NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 561.

Zabírání bytů: * Za »jiný byt kdekoli« ve smyslu předpisu č. 1 § 8 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. nelze pokládati byt mimo území československého státu.
(Nález ze dne 23. října 1920 č. 9859.) Věc: Johanna Hauthová v Brně proti společnému bytovému úřadu
v Brně o zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Usnesením ze dne 4. června 1920 č. 6528 zabral společný bytový úřad v Brně ve smyslu § 8, odst. 1 zákona ze dne 30. října 1919 čís. 592 sb. z. a n. byt Eriky Sp. o 4 pokojích s přísl. v domě stěžovatelčině v Kamenomlýnské ulici č. 10 v Brně.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud toto:
Žalovaný úřad se v naříkaném rozhodnutí odvolává sice na ustanovení § 8 č. 1 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n., ale neuvádí výslovně, jaký skutkový předpoklad položil za základ svému výroku o zabrání bytu. Z poznámky ve spisech »zabrati dle § 8 č. 1, má byt ve Vídni« dá se souditi, že byt byl zabrán z toho důvodu, že jeho majitelka nájemnice Erika Sp. má byt ve Vídni. V té příčině zjistil žalovaný úřad jednak výslechem Eriky Sp., jednak dotazem u policejního ředitelství ve Vídni, že manžel majitelky bytu Otomar Sp., nadporučík, příslušný do Brna, jest od 16. října 1917 hlášen jako podnájemník ve Vídni I. Christinengasse 4, kde ve čtvrtém poschodí obývá kabinet a že má slíbený řádný byt na konec měsíce srpna. Nehledíc k tomu, že ze zjištění toho nevysvítá, že Erika Sp., jejíž byt v Brně byl zabrán, má ještě jiný byt ve Vídni, ani zda onen byt ve Vídni je způsobilý, aby vyhovoval bytovým potřebám osob zabraný byt obývajících, takže by mohl býti pokládán za druhý byt Eriky Sp. ve smyslu zákona, nelze po náhledu nejvyššího správního soudu při posuzování zákonné náležitosti, má-li majitel bytu ještě jiný byt kdekoli jinde, v úvahu vzíti také byt v cizozemsku se nalézající. Zákon o zabírání bytů, mluvě o více bytech v §§ 4 a 8, odst. 5 a § 24, odst. 2, předpokládá jiný byt v téže obci nebo bytovém obvodu. Na rozdíl od toho ustanovuje § 8 č. 1, že obec může zabrati byt, má-li jeho majetník kdekoli jiný byt. Jde o to, stanoviti hranice pro určení místa slovem »kdekoli«. Z předpisů svrchu uvedených a z celého účelu zákona jde na jevo, že zákon se snaží svými předpisy zasáhnouti všecky další byty jednoho majitele, kterých pro své bytové účely nepotřebuje, a čeliti tak nedostatku bytů. Maje účinnost pouze v území republiky československé, může zákon zasahovati jen takové přebytečné byty, které leží v oblasti jeho účinnosti, neboť nad byty mimo tuto oblast nedostává se bytovému úřadu práva disposičního. Nemůže-li tuzemský úřad zabírati byty v cizozemsku, nemůže do nich také majitele bytu odkazovati tím způsobem, že by mu zabral byt v území účinnosti zákona o zabírání bytů. Vedle toho nelze dojista přehlédnouti, že by výrok o zabrání bytu v území státu československého z důvodu, že jeho majitel má ještě jiný byt v cizozemsku, obsahoval v sobě ne-li skryté vykázání majitele bytu z území republiky československé, tož aspoň nátlak na něj, aby se přestěhoval do svého druhého bytu v cizině ležícího. To však by nebylo lze srovnati s intencemi zákona o zabírání bytů, který mimo obmezení majitele bytu na právu míti bytů více, na jiných svobodách jej obmezovati nezamýšlí. Kdyby pak jej bytový úřad vylíčeným způsobem obmezoval na právu pobývati v území republiky československé, vybočoval by dojista z mezí kompetence daných mu zákonem o zabírání bytů. Poněvadž naříkané rozhodnutí za jiný byt kdekoli pokládá také byt ve Vídni, tedy byt v cizím státě, a na tomto předpoklade vyslovuje zabrání bytu v zdejším státním území, vyložilo i použilo nesprávně zákon a bylo je proto zrušiti po rozumu § 7 zák. o správ. soudě.

Citace:

č. 561. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 629-631.