Č. 8236.

Učitelstvo: I. Vdově po učiteli veřejné školy národní v Čechách, která se opět provdala, nepřísluší za účinnosti paritního zákona č. 274/19 nárok na odbytné podle předpisů platných pro státní úředníky. — II. Do jaké míry platí za platnosti zák. č. 274/19 pro učitelstvo veř. škol národních pensijní předpisy úřednické?
(Nález ze dne 14. listopadu 1929 č. 20 366.)
Prejudikatura: Boh. A 2446/23, 3273/24, 3564/24, 4809/25.
Věc: Antonie K. v L. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o odbytné při opětném provdání.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka Antonie K. požívala jako vdova po odborném učiteli Ludvíku M. vdovské pense, která jí byla vyměřena výnosem zšr-y v Praze z 24. ledna 1919. Když se st-lka 21. dubna 1924 opět provdala za učitele K. v L. ve Slezsku, zažádala 19. května 1924 za přiznání zákonného odbytného ve smyslu guberniálního dekretu z 26. července 1832 č. 28 310. Žádost opakovala 15. října 1924, v kterémžto podání se dovolala také dvor. dekretu ze 17. června 1842 č. I-621.
Výnosem z 30. června 1925 zamítla zšr v Praze žádost st-lky za vdovské odbytné ve smyslu gub. dekretu z 25. července 1832 č. 171 sb. prov. zák., jelikož nelze použíti předpisu o odbytném po učitelích národních škol. Ustanovení § 36 zákona rovnostního nemožno na daný případ vztahovati; ustanovení § 26 téhož zák. ponechalo totiž v zásadě v platnosti pravidla zákonů zemských o tom, jak dávati učitele na odpočinek a jak zaopatřovati pozůstalé po nich. Zákony zemské, totiž zákon z 19. prosince 1875 č. 86 z. z. česk. neznají vůbec odbytného vdovám po učitelích, které se znovu provdaly. Předpis § 65 cit. zák. naopak stanoví, že provdá-li se vdova opět, pomine její právo na pensi.
Do tohoto rozhodnutí podala st-lka odvolání. — K vybídnutí min. škol. rozhodla zšr výnosem z 11. dubna 1927 přihlížejíc ke druhé žádosti st-lčině z 15. října 1924 znovu ve věci a opětně zamítla její žádost za přiznání vdovského odbytného z důvodu původního výnosu z 30. června 1925, nehledíc k tomu, že dekret dvor. kanc. ze 17. června 1842 č. 621, o který se druhá žádost opírá, se netýká přiznání vdovského odbytného, nýbrž zaopatření nemanželských a legitimovaných dětí.
Do tohoto rozhodnutí podala st-lka opět odvolání, které bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z důvodů rozhodnutí zšr-y,
Do tohoto rozhodnutí směřuje stížnost, o níž nss takto uvážil:
Mezi stranami není na sporu, zda a na základě kterých předpisů by vdově po státním úředníku, která se opět provdala, příslušelo vdovské odbytné a neměl proto taky ani nss příčiny těmito otázkami se zabývati. Naopak omezuje se podle stanoviska žal. úřadu a stížnosti spor na otázku, zda vdově po učiteli veř. školy národní, která se opět provdala, náleží nárok na odbytné, proto a v té míře, poněvadž a pokud nárok takový přísluší za stejných poměrů vdově po státními úředníku.
O zaopatření vdov po učitelích veř. škol národních pojednává v prvé řadě § 56 říš. zákona o školách národních ze 14. května 1869 č. 62 ř. z., jenž stanoví »že učitelé definitivně ustanovení ... též vdovy a sirotci jejich, mají právo k pensi a v této příčině vztahují se k nim vůbec všeliká nařízení, týkající se úředníků státních ...«. Dále podrobněji upraveny byly zaopatřovací nároky vdov učitelských, předpisy zem. zákonů o právních svazcích učitelstva, v Čech. zejména zák. z 19. prosince 1875 č. 86 z. z.
O významu předpisu § 56 zák. z r. 1869 a o jeho poměru k zákonům zemským pojednal nss již opětně, tak zejména v nál. Boh. A 4809/25, kde dospěl k závěru, že recepce úřednického práva pensijního pro učitelstvo, provedená v § 56 zák. z r. 1869 vzhledem ke slůvku »vůbec« (resp. k slovům »im Allgemeinem«, jichž užívá německý text zákona), se vztahuje na ony normy pensijního práva úřednického, které připouštějí použití na všechny možné případy a relace ve příčině zaopatřovacích požitků, t. j. právě použití všeobecné, čímž jsou z použitelnosti pro učitelstvo vyloučeny takové normy, které platí pro speciální kategorie státních zaměstnanců nebo se zřetelem k specielním poměrům. Dále dospěl nss v cit. nálezu k závěru, že i v této relaci měly zem. zákony v mezích své uzemní platnosti stejnou závaznost jako zákon říšský, že tedy jednotlivé předpisy zák. z r. 1869 mohly býti derogovány nebo změněny pozdějšími zákony zemskými; tedy zeména též cit. zák. z roku 1875. — To platí také o recepci úřednického práva pensijního provedené § 56 cit. říš. zákona z r. 1869.
