Čís. 16604.

I. Čs. stát ako terajší vlastník bývalých coburgovských veľkostatkov na Slovensku oprávněný je započítat’ si na statutárně penzie zamestnancov dochodky patriace zamestnancom z povinného penzijného poistenia od Všeobecného penzijného ústavu podl'a § 69, odst. 2, vl. nar. č. 16/19123 Sb. z. a n.1
II. Pri vypočítaní sumy, která podľa druhej vety odst. 2 § 118 zák. č. 26/1929 Sb. z. a n. nemože byť zamestnavateľom započítaná na jeho smluvné plnenie, třeba rozlišovat’ medzi základným dochodkom podl’a starého penzijného zákona (vl. nar. č. 16/1923 Sb. z. a n.) a drahotnými prídavkami vyplácanými za jeho platnosti len vtedy, keď to bolo smluvou alebo zvláštnym zákonom stanovené.
III. Poměr, v ktorom si móže zaměstnavatel’ podľa odst. 2 § 69 vl. nar. č. 16/1929 Sb. z. a n. započítat’ dochodok z povinného poistenia zamestnancov na smluvné plnenie, rovná sa poměru, v ktorom je úhrn poistných prémií zaplatených za celú poistnú dobu k úhrnu poistných prémií zaplatených zamestnavateľom.
(Rozh. z 21. decembra 1937, Rv III 14/37.)
Žalobník predniesol, že bol zamiestnancom na coburgovských veľkostatkoch na Slovenisku a podľa vl. nar. č. 16/1923 Sb. z. a n. podliehal povinnému penzijnému poisteniu, ku ktorému bol riadne přihlášený. V r. 1928 převzal tieto velkostatky prostrednictvom Štátneho pozemkového úřadu žalovaný stát a převzal aj žalobníka spolu s ostatnými zamestnancami pri zachovaní ich dosavádnych práv a povinností. Ku dňu 1. januára 1930 bol žalobník přeložený do výslužby a přiznaná mu bola v smysle penzijného štatútu coburgovských zamestnancov penzia ročně 6824 Kč. Od 1. apríla 1934 snížil mu žalovaný stát penziu s odvoláním sa na odst. 2 § 118 zák. č. 26/1929 Sb. z. a n., že má právo započítat si na vyplácaná penziu dávky, ktoré žalobník poberá od Všeobecného penzijného ústavu, totiž 6393 Kč 60 h ročně. Toto sníženie však je neoprávněné, lebo §om 29 služebného štatútu coburgovských veľkostatkov a obežníkom správy veľkostatkov z 12. mája 1924 prisľúbené bolo zamestnancom neskrátené vyplácanie penzie bez zreteťa na ich případné nároky z penzijiného poistenia a aj keby mal žalovaný štát tvrdené právo na započítanie, platilo by len v obmedzení podľa druhej vety odst. 2 § 118 zák. č. 26/1929 Sb. z. a n., najma neboly by započítateľné drahotné přídavky, ktoré žalobník poberá a ktoré z úhrnného dochodku: 6393 Kč 60 h činia 4795 Kč; započítateľnosť týchto drahotných prídavkoch bolo by muselo byť zvlášť ujednané. — Žalobou domáhal sa žalobník rozsudkového výroku, že žalovaný stát povinný je zaplatiť mu učiněné srážky z jeho penzie a vyplácat’ mu ju v buducnosti neskrátene.
