NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 1

Č. 6480.

Nemocenské pojišťování: * Dle § 160, odst. 1. lit. a) a c) zák. z 9. října 1924 čís. 221 Sb. neplatí se za trvání pojistného poměru nemocenské pojistné dny, kdy pojištěnec nepracuje a nemá mzdy.
(Nález ze dne 14. dubna 1927 č. 6399.).
Prejudikatura: Boh. 3634/24 a 4308/25 adm.
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v B. proti zemské správě politické v Praze o pojistné.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Plat. výměrem č. . . předepsala okr. nemoc. pojišťovna v B. firmě Antonín L., kruhová cihelna v Z., za měsíc červenec 1926 pojistného 5463 Kč 74 h. Z této částky připadá na nemoc. pojištění 3196 Kč 32 h. Z připojené konsignace se zračí, že pojistné bylo vyměřeno 5% střední denní mzdové třídy a účtováno za 31 dní. Ve stížnosti proti tomuto plat. výměru uplatňovala zaměstnavatelka, že pojistné dle zák. jest platiti pouze za dny pracovní. Pokladna naproti tomu dovolávala se výměru ústř. soc. pojišťovny z 19. července 1926, jímž vydána byla »instrukce pro nemoc. pokladny o předpisu a stanovení výše pojistného«, dle něhož vyměřují se příspěvky za týdny, t. j. za 7 dní beze zření k tomu. pracuje-li se 6 nebo 7 dnů.
Zsp v Praze nař. rozhodnutím pořadem stolic správních vyslovila, že nemoc. pojišťovna nebyla oprávněna předpisovati pojistné pro nemoc. pojištění za neděle, pokud se v nich nevykonávaly práce nebo služby povinně pojištěné, a že jest pojišťovna dle § 174 zák. z 9. října 1924 č. 221 Sb. povinna vrátiti příslušný přeplatek, pakli pojistné bylo již zaplaceno se 4% úrokem. Pokud firma si stěžovala do vyměření pojistného pro invalidní a starobní pojištění, byla stížnost zamítnuta jako bezdůvodná. — — —
Jde o otázku, zdali za platnosti zák. z 9. října 1924 čís. 221 Sb. po dobu trvání pojistného poměru jest platiti pojistné i za neděle, pokud se v nich nevykonávají práce neb služby povinně pojištěné a nepobírá mzda.
Nař. rozhodnutí, v souhlase s rozhodnutím I. stolice, zodpovědělo tuto otázku záporně. Stížnost naproti tomu především dovozuje ze znění § 2, odst. 1., § 7. odst 1 a 3 a § 17 cit. zák. a jejich genese, že zákon ten převzal z dosavadního pojišť. práva jak definici pojistné povinnosti nemoc. a rozsah její, tak i termíny vzniku a zániku pojištění. Tím dospívá stížnost k úsudku, že slova »vykonávati práce neb služby povinně pojištěné«, jež ve všech tuto cit. paragrafech se opakují, nevyjadřují ničeho jiného nežli »pracovní poměr, zakládající pojistnou povinnost.« Ze souvislosti těchto paragrafů s ustanovením § 160 a z totožnosti výrazu použitého v § 160, odst. 1. lit. a »po kterou vykonávají práce neb služby povinně pojištěné«, dovozuje pak stížnost, že jest platiti pojistné po dobu, »po kterou existuje pracovní poměr, zakládající pojistnou povinnost, tedy i za neděle spadající do tohoto období.
Po této stránce uvážil nss toto:
Dle § 2, odst. 1 cit. zák. jest pojištěním povinen a podle tohoto zákona pojištěn, kdo .... vykonává práce neb služby na základě smluveného poměru pracovního, služebního neb učňovského (volontérského, praktikantského) a nevykonává jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Pojištění pro případ nemoci vzniká pak podle § 7 odst. 1 dnem, kdy pojištěnec počal vykonávati práce neb služby povinně pojištěné, a zaniká podle § 7. odst. 3, přestal-li pojištěnec vykonávati práce neb služby povinně pojištěné ...; podle § 17 jest zaměstnavatel povinen přihlásiti u příslušné nemoc. pojišťovny osoby u něho zaměstnané, jež podléhají pojistné povinnosti, nejpozději třetího dne ode dne, kdy pojištěnec počal vykonávati práce neb služby povinně pojištěné, a odhlásiti je v téže lhůtě ode dne, kdy pojištěnec přestal je vykonávati.
Z těchto předpisů jde, že vznik pojištění nemoc. a jeho zánik nepojí se k pouhému faktu vykonávání či nevykonávání prací neb služeb, nýbrž že tu jest vždy spojitost se smluvním poměrem, tak že pojistný poměr vyžaduje ke svému vzniku 1. uzavření smlouvy služební (učňovské), 2. zahájení prací neb služeb na základě této smlouvy, a stejně zánik pojistného poměru předpokládá zrušení služ. smlouvy (pracovního poměru) a zastavení práce smluvní, musí tu tedy býti vedle momentu právního (smluveného poměru pracovního), i moment faktický (zahájení a zastavení prací neb služeb ...). Pouhé nevykonávání prací neb služeb povinně pojištěných za trvání pracovního poměru nemá v zápětí zánik pojištění, vyjma případ § 7 odst. 3 in fine, nastane-li pojistný případ a ztráta způsobilosti pracovní.
