K reformě právnického studia.

Václav Vaněček (Praha).1
(Úvodem.) — Veřejné mínění se vlastně shoduje v tom, které jsou hlavní body chystané reformy. Jsou to hody, za nimiž stojí nejvíce vykřičníků a otazníků a se stanoviska studentského většinou body, k nimž je třeba jisté odvahy, mají-li býti řešeny poctivě a neosobně.
Vysoká škola má všeobecně trojí úkol: vědecky, pedagogický a examinující. To, co se na právnických fakultách reformovat může, jsou jediné ony dvě stránky poslední. Je, zdá se, potřebí změniti systém podávání vědy poslucháčstvu čili studijní plán, a je nutno opraviti methodu hodnocení poslucháčstva jako théoreticky, případně vědecky, vyškoleného, čili systém zkoušek. O těchto dvou věcech sporu není. Co by bylo záhodno také změnit, ale co se úpravou »se shora« změniti nedá, je jistá nepopiratelná nechuť poslucháčstva k samostatné práci, jak je toho nejhrozivějším příznakem i následkem hromadné studium z písemných i ústních repetitorií v soukromých učilištích, odsouzené ostatně zcela vhodnými slovy již hlasem studentstva samého (Všehrd VII., str. 88).
Co se však omezujícími předpisy nikterak upravovat nesmí a ani dobře nemůže, je ona vědecká stránka, fakulty, učeně řečeno stránka subjektu přednášejícího na rozdíl od subjektu poslouchajícího, po případě objektu zkoušeného. V zásadě musí vždy platit jedno: svoboda, přednášek v obsahu, rozsahu i methodě v rámci jednotlivých stolic. Žádným předpisem se nedá zvrátit fakt, že se universitní přednášky mohou říditi jen tím, zdali je pro ten který obor vědecký příslušná síla, jakého směru a jaké specialisace je příslušná síla, a jaké učitelské kvality má ona síla. Zcela správně se vyjádřila výroční zpráva komise loňské, podle níž ony ohraničující a předpisující návrhy, jež podávala, a které se týkaly látky učební, počtu hodin a pod., nevztahují se nijak na to, co má býti vůbec na fakultě věd právních a státních přednášeno, nýbrž jen na to, co má býti obligátně slyšeno, aby to mohlo být u státních zkoušek na kandidátech vyžadováno a vyzkoušeno.
V základě je reforma určena třemi body: otázkou doktorátu, otázkou historie právní a otázkou t. zv. praktických cvičení. Až do nedávna byla tu ještě čtvrtá otázka, jíž kdysi Všehrd věnoval velmi zdařilé memorandum za redakce dra Čády (r. 1919): otázka středoškolské průpravy. Reforma střední školy zatím však již reformu právnického studia předešla, a to bez ohledu na ně. Každá z otázek jmenovaných není vlastně než typickým bodem, representujícím vždy celou skupinu otázek jiných a představujícím problém značně svízelný. K některým zaujala již loňská komise přesné stanovisko. Úlohou je podrobiti toto stanovisko kritice a navrhnouti případně řešení jiné. Ještě dříve je však zdůrazniti jeden požadavek: je nutno si dobře uvědomiti práci vykonanou, abychom se vyvarovali nebezpečí návrhu a debat nyní již zbytečných, poněvadž jindy a jinde a jinými pracovníky již řešených a snad i rozřešených. Abychom mluvili konkrétně: od r. 1925 má veřejnost k disposici krásnou práci prof. Sommera, v právnické literatuře jedinečnou.2 Pro naše účely musí býti kniha Sommerova základem, od něhož je nutno ve všech otázkách vycházet a leckdy se k němu zase a zase vracet. Otázka reformy je tu postavena se všech hledisek, probrána jsou tu řešení snad všechna prakticky možná, podán dokonalý přehled reformních snah zahraniční jurisprudence a konečně i shrnuta veškerá práce domácí předcházející r. 1925.
