NPD documents search: České právo, 18 (1936)

Sensační vražedný útok na šoféra

(Divisní soud v Praze.)

Naši čtenáři jistě se pamatují na obšírný náš referát ve 45. čísle loňského ročníku „Soudní Síně“, týkající se přelíčení s Josefem Rajnochem, obžalovaným kromě menších přečinů vojenských také ze zločinného pokusu loupežné vraždy. V onom čísle přinesli jsme také podobiznu pachatelovu. Událost, pro niž zejména Rajnoch byl žalován, měla se v krátkosti takto:
V neděli 6. června 1920 dopoledne najal si na Poříčí v Praze neznámý vojín v stejnokroji rotmistra autodrožku a požádal šoféra Otomara Lichtblaua, aby ho dovezl do jedné vsi u Č. Brodu. Když přijeli do lesa zа Český Brod, udeřil vojín šoféra zezadu sekerkou do hlavy a chtěl ho dalšími ranami omráčiti. Šofér zastavil vůz a vyskočil na silnici. Mezi ním a vojínem rozpoutal se zápas, při kterém chtěl voják šoféra shoditi se stráně do hlubiny. Šofér, jenž byl silnější, vyrval však vojákovi sekerku, načež voják uprchl. Zraněný šofér odjel do Českého Brodu, kde se mu dostalo lékařského ošetření. Po uprchlém vojínovi zahájeno bylo pátrání. Podle listin, jež zanechal v balíčku v autu, se zjistilo, že je to Josef Rajnoch, který sloužil jako rotmistr v autokoleně v Bratislavě a tehdy byl na dovolené v Praze. Byl v Bratislavě zatčen, ale z vězení uprchl a teprve po 4 letech opět dopaden. Skrýval se po dlouhou tuto dobu pod tvářností svého bratra Ferdinanda, jehož dokumenty si falešným předstíráním opatřil.
Při prvním líčení přiznal se Rajnoch jen k tomuto podvodnému činu, který byl nalezenými u něho listinami stejně prokázán. V ostatních bodech houževnatě zapíral a tvrdil, že s útočníkem na šoféra Lichtblaua rozhodně není totožný. Listiny, jež v automobilu Lichtblauově byly nalezeny, uznal jako svůj majetek, ale tvrdil, že mu byly odcizeny. Šofér Lichtblau však pod přísahou stvrdil, že útočníkem na něho byl právě Rajnoch, poznává ho zcela určitě a vylučuje každou mýlku. Poznávají jej i jiní šoféři, jako svědci volaní, které dne 5. června 1920, tedy den před útokem na Lichtblaua, sváděl, aby s ním jeli za Prahu, že jim tam prodá nějaké pneumatiky, o něž tehdy byla nouze, a doporučoval jim, aby si vzali s sebou peníze.
Přes tyto důkazy trval Rajnoch houževnatě nа tom, že útočníkem není, a nabízel mimo jiné důkazy také alibi svědeckým výslechem jistého Grosse, tenkrát četaře, s nímž prý den před útokem, 5. června večer, odjížděl z Prahy do Olomouce.
Soud tyto návrhy připustil a líčení tehdy odročil.
Bylo v něm pokračováno v pondělí 25. ledna. Při tomto líčení se Rajnoch částečně doznal. Přiznává, že se smluvil začátkem června 1920 s nějakým četařem Aloisem, jehož příjmení zapomněl, které však začínalo písmenem S, že oloupí nějaké šoféry o peníze. Obstaral také k tomu cíli krátkou sekyrku, která snad prý je totožnou s onou sekyrkou, jíž byl udeřen Lichtblau. Také společně s tímto četařem navštívili na stanovištích některé šoféry, nabízejíce jim pneumatiky, které prý mají někde u Benešova, žádný ze šoférů však nechtěl s věcí nic míti. Rajnoch pak sám vyzval majitele autodrožky Spinu, aby s ním jel do Tuklat pro gumy, které je ochoten mu prodat. Do Tuklat také dojeli, ale Rajnoch po cestě prý si celou věc rozmyslil a seznal, že by to bylo bídáctví, kdyby si chtěl takovou loupeží pomoci k penězům, a proto když se vrátil do Prahy, řekl onomu četaři, že se k takovým činům nepropůjčí a raději hned večer 5. června