Súd prvej stolice žalobě vyhověl. Odvolací súd jeho rozsudok změnil a žalobu zamietol. Z dovoďov: Podľa shodného stanoviska strán ustanovenie odst. 2 § 118 zák. č. 26/1929 Sb. z. a n. a tam citované ustanovenie odst. 2 § 69 starého penzijného zákona (vl. nar. č. 16/1923 Sb. z. a n.) platilo by pre žalobníka, keby jeho platnost’ nebola vylúčená dohodou stráň, lebo žalobník už podľa vlád. nar. č. 16/1923 Sb. z. a n. podliehal povinnému penzijnému poisteniu. Třeba preto najprv zaoberať sa otázkou, či sa takáto dohoda stala. Žalobník odvolává sa v tom smere na § 29 služebného statutu coburgovských zamestnancov; avšak neskrátené vyplácanie štatutárnej penzie bolo cit. §om vyslovené len na případ, ak si zaměstnanec svoju penziu zabezpečil sám vlastnýmí vkladmii, tedy len na případ dobrovorného poistenia a nie na případ povinného poistenia. Žalobník odvolává sa tiež na oběžník správy veľkostatku z 12. mája 1924, ktorý podľa jeho tvrdenia bol aj jemu daný na vedomie. Ale aj na tento oběžník sa neprávom odvolává, lebo jednak je nesporné, že oběžník bol doručovaný úradníkom jednotlivce a žalobník jemu doručený exemplár předložit’ nemohol, jednak z obsahu tohoto obežníka plynie, že ním správa veľkostatku zaručila nezapočítateľnosť dochodku získaného penzijným poistením na štatutárnu penziu len úradníkom poisteným' ui penzijného ústavu dobrovoľne, nie však úradníkom, ktorí podliehali povinnému poisteniu ako žalobník, ktorý dňa 1. januára 1922 ešte nemal 55 rokov. Aj keby tedy bol býval žalobníkovi spomenutý oběžník doručený, bolo by sa tak stalo bezdovodné, lebo oběžník sa podľa svojho obsahu na něho ani nemohol vzťahovať. — Započítainie dochodku poberaného žalobníkom od Všeobecného penzijného ústavu na jeho štatutárnu penziu je tedy přípustné a ide už len o to, v akej miere. Podľa odst. 2 § 69 vlád. nar. č. 16/1923 Sb. z. a n. zaměstnavatel’ oprávněný je na smluvné plnenie z povinného poistenia v tomi pomere, v ktorom prispieval na uhradenie zákonných plnění. V súdenom případe je nesporné, že až do konce roku 1928 platila za žalobníka celé příspěvky penzijného poistenia správa veľkostatku zo svojho. Žalobník sa sice snažil z výpovědi svědka Ing. Fridricha B. vyvodit’, že správa veľkostatku, poskytnuvšia túto výhodu svojim zamestnancom na miesto žiadaného zvýšenia ich platov, vlastně o tieto příspěvky im plat zvýšila, tak že třeba vec posudzovať tak, ako by si boli zaměstnanci sami platili svoje penzijné příspěvky. Taký výklad je však protismyseľný, lebo sľubom platiť príspěvky za zamestnancov poskytla správa veľkostatku zamestnancom právě len tútu výhodu, totiž že převzala za zamestnancov platenie celých penzijných príspevkov; z toho však nemožno vyvodit’ pravý opak ujednania, totiž že si od toho času platili zaměstnanci celé příspěvky sami. Podľa ustanovení vládl nar. č. 16/1923 Sb. z. a n., platného až do 1. januára 1929, dokeďy za žalobníka celé penzijné příspěvky platila správa veľkostatku, žalovaný stát oprávněný je započítať sii tedy na štatutárnu penziu žalobníka celý starobný dóchodok, ktorý poberal od Všeobecného penzijného ústavu. Třeba ešte skúmať, ako je tomu teraz po vydání nového penzijného zákona č. 26/1929 Sb. z. a n. V odst. 2 § 118 tohoto zákona je ustanovené, že právo zamestnavateľa podľa odst. 2 § 69 dosavádneho zákona ostává nedotknuté, v druhej vete tohoto odstavca je však ustanovené, že na smluvné plnenie nemožno započítať sumu, o ktorú dóchodok z nárokov získaných do účinnosti nového zákona vymeraný podľa § 177 tohoto zákona převyšuje výměru dóchodku z tých istých nárokov podľa dosavádneho zákona, resp. úhrn tohoto ddchodku a drahotných prídavkov, pokiať boly aj drahotné přídavky započítateľné. Z prípisu Všeobeoného penzijného ústavu z 13. septembra 1935 vychádza, že ddchodok žalobníka — 6393 Kč 60 h, — vymeraný podľa starého zákona spolu s drahotnými prídavkami je vyšší, než dochodok vymeraný podľa § 177 nového zákona, takže by bolo možno podľa toho započítať žalobníkovi na jeho smluvnú penziu celý