NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Č. 6906.

Učitelstvo: 1. * Předpis § 4 č. 2 restrikčního zák. č. 286/24 stran
snížení celkového počtu zaměstnanců v roce 1925, nepřekáží nucenému
pensionování osoby učitelské podle zákona toho teprve v roce 1926. —
2. I ředitelé veř. škol občanských jsou »učiteli« veř. škol ob. a obč. ve
smyslu § 27 zák. č. 284/26.
(Nález ze dne 24. listopadu 1927 č. 17273/26.)
Prejudikatura: 6044/26, 6057/26 a 6247/27 adm.
Věc: Vratislav P. v P. proti zemské školní radě v Praze stran přeložení do trvalé výslužby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. vynesením dal žal. úřad st-le na základě zmocnění, daného mu po rozumu § 15 odst. 4 zák. č. 286/24 výnosem min. školství z 9. prosince 1925, podle § 13 cit. zák. do trvalé výslužby a uvedl, že jej k tomuto rozhodnutí vedla úvaha, že má st-l vzhledem k započítatelné 44leté služ. době nárok na plné výslužné a že je tudíž hospodářsky zajištěn, takže odchodem na trvalý odpočinek nebude ohrožena výživa jeho ani jeho rodiny. Obíraje se dále námitkami, které proti tomu st-l vznesl v podání z 26. března 1926 uvedl jmenovaný zem. úřad školní, že námitky ty nejsou s to, aby na tomto předpokladu podstatně co změnily, neboť dítky Jaromíra, adv. koncipienta, ani dceru Jarmilu, 21 roků starou a k výdělečné činnosti schopnou, nelze považovati ve smyslu zákona za nezaopatřeny, pokud pak se týče dluhu v částce 1000 Kč, není tento tak značný, že by jej nemohl st-l bez ohrožení své výživy splatiti i z požitků odpočivných.
O stížnosti uvážil nss takto:
Stížnost vytýká nař. vynesení nezákonnost především proto, že odůvodnilo nucený odchod st-lův z činné služby učitelské předpisy zák. č. 286/24, ačkoliv se zákon ten podle § 27 vztahuje jen na »učitele« veř. škol obecných a občanských a neplatí proto o st-li jako »řiditeli školy občanské«. Činí tak neprávem.
Je sice pravda, že cit. paragraf mluví jen o »učitelích« a že vztahuje platnost zák. č. 286/24 toliko na tyto veř. zaměstnance, aniž blíže určuje, koho sluší pojmem tím rozuměti. Leč již ze slovného výkladu slova »učitel« vysvítá, že zákon míní slovem tím každou osobu, která učí (vyučuje) a jež tedy vykonává svůj úřad učitelský. Sluší proto jen zkoumati, zdali tento pojmový předpoklad je splněn i u řiditelů škol občanských a lze-li právem o nich říci, že se účastní při vyučování na školách těch. V tom směru však vysvítá nade vší pochybnost jasně již z předpisu § 19 odst. 5 zák. ze 14. května 1869 č. 62 ř. z., ve znění zák. z 2. května 1883 č. 53 ř. z., že i řiditel školy občanské je silou učitelskou a že nelze ho vylučovati z kategorie osob, jímž je »učitelství« životním povoláním. A uváží-li se dále, že § 2 vl. nař. z 8. března 1923 č. 52 Sb. určuje míru vyučovací povinnosti řiditelů škol občanských a že je tedy počítá mezi »učitele«, nelze míti pochybu o tom, že i řiditelé škol těch jsou »učiteli« a že patří potom ovšem mezi ony veř. zaměstnance, jež chtěl § 27 zák. č. 286/24 postihnouti slovem »učitele« veř. škol obecných a občanských. Správnost názoru tohoto potvrzuje konečně i znění zák. č. 274/19, který ve své/ terminologii používá slov »učitelstvo«, »učitele« (srov. na př. čl. 1., 2., 4., §§ 2, 6, 7. atd.) a postihuje tím nesporně i ředitele a správce škol národních. Je proto výtka shora vyznačená zřejmě bezpodstatná a nemohla míti úspěch.
Stejně je tomu i s dalšími vývody stížnosti, které vidí nezákonnost výnosu v tom, že byl st-l dán do výslužby podle zák. č. 286/24 teprve počátkem kalendářního roku 1926, ačkoli podle § 4 zák. toho měl býti snížen počet zaměstnanců v roce 1925 a to o 10%. Snížení takové však u učitelstva v roce 1925 provedeno nebylo. Vychází tedy stížnost z názoru, že musil býti proveden nucený odchod těchto veř. zaměstnanců z činné služby, pokud se týče 10% kvóty v zákoně na rok 1925 určené, nejpozději do konce roku 1925 a že proto neměl žal. úřad v roce 1926 více pravomoci k tomu, aby dal st-le nucené do trvalé výslužby.
