č. 2836.

Státní úředníci: * Za zaopatřené ve smyslu § 4, odst. 2 min. nařízení z 11. září 1918 č. 333 ř. z. a § 8 min. nař. z 5. června 1909 č. 85 ř. z. jest pokládati dítě, které má z vlastního jmění roční příjem aspoň 4000 Kč (§ 7 vl. nař. z 15. července 1921 č. 234 Sb.).
(Nález ze dne 5. listopadu 1923 č. 17 404.)
Prejudikatura: Boh. 1932 adm.
Věc: Jaroslav M. na K. V. proti ministerstvu veřejných prací o drahotní přídavky na děti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Při revisi drahotních přídavků konané v únoru 1922 udal st-l v příslušném tiskopise, že jeho adoptované dvě dítky z 1. manželství jeho zemřelé choti Kateřiny M. Marie Š.-M., roz. 24. února 1902 a Jan Š.-M., roz. 20. března 1904, jsou nezaopatřeny.
Na dotaz báňského hejtmanství v Praze sdělil okr. soud v K. V., že v pozůstalosti po Kateřině M. byla odevzdací listina vydána 3. května 1921, že každé dítko obdrželo po 3/8 majetku zůstavitelčina a to od doby úmrtí dne 27. července 1920. Čisté jmění činilo dle posledního poručenského účtu 492 712 K 66 h. Příjmy 49 188 K 28 h.
Na to výměrem báňského hejtmanství v Praze ze 14. prosince 1922 bylo st-li oznámeno, že podle sdělení okresního soudu v K. V. z — roční příjmy jednoho každého z dítek st-lových činí 3/8 z 49 189 K 28 h a to od 27. července 1920, a ježto tedy dle § 7 nař. z 15. července 1921 č. 234 musí býti dnem 27. července 1920 považovány za zaopatřené, že nepřísluší mu na ně drahotní přídavky. Současně byly st-li přeplacené částky na drahotních přídavcích, mimořádné výpomoci a nouzové výpomoci za dobu od 1. srpna 1920 do 31. prosince 1922 per 22 940 K předepsány k náhradě.
Rekursu st-lovu nař. rozhodnutím vyhověno nebylo podstatně z těchto důvodů:
O stížnosti uvažoval nss takto:
Nárok státního zaměstnance na výplatu drahotních přídavků, dále mimořádných a nouzových výpomocí v době, o kterou jde, upraven byl zákonyčl. 9. zák ze 7. října 1919 č. 541 Sb., dále z 9. dubna 1920 č. 214 Sb., z 15. července 1920 č. 446 Sb. a z 25. listopadu 1920 č. 625 Sb., resp. zákonem z 21. prosince 1921 č. 495 Sb.
Ježto tyto pozdější zákony stran předpokladů pro výplatu drahotních přídavků resp. výpomocí vycházely ze zásad dosud platných a zákon č. 541/1919 se ve čl. 9. odvolává na nařízení vlády z 23. června 1919 č. 348 Sb., kterým prodloužena byla platnost ustanovení §§ 1—10 nař. min. fin. z 11. září 1918 č. 333 ř. z., jest pro posouzení otázky, na které dítky při výměře drahotních přídavků a výpomocí nutno bráti zřetel, dosud směrodatným ustanovení § 4, odst. 2 nař. min. fin. z 11. září 1918 č. 333 ř. z.
Nařízení toto stanoví, že nutno přihlížeti k dítkám, které podle předpisů pro příslušnou kategorii státních zaměstnanců platných by přicházely v úvahu pro státní zaopatřovací požitky a jsou nezaopatřeny.
Poměr nezaopatřenosti dítěte, jak by se mu mělo rozuměti s hlediska právního, není blíže vymezen v žádném ze svrchu uvedených předpisů zákonných ani v žádné zákonné normě o poskytování zaopatřovacích požitků pozůstalým po zemřelých státních zaměstnancích, jmenovitě ani v zákonech ze 14. května 1896 č. 74 ř. z., ze 17. prosince 1919 č. 2 a 3 Sb. ex 1920 a z 3. března 1921 č. 99 Sb.
Obě strany t. j. jak žal. úřad, tak i st-l dovolávají se pro určení pojmu nezaopatřenosti ustanovení min. nař. z 5. června 1909 č. 85 ř. z. s tím však rozdílem, že žal. úřad pokládá výpočet skutečností v § 8 tohoto nařízení obsažený, za jichž splnění jest sirotka pokládati za zaopatřeného, za demonstrativní, kdežto st-1 spatřuje v něm výpočet taxativní a proto z toho usuzuje, že důchod, kterého požívají jeho adoptované dítky Marie a Jan z vlastního jmění, nespadá pod žádný z uvedených případů řečeného výpočtu.
Nss přiklonil se k názoru žal. úřadu, ježto, jak tento tribunál již ve svém nálezu Boh. 1932 adm. vyslovil, smysl min. nař. ze dne 5. června 1909 č. 85 ř. z. vykládati sluší jen s ohledem na starší předpisy, a zejména tedy s ohledem na ustanovení dvorního dekretu ze 17. dubna 1834 č. 15457 sb. z. pol. svaz. 62 č. 49.
