Č. 982.

Pozemková reforma: * Ujal-li se odkazovník skutečné držby nemovitosti jemu odkázané ještě před počátkem účinnosti zákona záborového, nebo byl-li vzhledem ku splatnosti odkazu oprávněn domáhati se vydání jejího na dědici, a učinil-li tak ještě před početím účinnosti tohoto zákona, sluší za vlastníka nemovitosti té ve smyslu § 2 zák. zábor. považovati tohoto odkazovníka a nikoli pozůstalost.
(Nález ze dne 19. října 1921 č. 13123.)
Věc: Otakar D. v N. (adv. Dr. A. Hlavatý z Prahy) proti pozemkovému úřadu v Praze stran záboru nemovitostí.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: K návrhu pozemkového úřadu v Praze ze dne 6. února 1921 nařídil okresní soud v Ch., aby v pozemkové knize kat. obce N. ve vložkách č. — a — bylo poznamenáno, že nemovitosti tam zapsané zabrány jsou státem podle zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n., a tutéž poznámku nařídil i zemský soud civilní v Praze stran nemovitosti zapsané v zemských deskách ve vl. č. —.
Stížnost proti tomuto rozhodnutí u tohoto soudu podaná uvádí:
Statek N. nemá výměry žádané §em 2 zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. a podal proto stěžovatel proti zabrání námitky dle § 4 nař. z 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. Proto není zabrání odůvodněno výměrou. Opírá tedy úřad zabrání patrně o tu okolnost, že statek N. náležel spolu se statkem Gh. a ostatními nemovitostmi téže osobě, totiž otci stěžovatelovu Janu D. staršímu, jehož statky ovšem zákonem žádanou výměru měly. Leč 24. dubna 1919 nenáležel soubor onen více vlastnicky Janu D., který 14. ledna 1919 zemřel a dle platné poslední vůle ze dne 20. ledna 1912 a dodatků k ní z 3. ledna 1918 a 9. září 1918 pořídil o svém jmění tak, že připadla nemovitá jeho pozůstalost jednak Janu D. mladšímu, jednak stěžovateli. Tomuto zůstavil otec jeho právě zabraný statek N. Přihláška dědická stěžovatelova byla 12. června 1919 krajským soudem přijata, pozůstalost projednána a odevzdací listina v tom smyslu vystavená vydána 8. dubna 1920. Vlastnictví k jednotlivým statkům nebylo na dědice v knihách převedeno, poněvadž nezaplatili posud poplatků dědických. Z fakt těch a z okolnosti, že zákonem ze dne 9. listopadu 1918 č. 32 ustanovení mortis causa nebyla dotčena, dovozuje stížnost, že nemovitosti Jana D. staršího nebyly dne 25. dubna 1919 již ve vlastnictví jediné osoby, nýbrž že byly v majetku a právní moci dvou osob fysických, kdyžtě se stěžovatel hned po nápadu dědickém držení a užívání statku N. ujal.
O stížnosti té uvážil nejvyšší správní soud:
Ve směru zákonnosti naříkaného rozhodnutí jest spornou otázka, zda žalovaný úřad právem pokládal za to, že v den počátku účinnosti záborového zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n., t. j. 25. dubna 1919 náležely oba velkostatky N. a Ch., pak pozemky knihovní vložka č. — a — kat. obce N. vlastnicky osobě jedné, či zda pravdu má stížnost stojící na stanovisku, že v ten den statek v N. náležel vlastnicky stěžovateli, statek Ch. pak Janu D. mladšímu.
V tom směru není sporu o tom, že dřívější vlastník obou těchto statku Jan D. starší, zemřelý 14. ledna 1919, testamtentárně nemovitý majetek svůj rozdělil mezi oba své syny, Jana D. mladšího a stěžovatele v ten způsob, že stěžovateli zanechal statek v N., jehož celková výměra nedosahuje výměry § 2 zák. zábor. stanovené, druhému synovi pak velkostatek Ch.
Stěžovatele považovati je, když mu z pozůstalosti dle testametu připadl tento určitý statek, co do tohoto statku za legatáře (§ 535 o. z. o.), byť snad i z jiného jmění zůstavitelova ještě nějaká část mu bývala zůstavena (§ 648 o. z. o.), takže tato okolnost, ze spisů nevyplývající, pro posouzení daného případu jest bezvýznamnou.