(Doktorát.) — Otázka se musí klásti takto: jak utvořiti poměr mezi zkouškami státními a zkouškami akademickými při právním studiu? Dosavadní systém spočívá v tom, že každá ze tři zkoušek se koná prakticky dvakrát za sebou, jednou jako státní, po druhé jako akademická. Pro každého normálního posluchače to má tu výhodu, že vlastně zároveň s oprávněním pro veřejnou službu nabývá již titulu u nás ještě do nedávna a za hranicemi dosud dosti zvučného — doctor iuris. Zároveň to má však stránky stinné: naprosté znehodnocení tohoto akademického titulu, který se vymkl svému původnímu určení, (takže přijde-li náš doctor iuris za hranice, má jeho titul až jakýsi nádech klamání tamnější veřejnosti) a absurdnost a zbytečnost podobného dvojitého systému zkoušek, jimiž se v základě osvědčuje totéž.
Postavení zkoušek doktorských na roveň zkouškám, jimiž se osvědčuje schopnost ke službě veřejné, má svůj nepříznivý nivelisující vliv na všechnu úroveň našeho právnictví, neboť znamená zamezení cesty k dosažení a osvědčení (což začasté je v přímé souvislosti) vyšších stupňů právnického vzdělání než je všední minimum, žádané pro vstup do veřejné služby.
Všehrdský loňský elaborát řešil věc prosté tak, že dosavadní nivelisující stav, jenž je spíše jen faktický, podepřel zákonným předpisem: »Státní zkoušky jako takové buďtež odstraněny (§ 4), posluchači práv nechť skládají pouze tři rigorosa, historickoprávní, judiciální a státovědecké (§ 5), složením tří rigoros nechť nabývá absolvovaný právník nároku, aby byl prohlášen doktorem věd právních a státních (§ 11).« Vytýkal bych tomuto řešení především jakousi nepoctivost formulace. Návrh vlastně chtěl říci a přes opačnou slovní formulaci také říká: akademické zkoušky buďtež zrušeny, ale složením tří státních zkoušek nechť se nabývá nároku na akademický titul doktora věd právních a státních. K § 11 je pak patrně doplniti »a nechť je kvalifikován ke vstupu do služeb státních«, leda že snad měla loňská komise na mysli skládání nějakých zvláštních zkoušek při vstupu do určitého odvětví státní či jiné veřejné služby.
Návrh tento tedy jen zjednodušuje a potvrzuje stav nyní trvající se všemi jeho stíny, prozradiv lak jediný motiv — touhu po akademickém a zdánlivě lesklém titulu beze zvláštních akademických zkoušek. —
Mají-li býti odstraněny vady dosavadního systému a má-li býti otevřena cesta k jistému plus, při čemž jinak dosavadní průměr žádaný státem-zaměstnavatelem, se zachová, musí být zvoleno řešení jiné: ponechání státních zkoušek státními zkouškami v zásadě tak, jak jsou a zpřísnění požadavků pro doktorát: Požadovati na příklad tři rigorosa v pořadu libovolném, z themat tří různýсh, libovolně kandidátem zvolených stolic, z nichž alespoň jedno by bylo historické. —
Co se týče státních zkoušek, lze dobře přijmouti loňský návrh všehrdský, v němž budiž v zájmu poctivosti vrácen zkouškám jejich vlastní titul: nikoli rigorosa, ale státnice. Jde zejména o reformní § 8b (stejnoměrnější rozložení zkoušek). Návrhu zavedení výročních zkoušek postupných nelze dobře použíti na vysokou školu, má-li jí zůstati její základní charakter — školy svobodné.