Další důležitá ustanovení rozhodná pro posouzení otázky v daném případě sporné obsahují § 26 a násl. zák. č. 274/1919. — Podle § 26 cit. zák. »řídí se pravidla o tom ..., kterak jest zaopatřovati pozůstalé po učitelích, zákonnými předpisy, platnými v jednotlivých zemích se změnami, vyplývajícími z tohoto zákona« (č. 274/19). Podle § 30 věty prvé téhož zákona pak »vyměří se zaopatřovací požitky pozůstalých po učitelích ... podle pravidel o zaopatř. požitcích osob, pozůstalých po státních úřednících ...«. — Oběma těmto předpisům nutno podle ustálené judikatury nss-u (srovn. nál. Boh. A 2446/23, 3273/24 a 3564/24) rozuměti tak, že podmínky nároku na zaopatř. požitky se řídí ve smyslu zásady § 26 par. zák. předpisy zákonů zemských o právních svazcích učitelstva (s eventuelními změnami plynoucími ze zák. paritního), kdežto ve smyslu § 30 věty prvé předpisy úřednické jsou tu směrodatný jen co do vyčíslení zaopatř. požitků.
Vzhledem k tomu je tedy v době platnosti zákona paritního a před účinností zák. č. 104/26, který věc tu upravil opět jinak, avšak zůstává v daném případě mimo zřetel, stav co do platnosti úřednických předpisů pensijních pro učitelstvo národních škol ten, že 1. předpisy úřednické o vyčíslení odpočivných a zaopatř. požitků státních úředníků a jich pozůstalých platí pro učitele veř. škol národních a jejich pozůstalé v důsledku ustanovení § 30 věta prvá zák. č. 274/19, 2. že však pro otázku nároku na odpočivné a zaopatř. platy platí předpisy zem. zákonů učitelských podle § 26 zák. paritního s eventuelními změnami podle zák. tohoto anebo podle zákonů pozdějších a předpisy úřednické jen potud, pokud předpisy ty připouštějí použití všeobecné a pokud není jinak stanoveno zákony zemskými.
Předpisy o nároku vdov po státních úřednících na vdovské odbytné při opětném provdání (resp. na výhradu pense pro případ opětného ovdovění) (srovn. o tom zejména Dr. Benno Freiherr von Possaner, Pensionen u. Provisionen, Vídeň 1898, stránka 30) spadají pod hledisko uvedené sub. 2., t. j. mohly by platiti pro učitelstvo jen potud, pokud otázka sporná není pro vdovy po učitelích upravena zvláště zákony učitelskými.
Po té stránce však zaměstnávají se jak český, tak mor., tak slezský zákon o právních svazcích učitelstva národních škol otázkou, jak jest naložiti s pens. nárokem vdovy po učiteli, která se opět provdá. Český zák. z 19. prosince 1875 č. 86 z. z. činí tak v § 65, mor. zák. z 24. ledna 1870 č. 18 z. z. v § 72 a slez. zákon ze 6. listopadu 1901 č. 42 z. z. v § 82. Kdežto však mor. a slez. zákon dávají vdově při opětném provdání právo, vyhraditi si pensi pro případ opětného ovdovění anebo přijmouti odbytné, český zákon se omezuje na předpis, že (§ 65) »kdyby se vdova opět provdala, pomine její právo k výslužnému«.
Z uvedeného stavu zákonodárství nutno tudíž usuzovati, že zákonodárce v Čech. nechtěl vdově po učiteli, která se opět provdá, poskytnouti výhod, jaké v podobných případech poskytoval (starší) zákon mor., a že vyřešil spornou otázku negativně, čímž také vyloučil subsidiární aplikaci předpisů úřednických pomocí ustanovení § 56 říš. zák. o školách národních. Z toho plyne, že ani podle § 26 zák. č. 274/19 ani na základě § 56 říš. zák. o školách národních nelze na st-lku aplikovati předpisy úřednické o vdovském odbytném při opětném provdání vdovy.

Citace:

č. 8236. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 396-398.