Možno proto přisvědčiti stížnosti potud, že nový zák. č. 221 : 1924 stanovil rozsah poj. povinnosti nemoc., vznik a zánik pojistného poměru zásadně shodně s dosavadním právním stavem (§§ 31, 33 zák. z 30. března 1888 č. 33 ř. z. a jeho doplňků). I tu byl rozsah poj. povinnosti, vznik a zánik poj. poměru podmíněn shora zmíněnými dvěma složkami, jednak pracovním, služ. neb učňovským poměrem (smlouvou služ. neb učňovskou), jednak faktickým vykonáváním prací neb služeb, resp. pohotovosti k nim (srovnej také nál. Boh. 3634/24 adm., jenž vykládá § 1 odst. nem. z. v ten rozum, že ujednáním pracovní smlouvy nevzniká ještě pojistná povinnost, nýbrž poj. poměr vzniká teprve dnem vstupu do zaměstnání, resp. dnem, kdy zaměstnaný dává zaměstnavateli svou pracovní sílu k disposici takovým způsobem, že zaměstnavatel jí může disponovati, a dále nál. Boh. 4308/25 adm., v němž vysloveno, že pojistný poměr nezaniká jakýmkoli zastavením práce, nýbrž jen tehdy, když je důsledkem ukončení pracovního poměru).
Z těchto úvah však jde, že není správným závěr, k němuž dospívá stížnost, že zákon nemocenský z r. 1888 a jeho doplňky používaly promíseně několika různých výrazů pro jeden a týž pojem »výkon prací neb služeb«, a »pracovní poměr.« Tím ovšem ztrácí půdu argumentace stížnosti, na tomto závěru vybudovaná, že výraz § 160, odst. prvý lit. a) »po kterou jsou vykonávány práce neb služby povinně pojištěné« znamená totéž jako slova »po kterou existuje pracovní poměr, zakládající pojistnou povinnost.«
Avšak, kdyby ani toho nebylo, vyvrací názor stížnosti o významu předpisu § 160 odst. prvého lit. a), samo znění tohoto § 160. Tento § 160, nadepsaný »Za kterou dobu pojistné se platí«, ustanovuje v odstavci prvém: »Pojistné jest platiti po dobu, po kterou pojištěnec: a) vykonává práce neb služby povinně pojištěné, b) nebyl odhlášen (§ 17), ačkoli byl přerušen poměr, zakládající pojistnou povinnost, c) má nárok na mzdu, i když nevykonává prací neb služeb povinně pojištěných nebo ze zaměstnání vystoupil.«
Z ustanovení toho jest především zřejmo, že zákon zde neváže plat. povinnost na předpoklady, jež určují — jak shora vyloženo — existenci poj. poměru, totiž na střetnutí se pracovního poměru a výkonu prací neb služeb povinně pojištěných, nýbrž že vytýčil pro určení plat. povinnosti předpoklady odchylné, nezávislé na trvání a existenci prac. poměru, zakládajícího poj. povinnost, neboť podle lit. b) a c) cit. ustanovení platí se pojistné i po skončení prac. poměru.
Z totožnosti obratu »vykonává práce ...« (lit. a) a »nevykonává prací ...« (lit. c) jest usuzovati na totožnost jejich významu, tedy výraz »vvkonává práce neb služby ...«, použitý pod lit. a), znamená faktické vykonávání prací neb služeb stejně jako výraz »nevykonává prací neb služeb ...«, použitý pod lit. c), vyznačuje zřejmě stav faktický. Ostatně zákon používá téhož obratu ve stejném smyslu i v §u 12 odst. 2 »jsou-li však práce neb služby vykonávány po 7 dni« a v § 95, bod 2 »vykonával práce neb služby po 7 dní.«
Každou pochybnost o tom, že § 160, odst. 1 lit. a), má na mysli faktické vykonávání prací, odstraňuje srovnání s předpisem lit. c) téhož paragrafu — jehož znění jest svrchu uvedeno —. Z disjunktivního uspořádání (slůvko »nebo«) jde, že jsou tu upraveny dva případy plat. povinnosti: 1. když pojištěnec nevykonává prací neb služeb povinně pojištěných za trvání prac. poměru a 2. když pojištěnec ze zaměstnání vystoupil. V obou případech se platí pojistné, má-li zaměstnanec nárok na mzdu.
Ustanovení ad 1. nemělo by smyslu, kdyby se pojistné platilo — jak míní stížnost — již dle předpisu lit. a) za každý den prac. poměru, ať pojištěnec pracuje čili nic. I kdyby nebylo ostatních momentů shora vyložených, již z tohoto předpisu a contrario by plynulo, že pojistné se neplatí za období, v nichž nevykonává pojištěnec prací neb služeb povinně pojištěných, třebas pojistný poměr trval, nemá-li v období tom nároku na mzdu.