jeho starobný ddchodok, pravdaže len pri předpoklade, že by aj drahotné prídavky boly započítatelné. Žalobník stojí sice na stanovisku, že ich započítatelnosť musela by byť zvlášť ujednaná, čo sa v súdenom případe nestalo, a že by podťa toho žalovaný stát pri najmenšom nemohol započítať si na smluvnú penziu tieto drahotné přídavky, ktoré podľa sdelenia Všeobeoného penzijného ústavu činia 4795 Kč ročně. Avšak ani toto stanovisko nie je správné. Pre predpoklad, že započítateľnosť drahotných prídávkov je závislá od ujednania stráň, neposkytuje totiž zákon žiadneho podkladu a třeba preto prijať názor, že v zákone spomenutá otázka započítatelnosti drahotných prídavkov, ktorej podmienky ináč zák. č. 26/1929 Sb. z. a n. neurčuje, má sa posudzovať zase len podľa ustanovení § 69 vlád. nar. č. 16/1923 Sb. z. a n., ktorého podmienky nový zákon § 118 zásadné převzal, tedy len podľa toho či zamestnavateľ prispieval zo svojho na úhradu aj drahotných prídavkov a v tom ktorom pomere. V tom, smere jie však zistené sdelenim Všeobeoného penzijného ústavu, že za žalobníka platila správa veľkostatku poistné prémie podľa jeho úhrnných služebných požitkov a že odvádzala podľa zák. č. 299/1921, 486/1921, 399/1922 a vlád. nar. č. 271/1924, 29/1926, 245/1926 a 186/1927 Sb. z. a n. v době od 1. januára 1922 do 31. decembra 1927 celú kvótu na úhradú drahotných prídavkov v pomere k poistnému odvádzanému za všetkých zamestnancov v tom ktorom správnom roku. Z toho však plyne, že celý starobný dóchodok žalobníkov je započítatelný na jeho štatutárnu penziu. Žalobníkova štatutárna penzia činí, ako je nesporné, 6824 Kč ročně a pozapočítaní starobného dochodku 6393 Kč 60 h mal by žalovaný stát platiť žalobníkovi na jeho štatutárnu penziu ročně 430 Kč 40 h, pretože mu však má srážať ako je nesporné aj 8 Kč mesačne ako príspevok na nemocenské poistenie, zbývalo by žalobníkovi z jeho štatutárnej penzie len 334 Kč 40 h ročne, tedy menej, ako mu podľa nesponného udania stráň, žalovaný stát od 1. apríla 1934 vyplácá, totiž 306 Kč ročně. Podľa toho žalovaný stát sráža žalobníkovi len toľko, koľko srážať je jeho právom a žaloba je bezzáklaďná.
Najvyšší súd rozsudok odvolacieho sudu rozviazal a uložil mu ďalšie pojednávanie a nové rozhodnutíe.
Dovody:
Správně vystihl odvolací soud smysl ustanovení § 20 služebního statutu coburgského velkostatku tak, že, opatří-li si zaměstnanec velkostatku ze svých vlastních prostředků sám zaopatřovací — starobní — důchod, nedotýká se tento důchod pense patřící mu z jeho služebního poměru na velkostatku; tato zůstane mu nezkrácena.
Mylným výkladem tohoto ustanovení snaží se dovolací žádost rozšířiti je i na případ, když zaměstnanci byl přiznán starobní důchod od Všeobecného pensijního ústavu na základě povinného pensijního pojištění a pojišťovací příspěvky neplatil zaměstnanec ze svého, nýbrž platil je za něho jeho zaměstnavatel, neboť tímto povinným pojištěním ani si neopatřil zaměstnanec zaopatřovací důchod sám ze své vůle, ani ze svých prostředků, nýbrž k pojištění si starobního důchodu byl zákonem — veřejnou mocí — donucen a pojištění bylo provedeno na náklad zaměstnavatelův.
Je pravda, že se ve služebním statutu praví, že úředníci se ubezpečují, že jimi pravidelná pense nebude odňata ani zkrácena, jestliže sami vklady při některém pensijním ústavě anebo pojišťující společnosti si zabezpečili svoji budoucnost, ale pensijním ústavem tu zmíněným nemůže býti na žádný způsob míněn Všeobecný pensijní ústav, protože pojištění u Všeobecného pensijního ústavu bylo zavedeno na Slovensku teprve od 1. ledna 1922 — vl. nař. 16/1923 —, statut však pochází již z roku 1920, je to tedy předpis o dva roky dřívější než povinné i dobrovolné pojištění u Všeobecného pensijního ústavu. Proto memohl držitel velkostatku — upravuje vlastním statutem pense svých zaměstnanců — míti na zřeteli řečený pensijní ústav, to tím méně, že — čině svými statutem opatření ihned účinné, — nemohl k jeho provedení bráti organisační úpravu z doby až budoucí.
