NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Č. 7582.

Stavební právo. — Policejní právo trestní:* Nesplnění povinnosti zříditi chodník podle § 92 stav. řádu z 8. ledna 1889 č. 5 z. z. česk. nezakládá skutkovou podstatu policejního deliktu, stihatelného podle § 128 cit. stav. řádu; vynutiti splnění této povinnosti lze podle ustanovení § 5 nař. č. 96/1854 ř. z.
(Nález ze dne 26. listopadu 1928 č. 15416/27.)
Věc: Ing. Kamil M. v K. proti zemské správě politické v Praze o přestupek stavebního řádu.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím byl st-1 v pořadí instancí správních odsouzen jako zástupce akciové společnosti »Továrna lučebních výrobků Josef K.« v K. pro přestupek § 92 stav. řádu z 8. ledna 1889 č. 5 z. z. čes. k pokutě 100 Kč, v případě nedobytnosti k vězení na dobu 10 dnů, poněvadž jmenovaná akciová společnost nezřídila v předepsané lhůtě před domem chodník.
Ve stížnosti podané na toto rozhodnutí se namítá, že nesplnění povinnosti zříditi chodník podle § 92 stav. řádu nezakládá delikt stihatelný podle § 128 stav. řádua že tuto povinnost nelze vůbec vynutiti trestně. Slušelo proto zkoumati, zdali zanedbání povinnosti zříditi podél nového domu chodník zakládá skutkovou podstatu správního deliktu podle § 128 stav. ř. stihatelného.
Český stav. řád vytvořil v části 9. dvě kategorie správních přestupků stavebních.
Do prvé kategorie náležejí delikty uvedené v § 127, jejichž skutkové podstaty záležejí v přestoupení §§ 20, 40, 42 a 50, tedy v nešetření čáry stavební a výše rovinné (§ 20), v započetí se stavbou, dříve než konsens stavební nabyl právní moci, pokud se týče dříve než čára stavební byla úředně vytýčena (§ 40), dále odchylky od schváleného plánu stavebního (§ 42), pak provádění stavby osobami k tomu neoprávněnými a opomenutí hlášení změn v osobě stavbyvedoucího (§ 50). Pachateli těchto přestupků mohou býti: »stavebník a ti, kdož jinak vinu mají, znalci neb dělníci«. Zákon uvádí na prvém místě stavebníka, ježto jde vesměs buď o činy jeho (§ 50), nebo o činy, za něž zpravidla on je zodpověděn, ježto zpravidla jsou podmíněny jeho vlastní disposicí.
Do druhé kategorie deliktů stav. řádem vytvořených (§ 128), náležejí »přestupky ostatních předpisů stav. a rozkazů daných ve smyslu tohoto řádu stav.«. Toto vymezení skutkových podstat deliktních je ovšem velmi široké a samo o sobě nevylučovalo by ani »přestoupení« předpisu § 92 o zřízení a prozatímním udržování chodníku. Avšak již z druhého odstavce § 128 lze poznati, jakého druhu jsou ony »předpisy stavební a rozkazy podle stav. řádu dané«, jež zákonná definice deliktů § 128 má na mysli. Jsou to předpisy, z jichž nešetření vzejde »stavba proti předpisům vedená«, »práce proti předpisům vykonaná«, nebo odchylka od předpisů stavebních a nařízení zvláštních.
Již z toho lze poznati, že zákon chce zde postihnouti nešetření předpisů o tom, jak stavba má býti vedena, jak práce má býti vykonána, tedy nešetření předpisů rázu stavebně-technického. Že zákon vskutku jen takovéto kontravence má na zřeteli, potvrzuje ustanovení, jež trestní zodpovědnost za tyto přestupky ukládá zásadně tomu, »kdo stavbu provádí«, kdežto stavebníka postihuje jen do té míry »pokud má vinu«. Trestní norma § 128 nedopadá tedy na opomenutí, jichž se »ten, kdo stavbu provádí« (»stavbuvedoucí«) vůbec ani dopustiti nemůže.
Z toho sluší souditi, že přestupky § 128 mají stejně jako přestupky § 127 povahu deliktů stavebně-policejních, a že jejich skutková podstata záleží v zanedbání povinností rázu policejního. Povinnosti tyto liší se však svou právní podstatou od povinnosti, která postihuje stavebníka podle § 92 stav. řádu. Tímto ustanovením zákonným se ukládá stavebníku určité positivní plnění ve prospěch komunikace veřejné. Jde tu o zvláštní břemeno, které stihá stavebníka na prospěch veř. zájmů a jež co do své právní povahy podobá se povinnosti uložené parcelantu v § 22 stav. řádu, aby zdarma postoupil pozemek pro veř. ulici, třídu neb náměstí.
Nerozumí se samo sebou, že splnění této povinnosti, která dle své povahy je povinností příspěvkovou (majetko-právní), a je vynutitelná obecnými prostředky exekučními, má býti vynucováno trestem, a to tím méně, když tresty §§ 127 a 128 zřejmě nejsou ani myšleny jako tresty donucovací, neboť zákon nepřipouští, aby byly po tak dlouho opakovány, dokud povinnost nebyla splněna. Bylo by zapotřebí předpisu zcela nepochybného, aby bylo možno za to míti, že zákon chce splnění řečené povinnosti příspěvkové vynucovati prostředkem k tomu nezpůsobilým, jako je trest v § 128 stav. ř. stanovený, anebo, že — nespokojuje se s obecnými prostředky exekučními — chce splnění této povinnosti vedle toho postaviti také ještě pod sankci trestní, zejména když splnění ostatních a závažnějších poviností stavebníkových, které mu zákon ve prospěch komunikace veřejné ukládá, je zřejmě (§ 26) postaveno toliko pod sankci exekuce (nuceného uvedení v držbu) a nikoli také pod sankci trestní. Takovéhoto zcela nepochybného předpisu však v § 128 stav. ř., který — jak svrchu bylo ukázáno — míří na zanedbání povinností policejních, nelze nalézti.
Slušelo proto stížnosti v tom dáti za pravdu, že splnění povinnosti ke zřízení chodníku podle § 92 stav. řádu lze sice vynutiti politickou exekucí, že však nesplnění této povinnosti nelze stíhati trestně. Nař. rozhodnutí, založené na opačném právním názoru, je tedy v odporu se zákonem. Bylo je proto zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž bylo možno zabývati se další námitkou stížnosti popírající, že zříditi chodník nebylo věcí st-lovou, nýbrž že náleží na jiný orgán společnosti, kteréž povinnost tato byla uložena.

Citace:

č. 7582. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 363-365.