Valutová otázka na Hlučínsku.

První soudce vyhověl žalobě m. s. banky, odsoudiv žalovaný spořitelní a záloženský spolek k zaplacení 2428 Kč. Podle nesporného tvrzení žalující banky nabyla vlastnictví vkladu F. Pa 2000 M u žalovaného spolku ze dne 15. února 1920 cessi, o níž uvědomila spoř. a z. spolek. Vklad byl vypovězen 14. dubna 1922. Žalovaný spolek odepřel vyplatiti vklad v čsl. měně, poněvadž jeho valná hromada usnesla se vypláceti vklady nadále (na Hlučínsku) v říšskoněmecké měně, vkladatel F. P. sám také přál si zúčtování i výplatu v markách. — K nařízení vlády ze dne 4. května 1920 čís. 322 sb. z. a n. převedl žalovaný spolek vklad na čsl. měnu a vyplatil též v ní F. Povl splatné úroky. I kdyby nebylo nařízení vládní o přepočítacím kursu ius cogens, jest spatřovati obapolnou úmluvu mezi žalovaným spolkem a F. Pem v okolnosti, že spolek převedl skutečně vklad na čsl. měnu a F. P. přijal výplatu úroků v čsl. měně. Usnesení valné hromady nemůže míti vlivu na předpis uvedeného vládního nařčení ani na dohodu stran. Žalující strana nabyvši cessi (§ 1392 obč. z.) vkladu, právem požaduje výplatu v Kč, aniž bylo nutno bráti v úvahu, je-li žalovaný spolek oprávněn k valutárním obchodům, což žalující popírá.
Odvolací soud potvrdil tento rozsudek, poněvadž úmluva stran byla by neplatnou vůči nařízení vlády z 4. května 1920 č. 322, dle kterého veškeré pohledávky i závazky soukromoprávní v říšských markách původně splatné na Hlučínsku jest převésti a platiti, pokud věřitel i dlužník mají bydliště na Hlučínsku nebo jinde v čsl. republice, počínaje 15. květnem 1920 ve měně čsl. podle kursu 100 M = 117,50 Kč. Podle § 3 uv. n. není přípustným, aby peněžní ústav na Hlučínsku vklady svých vkladatelů dále súčtoval v markách a vůči tomu nařízení bylo neplatným usnesení valné hromady, že vklady mají se vypláceti v markách. Nelze rozeznávati mezi vnitřním súčtováním ve knihách a súčtováním proti vkladatelům, jak to odvolatel míní; ostatně nedalo by se vysvětliti se stanoviska žalovaného spolku, proč F. Povi v 1922 vyplácel na úrocích 109,2 Kč, kterýž obnos dle tehdejšího kursu marky 1 Kč — 5,71 obnášel 625 M, tedy skoro třetinu celého, vkladu v markách.
Nejvyšší soud potvrdil oba rozsudky. Není nesprávným posouzením právním, že odvolací soud, pokládaje za nerozhodné tvrzení žalovaného spolku, že F. P. ještě po vydání uvedeného vládního nařízení, přál si výplatu vkladu v markách, že mu to spolek též slíbil, protože prý taková úmluva byla by neplatnou — nepřipustil nabízených důkazů. Lze připustiti, že tvrzená úmluva sama o sobě nebyla by neplatnou, poněvadž vlád. nařízením byl pro soukromoprávní a veřejnoprávní pohledávky a závazky uvedené v §§ 1 a 2, pouze stanoven přepočítací kurs, od něhož jedna strana nesměla se o své újmě uchýliti, — ale nebylo bráněno stranám, aby se navzájem nedohodly o jiném kursu, po příp. nedojednaly, že pohledávka zůstane nadále splatnou v něm. markách. V tom směru má žalovaný pravdu. Již prvý soudce zjistil, že přes tvrzenou úmluvu žalovaný spolek přepočítal vklad na čsl. koruny a F. P. přijal úroky v čsl. korunách; z toho vyvyvodil, že i kdyby se byla stala tvrzená úmluva, později s ní sešlo srovnalou vůlí stran. Odvolací soud se připojil správně k tomu názoru. Poněvadž s tohoto právního hlediska žalobní nárok jest odůvodněn, nelze spatřovati podstatné vady odvolacího řízení v zamítnutí důkazů o tvrzené dřívější úmluvě mezi F. P. a žalovaným spolkem.
Rozhodnutí nejvyššího soudu z 20. června 1923 Rv-II 94-23.
R. v. z. s. Kyas.

Citace:

Valutová otázka na hlučínsku.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: 1924, svazek/ročník 63, číslo/sešit 9, s. 335-337.