Ve věci stejný smysl má i oběžník z 12. května 1924, neboť jím dává správa velkostatku svým zaměstnancům na vědomí sdělení Všeob. pens. ústavu, že i zaměstnanci velkostatku musejí býti přihlášeni k povinnému pojištění podle vl. nař. 16/1923 se zpětnou účinností od 1. ledna 1922, a správa velkostatku zároveň připomíná, že ti zaměstnanci, kteří jsou.v den 1. ledna 1922 již přes 55 let, nejsou podle zákonná povinni k pojištění u Všeob. pens. ústavu a mají se sami rozhodnouti, chtějí-li býti u tohoto ústavu dobrovolně pojištěni, a že, pojistí-li se tu dobrovolně, není tímto dobrovolným pojištěním nijak dotčena pense ze služební pragmatiky velkostatku.
Je zřejmo, že jak služebním statutem, tak i oběžníkem z 12. května 1924 byla vyslovena stejná zásada, že další dobrovolné pojištění zaměstnanců velkostatku na vlastní náklad nedotýká se statutární pense zabezpečené velkostatkem.
Správně proto dovodil odvolací sond, že nezapočítatelnost jiné pense do pense statutární byla slíbena jen na případ, kdy zaměstnanec sám si opatřil další pensí na vlastní náklad, nikoli však na případ, že — jsa povinen k veřejném pojištění, — byl pojištěn u Všeob. pens. ústavu a zaměstnavatel za něho platil povinné příspěvky.
Dnem 1. ledna 1922 nastoupilo i na Slovensku povinné pensijní pojištění zavedené vl. nař. č. 16/19123 s povinností zaměstnavatele a zaměstnance platit pevné měsíční prémie podle § 33 v poměru tam stanoveném a s právem zaměstnavatelovým (§ 69) započísti si na svou smluvní pensijní povinnost ten důchod, který obdrží zaměstnanec ze svého, nuceného pojištění, a to v tom poměru, v jakém přispíval k úhradě tohoto důchodu.
Žalovaný stát přejímaje roku 1928 coburgské velkostatky a s nimi jejich zaměstnance se stejnými právy a povinnostmi, převzal také žalobce a tím vstoupil s ním v týž právní stav, v jakém byl žalobce před tím za své služby u předešlého velkostatkáře.
Je zjištěno a nejvyšší sond souhlasí s názorem odvolacího soudu, že velkostatek platil sám za žalobce celé pojistné prémie od počátku tohoto nového povinného pojištění (1. ledna 1922) až do konce roku 1928 a že jen v posledním roce činné služby žalobcovy — roku 1929 — platil zaměstnavatelský stát i žalobce každý polovici tohoto pojistného, jak to stanovil § 64 nového zákona č. 26/1929, účinného od 1. ledna 1929.
Vývody dovolací žádosti, že žalobce platil si sám ze svého platu pojistné prémie za služby u bývalého vlastníka coburgských velkostatků i pak za služby u státu, neboť prý o tyto pojistné příspěvky byl zvýšen jeho služební plat, jsou v rozporu se skutkovým stavem v tom ohledů zjištěným. Nejvyšší soud poukazuje v tomto směru na správné posouzení odvolacího soudu.
Správně uznal také odvolací soud, že žalovaný stát je oprávněn podle § 69 vl. nař. č. 16/1923 a § 118 zák. č. 26/1929 započísti si na pensi placenou velkostatkem důchod přiznaný žalobci Všeob. pens. ústavem, jak byl získán jeho povinným pojištěním od 1. ledna 1922 do dne vyměření — vstupu do výslužby — 1. ledna 1930.
K započtení tomu netřeba pro zaměstnavatele smluvního ujednání, právo na ně bylo mu přiznáno § 69 vl. nař. č. 16/1923 a § 118 zák. č. 26/1929, jak nad každou pochybnost plyne z doslovu 2. odst. § 118 zákona, kde se právo to přiznává zaměstnavateli na základě smluvního ujednání (pensij. normálu), anebo přímo na základě 2. odst. § 69 dosavadního zákona (vl. nař. č. 16/1923).