Názor tento jest však právně mylný.
Zákon č. 286/24 nestanoví žádné propadné lhůty, do které může a musí býti proveden nucený odchod stát. zaměstnance (učitele veř. školy obecné a občanské) z činné služby a také obsah a tendence jeho nepřipouští nejmenší pochybnosti o tom, že působnost zákona není časově vymezena a že veř. zaměstnanci mohou býti dáváni do výslužby po dobu účinnosti jeho kdykoliv, bez ohledu na to, byli-li pojati do restrikčního plánu již v r. 1925 či později. Odstavci 2 § 4 cit. zák. nelze přikládati se zřetelem na odst. 1 téhož paragrafu jiný smysl, než že se jím imperativně nařizuje, aby se počalo se snižováním počtu státních (veř.) zaměstnanců ihned a že se má počet ten v roce 1925 snížiti aspoň o 10% (srovnej nál. Boh. 6247/27 adm.). Tím není však řečeno, že by toto 10% snížení počtu veř. zaměstnanců nemohlo, resp. nesmělo býti provedeno teprve v roce 1926 a že by tedy měl státní zaměstnanec nárok na to, aby opatření to v roce 1926 nebylo více prováděno. Opak nelze dovoditi ani ze slov 1. odst. cit. § 4 »počet zaměstnanců budiž omezen na míru nezbytně nutnou k obstarávání úkolů státu.« Není slovy těmi vyjádřeno nic jiného než, že má jíti redukce počtu zaměstnanců tak daleko, aby dosaženo bylo onoho počtu pracovních sil, jenž jest úměrný úkolům veř. správy a že má tedy státní správa od snižování počtu zaměstnanců upustiti, až bude dosaženo normální potřeby. Kdy tento stav nastane, posouditi má státní správa a jest její věcí, aby určila, je—li nadbytek sil v určitém odboru (odvětví) odklizen či nikoli a má-li se tedy od snižování počtu dotčených zaměstnanců ustati. Že by nuceným odchodem st-lovým z činné služby překročena byla tato nejzazší mez, stížnost konkrétně neprokazuje a neporušil proto žal. úřad subj. práv st-lových tím, že ho dal podle § 13 zák. 286/24 nucené do trvalé výslužby počátkem roku 1926. Přeložení tomu nestála v cestě ani skutečnost, že v době vydání nař. vynesení nebyl předložen návrh zák. upravující požitky stát. zaměstnanců a že tedy nebylo vyhověno ustanovení § 3 odst. 3 zák. č. 286/24, který uložil vládě, aby v souvislosti s provedením úkolů, jež jí byly přikázány v předchozích odstavcích paragrafu toho, předložila návrh zákona toho. Neníť ustanovení to v žádné souvislosti s úspornými opatřeními v oboru zaměstnanectva a nevyplývá zejména ani z něho ani z jiného předpisu, že by byla vláda omezena v provádění úsporných opatření těch na tak dlouho, dokud nepředloží návrh zákona o požitcích stát. zaměstnanců. Nemá proto opačné stanovisko stížnosti opory v zákoně a jsou dotčené vývody její bezpodstatny.
A nejinak má se věc i pokud konečně stížnost vytýká, že žal. úřad nepostupoval podle předpisu § 14 cit. zák., ježto neuvážil možnost přemístění st-lova do jiného oboru služby a nevzal zřetel na rodinné a hospodářské poměry jeho. V tomto směru stojí stížnost na stanovisku, že úřad k nucenému pensionování ve smyslu cit. zák. může přikročiti jedině tehdy, jsou-li v osobě zaměstnancově dány předpoklady vytčené v § 14 cit. zák.
Nss již v nál. Boh. 6057 a 6044/26 adm. vyslovil právní názor, že ustanovení § 14 cit. zák. nelze rozuměti jinak, než že se tím dávají státní správě pouhé směrnice, jak má býti postupováno při výběru osob, které mají státní službu opustiti, že však na podkladě § 14 nelze konstruovati právní nárok stát. zaměstnance, aby ustanovení § 13 o nuceném odchodu na odpočinek nebylo proti němu použito, nejsou-li v jeho osobě splněny momenty, ke kterým má státní správa dle § 14 cit. zák. přihlížeti při výběru osob, jež mají opustiti stát. službu. Na těchto názorech trvá nss i v tomto sporu,
Když se věci takto mají, nemůže se učitel veř. školy obecné a občanské brániti proti výroku o nuceném odchodu z činné služby s hlediska ustanovení § 14 cit. zák. a jsou shora uvedené výtky stížnosti bezdůvodné.

Citace:

č. 6906. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 513-516.