zkoumati důvodnost stížnosti s hlediska tohoto předpisu.
Co především se týče otázky, zda tento odpor ministerstva vnitra pokládati lze za rozhodnutí neb opatření, jež ve smyslu § 2 zákona z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 zdejšímu přezkoumání podléhá, setrval nejvyšší správní soud při svém náhledu vysloveném v nálezu ze dne 18. června 1919 č. 2960/19, v němž otázka tato zodpovídána byla kladně.
Rovněž měl za vhodno ve smyslu tohoto nálezu znovu zdůrazniti, že ministerstvu vnitra pro výkon práva odporu jemu ministerským nařízením shora uvedeným vyhrazeného ustanoveny byly hranice v tom směru, že odpor onen může býti podán toliko tenkráte, staví-li se proto žádanému zápisu společnosti s r. o. úvahy hospodářské, v čemž zahrnouti jest i úvahy národohospodářské,
V předloženém případě opřelo ministerstvo vnitra svůj odpor o to, že prý domáhaný zápis společnosti »Oscar Mautner a spol.« v sobě chová obcházení §§ 107 až 114 zákona ze dne 6. března 1906 č. 58 ř. z. a subsumovalo tudíž požadavek v těchto předpisech vyslovený a na připuštění závodu společností s r. o. v cizině se nalézajících v území zdejším se odnášející pod hledisko úvah národohospodářských.
Nejvyšší správní soud nezabýval a nemohl se zabývati otázkou, zda a pokud tato subsumpce jest správnou, ježto strana v tom směru nižádný důvod stížnostní neformulovala, nýbrž vlastně i sama na právní stanovisko naříkaného výnosu se postavila, potírajíc pouze správnost oněch skutkových předpokladů, ze kterých rozhodnutí, používajíc zmíněné zásady, vycházelo.
Bylo proto nejvyššímu správnímu soudu zkoumati také jen správnost těchto skutkových předpokladů a to vzhledem k § 6 zákona o správním soudě toliko se stanoviska formelního.
V té příčině sluší vytknouti, že ministerstvo poukazujíc na to, že tu přijíti mají ke platnosti §§ 107—114 zákona o společnostech s r. o., zřejmě vychází z přesvědčení, že jde ve skutečnosti o zřízení nového závodu společnosti v cizině již zřízené a v cizině dále ještě trvající.
Správnost tohoto předpokladu stížnost důrazně popírá a spisy samy neobsahují naprosto ničeho, co by dotčený předpoklad ministerstva odůvodňovalo a stanovisko stížnosti vyvracelo. Odůvodněním takovým nejeví se prostý poukaz na bydliště zakladatelů, společníků a jednatelů zamýšlené zdejší společnosti, poněvadž pro aplikaci norem §§ 107—114 1. c. není rozhodno bydliště těch, kdo společnost s r. o. zde zřizují, nýbrž okolnost, že jde o závod společnosti, která již v cizině existuje.
Není tudíž rozhodný předpoklad skutkový, na němž naříkaný výnos spočívá, spisy nikterak doložen, v čemž shledati nutno podstatnou vadu, která použití § 6 zákona o správním soudu činí nutným a důvodným.

Citace:

č. 687. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 148-149.