Stran odkazů ustanovuje pak § 648 o. z. o., že legatář nabývá zpravidla (výminka § 699 o. z. o. v daném případě místa nemá) hned po smrti zůstavitelově pro sebe i své dědice právo na odkaz a § 685 o. z. o. stanoví, že určité odkazy mohou býti žádány ihned, ostatní rok po smrti zůstavitelově. Z těchto ustanovení nutno dovozovati, že odkazy, byly-li dědicem odkazovníkovi skutečně vydány, netvoří pak již část jmění pozůstalosti, byť i tato dědici ještě nebyla odevzdána, nýbrž že pak z pozůstalosti vypadnou.
Stanoví ovšem § 684 o. z. o., že »vlastnictví« odkazu možno nabýti jen dle předpisů hlavy V. o. z. o., tedy, pokud jde o nemovitost, jen zápisem do knihy veřejné. V civilisticko-právním smyslu nelze tedy ovšem tvrditi, že by stěžovatel byl mohl nabýti statku dříve, než bylo pro něho vtěleno vlastnické právo v knize veřejné. Nejvyšší správní soud stojí však na stanovisku, že slovo »vlastnicky«, jehož používá záborový zákon v § 2, nelze pojímati čistě v civilisticko-právním jeho smyslu, nýbrž že vlastníkem po rozumu tohoto předpisu je i ten, kdo ještě nenabyl knihovního vlastnictví a tudíž se nestal pravým vlastníkem ve smyslu občanského práva, ale objektu onoho nabyl způsobem tvořícím řádný titul k založení práva vlastnického, na př. koupí, dědictvím, soudním rozsudkem atd. a také vykonává neb aspoň vykonávati může skutečnou moc nad ním. V tom smyslu bylo také již nejvyšším správním soudem opětně judikováno.
Dle toho, co právě řečeno, bylo by stěžovatele jako odkazovníka statku v N. považovati za »vlastníka« statku toho ve smyslu § 2 zábor. zák., jakmile způsobem tvořícím řádný titul založeni práva vlastnického, tedy odkazem statku toho nabyl a skutečnou moc nad ním vykonával neb vykonávati mohl, tedy jakmile jemu dědicem v užívání byl vydán neb jakmile vzhledem k nastalé splatnosti odkazu vydání jeho žádati mohl a vydání toho se domáhal.
Byly-li tyto podmínky splněny již před účinností záborového zákona, tedy před 25. dubnem 1919, pak ovšem nebylo by lze statek v N. pokládati již za vlastnictví ležící pozůstalosti po Janu D. starším, nýbrž po rozumu § 2 záb. zák. za vlastnictví stěžovatelovo a poněvadž pak je nesporné, že výměra tohoto statku výměry § 2 zábor. zák. nedosahuje a stěžovatel nemá jiného majetku nemovitého, který by bylo spolu se statkem tím pojímati za jeden soubor, nebylo by jej lze míti za zabraný. Žalovaný úřad vycházeje z mylného právního názoru, že stěžovatel před vydáním odevzdací listiny, která byla vydána teprve 8. dubna 1920, tedy po účinnosti zábor. zák., nemohl nabýti vlastnictví tohoto statku, tak jak vlastnictví to ve smyslu záborového zákona je pojímati, a že proto oba statky zemřelého Jana D. staršího tvořily dne 25. dubna 1919 jeden soubor, opomenul vyšetřiti, zda odpovídá skutečnosti tvrzení stěžovatelovo, že se ještě před počátkem účinnosti záborového zákona ujal jako legatář držení onoho statku a vykonával nad ním skutečnou moc.
Tato neúplnost řízení zaviněna byla mylným právním názorem žalovaného úřadu a bylo proto naříkané rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o správ. soudě.
Poukaz stížnosti, že na velkostatku N. zřízena byla fideikomisární substituce a že stěžovatel podal námitky ve smyslu § 4 nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n., nelze pokládati za zvláštní bod stížnosti dle § 18 zák. o správ. soudě, poněvadž stížnost z poukazu toho ani pro nezákonnost naříkaného rozhodnutí ani pro vadnost řízení ničeho nedovozuje a nemohl se tedy nejvyšší správní soud tímto poukazem vůbec zabývati.

Citace:

č. 982. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 846-848.