NPD documents search: České právo, 7 (1925)

Čís. 8290.

Právo třetí osoby proti dlužníku, by se vzdal koncese, převedl ji na třetí osobu a učinil o tom příslušné prohlášení živnostenskému úřadu, nepřekáží tomu, by jiné osoby nenabyly na koncesi soudcovského práva zástavního. Byla-li pro vykonatelný nárok třetí osoby již povolena exekuce dříve, než jiné osoby nabyly na koncesi soudcovského zástavního práva, jest zástavnímu právu (a příkazu dlužníku, by se zdržel jakéhokoliv nakládání se zabavenou koncesí a zákazu, by se nevzdal této koncese) rozuměti jen s výhradou práv nabytých třetí osobou dřívější exekucí podle § 354 ex. ř. Zástavní právo trvá jen potud, pokud třetí osoba nevede exekuci dále a ji neskoncuje, a stalo by se nepodmíněným teprve — Čís. 8290 —
tehdy, kdyby exekuce třetí osoby byla zrušena nebo kdyby ke vzdání se а k převodu koncese vůbec nedošlo.
(Rozh. ze dne 8. září 1928, Rv II 101/28.)
K žalobě Františka L-а byl uznán Leopold P. povinným, by »se vzdal oprávnění k provozu autodrožkářského podniku, přenesl oprávnění to na žalobce a písemně prohlásil, že oprávnění převádí na žalobce a by toto prohlášení podal okresní politické správě jako živnostenskému úřadu I. stolice«. K vydobytí tohoto nároku byla Františku L-ovi proti Leopoldu P-ovi povolena usnesením ze dne 26. dubna 1927 exekuce, leč dosud nebylo plnění vymoženo. Dne 30. června 1927 byla povolena Bedřichu F-ovi proti Leopoldu P-ovi k vydobytí peněžité pohledávky exekuce zabavením autodrožkářského podniku provozovaného dlužníkem a koncese k živnostenskému provozování dopravy osob a zákazem dlužníku, by se nevzdal této koncese. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se František L. na Bedřichu F-ovi, by exekuce povolená Bedřichu F-ovi proti Leopoldu P-ovi zabavením koncese příslušející Leopoldu P-ovi k živnostenskému provozování dopravy osob byla prohlášena za nepřípustnou. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolání je důvodné, podle čís. 4 § 503 c. ř. s. uplatněný dovolací důvod jest opodstatněn. Žalobce nikdy netvrdil, že koncese, na níž nabyl žalovaný usnesením soudu prvé stolice ze dne 30. června 1927, pokud se týče, ze dne 8. července 1927 E 1054/27-1 a 2 soudcovského práva zástavního, náležela jemu, nýbrž stavěl proti uvedené exekuci žalovaného již v žalobě právo vyplývající pro něho z usnesení soudu prvé stolice ze dne 26. dubna 1926 E 722/27-1, jímž bylo Leopoldu P-ovi, majiteli koncese a žalobcovu dlužníku uloženo, by se vzdal oprávnění ku provozování autodrožkářského podniku, by prohlásil písemně, že toto oprávnění převádí na žalobce (Františka L-а), a podal toto prohlášení okresní správě politické jako živnostenskému úřadu prvé stolice, a tvrdil, že to takto jím nabyté právo k předmětu exekucí žalovaného dotčenému nedopouští výkonu exekuce, domáhal se žalobním žádáním, aby exekuce E 1054/27 prohlášena byla za nepřípustnou a byla zrušena. Z toho jest zjevno, že šlo již od prvého počátku o žalobu podle § 39 čís. 5 ex. ř., nikoliv o odpor podle § 37 ex. ř., a tím se stává bezdůvodnou dovolatelova výtka, že odvolací soud, ačkoliv ke změně žaloby podle § 235 c. ř. s. nedošlo, a v odvolacím řízení ani s odpůrcovým svolením dojíti nemohlo, považuje tuto žalobu za žalobu podle § 39 čís. 5 ex. ř., nikoli podle § 37 ex. ř. Co se týče důvodnosti této žaloby dlužno podotknouti toto: Žalobcovo právo, záležející v osobním nároku proti Leopoldu P-ovi, by se tento vzdal koncese a příslušné prohlášení o tom živnostenskému úřadu učinil, nemohlo by býti na překážku, by třetí osoby na koncesi té platně nenabyly soudcovského práva zástavního. Věc ovšem nabývá jiné povahy tím, že tento vykonatelný nárok žalobcův jest vymáhán již exekucí podle § 354 ex. ř., že exekuce ta byla na návrh žalobcův již zavedena, a že u provedení exekuce té vydán povinnému (P-ovi) soudní příkaz, by v ustanovené lhůtě pod donucovacími prostředky vzdal se koncese prohlášením pro živnostenský úřad určeným. Tím nabyl žalobce práva, by zahájená exekuce byla až do dosažení výsledků anebo do vyčerpání zákonných donucovacích prostředků zúplna provedena, a právní řád, který chrání nabytá práva osob třetích a zakazuje jakýkoliv zásah, kterým by mohla býti porušena, velí nutně, že, odporuje-li tomu žalobce, nemůže býti v jiném exekučním řízení vydán, pokud se týče, v platnosti zachován příkaz, který by odporoval exekučnímu příkazu, jenž byl vydán v exekuci žalobcově a který by tento příkaz vůbec zmařil. Z toho ještě neplyne nepřípustnost exekuce vedené žalovaným. Pokud žalobce a napadený rozsudek má na mysli střetnutí se zmíněného práva žalobcova se zástavním právem žalovaného, ve kterém musí toto právo jako pozdější podle zásady prior tempore potior jure ustoupiti staršímu právu žalobcovu, dlužno odvětiti, že jde o střetnutí se jen zdánlivé. Jako každé právo zástavní, vztahuje se i sporné soudcovské zástavní právo žalovaného jen na onen rozsah zatíženého práva, jenž vzhledem k dříve nastalému věcnému omezení zatíženého práva ještě zbývá, proto lze zástavnímu právu žalovaného a tedy i příkazu dlužníku podle § 301 ex. ř., by se zdržel jakéhokoliv nakládání se zabavenou koncesí, jakož i zákazu, by se nevzdal této koncese, rozuměti jen s výhradou práv nabytých žalobcem dřívější exekucí podle § 354 ex. ř., takže žalobcovo právo oním opatřením exekučního soudu vůbec není dotčeno. Zástavní právo žalovaného trvá jen potud, pokud žalobce exekuci jemu povolenou nevede dále a neskoncuje ji, a stalo by se nepodmíněným teprve tehdy, kdyby žalobcova exekuce byla zrušena nebo kdyby ke vzdání se a převedení koncese vůbec nedošlo. V tomto případě nebylo by lze upříti žalovanému právo vymáhati zaplacení své pohledávky zpeněžením koncese a to v pořadí daném povolením sporné exekuce. Toto právo je nabytým právem žalovaného a nesmí mu býti zmařeno navrženým zrušením exekuce. Z toho je zřejmo, že žalobce nemá vůbec ani důvodu ani práva si proti této exekuci stěžovati a žalobní nárok na její zrušení jest neoprávněný.

Citace:

č. 8290. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 177-179.