NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Č. 11148.

Řízení správní:* Strana nemá nároku na náhradu útrat podle odst. 2 § 128 správ. řádu, jestliže odpůrce svůj návrh odvolal a proto nedošlo k rozhodnutí úřadu o sporném nároku.
(Nález ze dne 16. března 1934 č. 742/32.) — Č. 11148 —
Věc: Josef V. v P. proti zemskému úřadu v Praze o náhradu útrat ve správním řízení.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním ze 13. září 1930 žaloval Matěj S. Josefa V. pro zásah do práva ke vzorku podle §§ 12, 14, 15 a násl. vzorkového pat. č. 237/1858 ř. z.; tuto svoji žalobu po ústním jednání dne 14. listopadu 1930 odvolal a zavázal se, že dá vzorek u obch. komory v Praze pro něho zapsaný vymazati. Výměrem z 21. listopadu 1930 nevyhověl magistrát hlavního města Prahy žádosti Josefa V., aby mu Matěj S. nahradil náklady sporu z těchto důvodů: Podle § 128 vl. nař. č. 8/1928 Sb. má každá strana hraditi sama náklady, které jí vzejdou v řízení, jedině v případě že úřadem bylo rozhodnuto o sporném nároku, čemuž v tomto případě tak není, ježto žaloba byla vzata zpět, přísluší straně zvítězivší proti soukromé straně podlehnuvší nárok na náhradu nutných nákladů (odst. 1 a 2 cit. § 128).
Odvolání do tohoto rozhodnutí podanému nevyhověl zem. úřad v Praze nař. výměrem z důvodů prvé stolice a z těchto dalších důvodů: »Výklad, který dáváte ustanovení § 128 vl. nař. č. 8/1928, odporuje slovnému jeho znění a nelze ho uznati správným tím spíše, že jde o moderní právní normu, kde nutno míti za to, že bylo každé slovo zrale uváženo. Proti extensivnímu výkladu mluví i to, že cit. 1. odst. § 128 správ. řádu stanoví prostě zásadu, že každá strana má hraditi své náklady, kdežto § 40 c. ř. s. má v původním autentickém textu toto znění: »Jede Partei hat die durch ihre Prozesshandlung verursachten Kosten zunächst selbst zu bestreiten.« Slovo »zunächst« v cit. textu vl. nař. nepřichází, z čehož je zřejmo, že vláda chtěla otázku útrat správního řízení upraviti do jisté míry jinak, než to učinil civ. řád soudní.«
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvažoval nss takto:
Podle odst. 2 § 128 vl. nař. č. 8/1928 Sb. přísluší, bylo-li úřadem rozhodnuto o sporném nároku, straně úplně zvítězivší proti soukromé straně podlehnuvší nárok na náhradu nutných nákladů.
St-l domáhá se toho, aby toto ustanovení bylo vyloženo extensivně, a to v tom smyslu, že straně přísluší nárok na náhradu útrat i v tom případě, když její odpůrce svůj nárok odvolal a proto nedošlo k rozhodnutí o sporném nároku.
Nss nemohl stížnosti dáti za pravdu. O extensivním výkladu lze mluviti jen tam, kde dotyčná norma podle svého slovného znění připouští dvojí výklad. Extensivním výkladem pak se dospěje k tomu, že tato norma nepoužívá dotyčných slov ve smyslu užším, nýbrž ve smyslu širším. Cit. ustanovení odst. 2 § 128 dává však straně zvítězivší nárok na náhradu útrat jen v případě, bylo-li úřadem rozhodnuto o sporném nároku. Podle výslovného znění této normy je tedy nárok strany, aby jí odpůrce nahradil útraty řízení, podmíněn především tím, že úřad vydal rozhodnutí o nároku hlavním. Nedošlo-li k tomuto rozhodnutí, pak není tu vůbec nároku na náhradu útrat řízení. Vylučuje tedy jasné znění uvedeného ustanovení dvojí výklad a tím také nějaký extensivní výklad v tom smyslu, že by mohly býti přiznány útraty řízení, aniž došlo k rozhodnutí o sporném nároku. Ale pak platí pro daný případ zásada vyslovená v odst. 1 § 128, že každá strana má sama hraditi náklady, které jí vzejdou v řízení.

Citace:

č. 11148. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 663-665.