Vyložil si tedy žal. úřad správně předpis §u 160, když nepřiznal st-lce nárok na pojistné za neděle, pokud v nich pojištěnec nevykonává prací neb služeb povinně pojištěných a nepobírá mzdy.
Pokud stížnost hledí z parlamentárních materiálií k zák. č. 221/1924 a průběhu porad užšího výboru sociálně-politického dovoditi úmysl zákonodárce odchylný od výkladu, k němuž nss dospěl ze znění zákona, nemohl nss vývody ty sledovati, ježto při výkladu zákona lze k úmyslům a náhledům činitelů, zúčastněných na sdělávání zákona, přihlížeti a přiznati jim významu jen, když se staly též vůlí zákonodárce, t. j. došly projevu v zákoně samém (srovnej nál. Boh. 3115, 3403 adm. a j.). Nebylo by proto lze přiznati rozhodujícího významu pro výklad zákona materialiím těm, pokud by byly v rozporu se zněním zák., resp. s jeho výkladem podávajícím se z vlastního smyslu slov v jich spojitosti.
K podepření svého právního názoru poukázal žal. úřad ještě na §§ 159 a 12 zák. č. 221 : 1924, uváděje, že pro tento názor »mluví« též ustanovení § 159 a analogie §u 12 odst. 2 zák.
§ 159 stanoví, že výši pojistného, jež nesmí přesahovati pravidelně 5% střední denní mzdy, stanoví Ústř. soc. pojišťovna. Nemá předpisu o tom, za která období, resp. za které dny jest platiti pojistné, určuje pouze způsob jeho výpočtu a limituje jeho výši. Ze shora cit. slov nař. rozhodnutí nelze usuzovati, že by byl úřad přehlédl význam tohoto ustanovení a si je vykládal jako normu určující plat. období. Jdou proto vývody stížnosti, dovozující, že § 159 jest dána norma pro výpočet denního pojistného, mimo cíl, poněvadž v daném případě není na sporu výpočet denního pojistného, nýbrž otázka, za které dny jest pojistné platiti.
Zřejmým účelem § 159 jest, chrániti pojištěnce i zaměstnavatele před neúměrným vzrůstem pojistného v poměru ke mzdě. Účel ten došel výrazu tím, že zákon v cit. § 159 stanovil maximum pojistného (5 % střední denní mzdy), jež jen v případě potřeby se svolením Ostř. soc. pojišťovny smí býti překročeno. Kdyby při práci 6 dní v týdnu trvající bylo předpisováno pojistné ve výši 5 % střední denní mzdy sedmkráte, překročilo by efektivně maximální výši 5 % v jednom týdnu o celé denní pojistné, ještě křiklavějším byl by nepoměr mezi mzdou a pojistným v případech, kdy se nepracuje ani 6 dní v týdnu. Zmíněnému účelu § 159 bude vyhověno jen tenkráte, jestliže pojistné vyměřené dle střední denní mzdy, bude předpisováno dle téže zásady, jež platí pro stanovení střední denní mzdy, t. j. bude-li v souladu s předpisem § 12 odst. 2 předpisováno za dny pracovní.
Právem proto žal. úřad výklad § 160 podepřel poukazem na §§ 159 a 12 cit. zák. a nelze shledati nezákonným, když tak učinil.
Než i kdyby úřad si byl nesprávně vykládal § 159 — jak míní stížnost — jako normu určující i období, po které jest platiti pojistné, nemohl by takovýto nesprávný výklad zákona vésti ke zrušení nař. rozhodnutí, jež má dostatečnou oporu v § 160 zák. Okolnost, zda v konkrétním případě hranice §u 159 byla překročena čili nic, jest dle hořeních úvah pro posouzení a rozsouzení sporu, omezujícího se na stanovení období, nerozhodna, a není proto vadou řízení, když úřad okolnost tu nevyšetřil. Ostatně jest z plat. výměru pojišťovny zřejmo, že pojistné bylo vyměřeno maximálním obnosem (5% střední denní mzdy dle tabulky věstníku Ú. S. P. č. 1, str. 5).
Pokud ještě stížnost uvádí, že rozhodnutí Ústř. soc. pojišťovny z 19. července 1926, jímž byla vydána »instrukce pro nemoc, pojišťovny o předpisu a stanovení výše pojistného« — není v rozporu s ustanovením § 160 a je pro pojišťovnu závazné, nahrazujíc aspoň z části stanovy, jest námitka tato bezpředmětná již proto, poněvadž dle předchozích úvah tato instrukce, pokud ukládá pojišťovnám vyměřovati pojistné za týdny t. j. za sedm dní beze zření k tomu, pracuje-li se 6 neb 7 dni, jest v rozporu s § 160, nemůže proto, i kdyby bylo správné, že nahrazuje stanovy pojišťoven, tyto platně zavazovati k úkonům contra legem. Právem proto žal. úřad k instrukci této při řešení tohoto sporu nepřihlédl.

Citace:

č. 6480. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 698-702.