z Prahy odjel ke svým rodičům blíže Olomouce. Četaře před odjezdem ještě prý zrážel od zamyšlených činů, ale dnes je prý přesvědčen, že četař jeho rady nedbal a útok na Lichtblaua druhý den spáchal, a aby zakryl stopu po sobě, zanechal v automobilu balíček papírů, které Rajnochovi odňal a použil sekyrky, kterou mu Rajnoch zapůjčil. Adresu onoho četaře ovšem nezná, ani nic bližšího o něm, a tak soud zařadil onoho četaře mezi ty „neznámé“, které soud velmi dobře zná, a přikročil k výslechu svědka Antonína Grosse, 28letého bankovního zřízence z Mor. Budějovic. Jel sice někdy začátkem června 1920 večerním vlakem ve své uniformě četaře do Brna, kam byl přemístěn, ale nepamatuje se, že by byl v kupé jel s nějakým mužem v uniformě šikovatele téhož vojenského útvaru, k němuž patřil sám, a byl by rozhodně si takového muže všimnul, kdyby byl vedle nebo blízko něho seděl, jak Rajnoch tvrdí. Rajnocha naopak nezná a nepamatuje se ani na něho, ani na jeho jméno. Je však možno, že Rajnoch znal jeho z doby několika dnů, kdy Rajnoch přespával v barácích na Pohořelci, kde on sám, Gross, byl po celý rok a často tam míval služby.
Když byli znovu slyšeni majitelé autodrožek Lichtblau a Spina, kteří opětně potvrdili pod přísahou, že veškerý omyl v osobě pachatele je vyloučen, že jej určitě poznávají nejen dle obličeje, ale i dle jeho nářečí, bylo průvodní řízení skončeno. Případ byl jasný a tak obhájlce obžalovaného, dr. Konrád, měl práci přetěžkou. Učinil však, co mohl, a poukázal zejména na řadu okolností polehčujících, k nimž soud také náležitě přihlédl, odsoudiv po delší poradě obžalovaného Josefa Rajnocha, zbaviv jej ovšem veškeré vojenské hodnosti, do těžkého žaláře na šest roků s jedním postem a tvrdým lůžkem měsíčně a s temnou komůrkou o každém výročí činu...
Soudu předsedal podplukovník just. služby Vlad. Dokoupil, žalobu zastupoval podpluk. just. sl. Jarosl. Volšiсký, obžalovaného hájil ex offo advokát dr. Otto Konrád.
*
V posledním svém referátu v čísle 45. naznačili jsme, že vrch. polic. inspektor Bubník, vyslechnutý tehdy také jako svědek, měl Rajnocha také v podezření ze zločinu vraždy šoféra Nasslera, a vzal mu proto také otisky prstů. Ke konci roku 1921, tedy v době, kdy Rajnoch již byl po útěku z vojenského vězení na svobodě, spáchána byla totiž na silnici u Zbraslavi vražda šoféra Nasslera skoro za týchž okolností, jako útok na šoféra Lichtblaua. Pachatelé musili býti tehdy alespoň dva. Zastřelili zezadu šoféra ranou z revolveru, odnesli jeho mrtvolu do lesíka, přikryli ji větvemi a s automobilem odjeli. Nejeli však daleko. Za tmy narazili na patník, stroj se pochroumal a pachatelé pak zmizeli beze stopy. Dodnes nejsou vypátráni. Na krví potřísněném automobilu nalezeny byly však stopy prstů některého z útočníků. Ty byly tehdy sejmuty, leč v albu otisků prstů všech známých zločinců nebyly nalezeny otisky shodné. Ale ani otisky prstů Rajnochových, při přelíčení 30. listopadu 1925 zhotovené, nebyly totožnými s prsty, jichž stopy byly na automobilu nalezeny. Není však vyloučeno, že Rajnoch měl i v tomto zločinu prsty, neboť útočníci musili býti tehdy nejméně dva, a dnes, když Rajnoch začal mluvit o společnictví s nějakým četařem, máme za to, žé pátráním v tomto směru mohlo by snad vniknouti do tragicky tajemného osudu Nasslerova trošku světla.
—ff—

Citace:

Sensační vražedný útok na šoféra. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 5, s. 55-57.