V oddílu C. v § 5 tohoto dvorního dekretu jest pojem »zaopatření« sirotka definován v zásadě dosažením jmění nebo příjmů, které dostačují k výživě sirotka, v dalším pak uvádějí se některé případy demonstrativně, kdy se sirotek pokládá za zaopatřena. Ježto tomuto dvornímu dekretu příslušela moc zákona, a min. nař. z 5. června 1909 č. 85 ř. z. na tomto zákonném stavu, jak v cit. již nálezu nss bylo vysloveno, ničeho měniti nemohlo ani nechtělo, sluší i každé jiné dosažení jmění nebo důchodů k výživě sirotka dostačujících, než jak v § 8 cit. nařízení jsou uvedeny, pokládati za jeho zaopatření ve smyslu cit. dvorního dekretu ze 17. dubna 1834 a nelze tedy výpočet skutečností v § 8 cit. nař. 85/1909 uvedených pokládati za vyčerpávající.
Žal. úřad uvádí sice, že pod ustanovení § 8 č. 5 nař. č. 85 z r. 1909, jež mluví o nastoupení živnosti neb jiného samostatného podniku, sluší zařaditi i příjem ze jmění, tím však chce zřejmě jen naznačiti, že vzhledem k ustanovení č. 5 dlužno za zaopatření ve smyslu § 8 cit. nařízení pokládati i takový případ, kdy dítko má z vlastního jmění čistý důchod aspoň v takové výši, jak v případě § 8 č. 5 jest pokládati dle přiložené tabulky za dostačující pro zaopatření.
Nařízením vlády z 15. července 1921 č. 234 Sb. byly nejmenší částky dle tabulky k § 8 nařízení č. 85 z r. 1909, při jichž dosažení nastává zaopatření osob, nahrazeny od 1. ledna 1921 jednotnou sazbou 4000 K. Jestliže tedy úřad vycházel z názoru, že pro posouzení otázky zaopatření dítek st-lových jest jediné rozhodno, měly-li v době od nabytí vlastního jmění t. j. od 27. července 1920 ze jmění toho čistý důchod v minimální výši stanovené nařízením č. 85/1909, pokud se týče doby od 1. ledna 1921 nařízením č. 234 z r. 1921, nelze vzhledem k tomu, co dříve uvedeno, shledati, že by názor ten byl v rozporu se zákonem.
V dalším činí pak stížnost ještě tyto námitky:
a) Úřady nezjistily, z jakého druhu jmění dětem příjem plyne, a nemohly proto případ dítek st-lových subsumovati pod ustanovení § 8 č. 5, ježto ani netvrdí, jaký podnik dítky mají.
b) Dítky nemohou býti považovány za zaopatřené, ježto poručenský soud sám uznal, že čistý výnos z majetku nepřevyšuje onu výši, která je nutná pro výživu dětí.
c) Dítky st-lovy tou dobou ani příjmů 4 000 Kč nemají, ježto jsou povinny platiti úroky z knihovních dluhů, dále testamentární závazek požívacího práva jejich babičce, anuity, daně, náklady řízení pozůstalostního, které činí as 30 000 Kč, dále 7% úrok z doplatku za 1 800 akcií — ské továrny, činící tou dobou 683 964 Kč, jenž s vedlejšími poplatky činí 54 717 Kč 12 h, tedy úhrnem částku as 85 000 Kč, proti které stojí hrubý příjem ve spisech poručenských uvedený per 49 189 Kč 28 h. Okolnosti tyto nebyly v administrativním řízení vyšetřeny. V tom spočívá vada řízení.
Leč nss neshledal ani námitky tyto důvodnými. Žal. úřad měl po ruce jednak sdělení okr. soudu v K. V. z —, jehož obsah byl st-li nálezem báňského hejtmanství v Praze ze 14. prosince 1922 sdělen a podle něhož každé z dítek obdrželo po 3/8 majetku jejich matky a podle něhož čisté jmění činilo dle posledního účtu poručenského 492 712 K 66 h, příjmy 49 189 K 28 h a čistý příjem 18 634 K 28 h. Dále měl žal. úřad po ruce pozůstalostní a opatrovnické spisy, z nichž zejména obsah odevzdací listiny a poslední poručenský účet st-li jako otcovskému opatrovníku zajisté známý, byly úřadu dostatečným podkladem, aby mohl dospěti k úsudku jak o druhu jmění tak i příjmech adoptovaných dítek st-lových a měl dostatečný podklad i pro zjištění, že čistý příjem jejich dosahuje nebo přesahuje u každého z nich 4000 Kč ročně. Z toho tedy jde, že námitka ad a) není opodstatněna. Pokud jde o námitku ad b), postrádá tato důvodnosti již proto, že z náhledu poručenského soudu, podle něhož čistý výnos z majetku dítek nepřevyšuje onu výši, která jest nutná pro výživu dětí, nelze logicky dospěti k závěru, že výnos z majetku toho k výživě dětí nedostačuje.
Jestliže konečné stížnost v námitce ad c) namítá, že dítky st-lovy »tou dobou« ani příjmu 4000 Kč nemají, mohl by snad obsah námitky této býti předmětem nového administrativního řízení, není však způsobilým, aby nss námitku tu mohl učiniti předmětem svého přezkoumávání, ježto nss vázán jest dle § 6, odst. 1 svého zákona skutkovou podstatou, kterou poslední instance vydávajíc nař. rozhodnutí měla za pravou.
Ježto tedy žádná z námitek nebyla shledána důvodnou, bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2836. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 910-913.