Výše tohoto započtení, vyjádřená v § 69 vl. nař. doslovem »v tom poměru, v jakém přispíval k uhrazení zákonných plnění« je v zákoně č. 26/1929 vyjádřena tak, že zaměstnavatel je »oprávněn započísti si na své smluvní plnění dávky ze zákonného pojištění zcela nebo z části« a výslovně doloženo, že toto dosavadní právo zaměstnavatelovo, — na započtení — zůstává nedotčeno.
Započísti smí si zaměstnavatel, jak také správně uznal odvolací soud, celý důchod z veřejného pojištění, to jest i s drahotním přídavkem, neboť tento přídavek je součástí toho jednotného veřejného důchodu, který vl. nař. č. 16/1923 označuje jako plnění náležející z nuceného pojištění, a zákon č. 26/1929 »dávkami ze zákonného pojištění«, a který podle vl. nař. č. 342/1920 je přídavkem k důchodu z veřejného pojištění, vyměřen určitým procentem starobního důchodu a placen výhradně zaměstnavatelem bez práva sraziti si poměrnou část tohoto příspěvku (§ 6 cit. vl. nař.).
V podstatě stejný právní stav platí pro tento přídavek i podle zákona č. 299/1921, podle něhož byly podle sdělení úřadovny Všeob. pens. ústavu v Bratislavě č. R/I 121.457 nár. 1721 ze dne 13. září 1935 přiznány žalobci drahotní přídavky a starobní důchod byl mu vyměřen dnem 1. ledna 1930 sumou 6393 Kč 60 h.
Ovšem pro přechod k novému zákonu č. 26/1929 bylo doloženo druhou větou odst. 2 § 118 tohoto zákona ve prospěch pojištěného zaměstnance — důchodce — obmezení toho obsahu, že, byl-li by důchod z nároků získaných do 31. prosince 1928 vyměřený podle § 177 nového zákona č. 26/1929) vyšší než důchod za Stejných nároků podle dosavadního zákona, nesmí si toto zvýšení připočísti zaiěstnavatel k ulehčení své smluvní povinnosti, nýbrž toto zvýšení připadá k dobru důchodci.
Správně proto odvolací soud zjistiv, že důchod žalobcův od Všeob. pens. ústavu vyměřený podle starého zákona i s drahotním přídavkem je vyšší než důchod vyměřený podle § 177 nového zákona (č. 26/1929), uznal, že není tu místa pro použití řečeného obmezení zaměstnavatelova (druhá věta, odst. 2, § 118). Rozlišovati základní důchod podíle starého zákona a drahotní přídavky vyplácené do konce roku 1928 při vypočítávání částky, o kterou důchod vyměřený podle § 177 nového zákona by převyšoval výměru, důchodu podle starého zákona, a která musí podle cit. ustanovení § 118 zůstati k dobru zaměstnanci, bylo by možno jen, kdyby to bylo smlouvou nebo zvláštním zákonem ustanoveno, o takový důkaz se však žalobce ani nepokusil.
Zaměstnavatel měl by právo započísti žalobci na jeho smluvní pensi celý veřejný pensijní důchod 6393 Kč 60 h, kdyby byl sám platil za něho celé pojistné po celou jeho služební dobu — až do konce roku 1929.
Tu však přehlédl odvolací soud, že celý náklad povinného pojištění žalobcova byl hrazen bývalými zaměstnavatelem a žalovaným státem jen do konce roku 1928 a že za rok 1929 — poslední rok činné služby žalobcovy — po účinnosti nového zákona č. 26/1929 hradil si žalobce sám ze svého polovici pojistného, jak to stanovil § 64 tohoto nového zákona, a že proto nesmí si zaměstnavatel — žalovaný stát — započísti tu část z celého starobního důchodu žalobcova, která připadlá na tuto jeho částečnou úhradu.
Část ta se zjistí podle první věty odst. 2 § 118 nového a odst. 2 § 69 starého zákona poměrem, v jakém je celková úhrada na důchod od Všeob. pens. ústavu k částečné úhradě zaplacené žalobcem, to jest úhrn pojistných prémií za celou pojistnou dobu od 1. ledna 1922 do 31. prosince 1929 k polovici pojistné prémie za rok 1929 zaplacené žalobcem.
Protože úhrady ty nebyly zjištěny, chybí pro konečné rozsouzení sporu v této příčině potřebný skutkový stav a proto nebylo než napadený rozsudek rozvázati s úpravou shora uvedenou.

Porov.: Sb. n. s. č. 16256.

Citace:

č. 16604. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 858-864.