(Právní historie.) — Co se týče právní historie, není snad u nás nutno bojovali s návrhy extrémně positivistickými, které ji pro praktického právníka pokládají za zbytečnou. — Mluvíme-li tedy o otázce historicko-právního studia, klademe ji takto: kam je zařaditi studium historickoprávní? Má býti přednášeno jako úvod ke studiu? Či souběžně s positivním právem? Či snad jako závěr studií? Jádro sporu ostatně postihneme jinou formulací otázky, totiž: hodí se právní historie za právní propaedeutiku? Otázka je velmi delikátní, zejména, je-li kladena praktickým právníkům. Jestliže málo positivních právníků umí správně posouditi postavení právní historie, je na štěstí analogické nepochopení oboru druhého vyloučeno u právních historiků, kteří nutně jsou všichni do té míry také právníky positivními, aby mohli oba obory spravedlivě změřit. —
Všehrdský loňský návrh na otázku po vhodnosti propaedeutiky právně historické přímo neodpovídá. Ale z toho, že ponechává první období studijní historickoprávní, vyplývá, že se k věci staví kladně. Zaujal tím tedy stanovisko podobné jako asi prof. Sommer ve své knize, ale zcela opačné než komise, zřízená pro reformu při ministerstvu školství, jež již koncem r. 1925 uznala, že samostatný obor studijní právně historický má býti zrušen.3 V této »ministerské« komisi zvítězil tedy názor, jejž na pražské fakultě zastávali již r. 1914 profesoři Miřička, Kadlec, Prušák a Hobza4, že totiž propaedeutické kvality právní historie nejsou toho druhu, aby bylo nutně třeba jich využíti výlučně pro první období právnického studia.
Ke kontroversám právě uvedeným lze dodati asi toto. Mezi obory historickoprávní jest nutně rozeznávati dvojí skupinu: jednu, typisovanou římským právem soukromým a druhou, typisovanou, řekněme středoevropským soukromým (máme-li již užívati terminologie nynějšího stavu). Mezi oběma jest základní rozdíl, daný rozdílnou povahou myšlenkového podkladu obou těchto skupin. To, co prof. Sommer říká o propaedeutickém významu historického studia, lze aplikovati pouze na onu skupinu první, představovanou právem římským. To, co zcela naopak říká komise, vedená prof. Miřičkou, lze dobře přijmouti pro skupinu druhou, typisovanou soukromým středoevropským. Snad lze rozdíl vysvětliti i různým postavením vědecké práce v obou těchto skupinách. Do jedné náleží obory tradiční, staré, s vypracovaným systémem exegetickým, s pevnou, logickou výzbrojí právních pojmů — do druhé skupiny obory poměrně nové, nehotové, jen částečně zpracované, při nichž se operuje s myšlenkovými kategoriemi středověku, nám (pro obor práva alespoň) zcela cizími. Abychom provedli rozdělení detailněji: do prvé skupiny vedle práva římského lze klásti i většinu partií kanonických, zejména proces, do druhé skupiny vedle soukromého středoevropského i veřejné právo Střední Evropy, právo slovanské i speciální právo české.
Denní zkušenost studentstva samého ukazuje, že tento rozdíl vzhledem k posluchačstvu na fakultu nově přicházejícímu tu jest. Římské a částečně církevní právo nový posluchač slyší a studuje pravidelně se zájmem nesrovnatelně živějším než ostatní obory historické, jež jsou mu nepřístupny, stojíce na jiných právních pojmech než dnešek. Velkou většinou je vůbec nechápe, nezdají se mu ani právem. Přihlédneme-li k těmto oborům blíže, musíme přiznat, že jim vskutku chybí ještě příliš mnoho do toho stupně vědeckého zpracování, aby jich mohlo být s úspěchem využito jako právní propaedeutiky, tak jak je to nyní možné při právu římském. V zájmu samé právní historie jest podporovati návrh ministerské komise, aby úvodní oddíl historické byl zrušen a aby se historické přednášky konaly souběžně s positivními, po případě některé zcela jako závěr studií.
Jen jurista, jemuž je již běžnou alespoň všeobecná technika živoucích právních pojmů, může pronikati institucemi práva středověkého, v nichž jádro a účel třeba mnohdy totožné s naším a římským, vytvářejí přes to útvary zvláštní, cizí, svou formou někdy velmi složité, jak k tomu nutil primitivní nedostatek abstraktního myšlení právního. Mnohé z toho platí ostatně i o právu římském, pokud přistupujeme k jeho počátkům. Stačí vzpomenouti institutu legisakcí. Význam jejich sotva pochopí někdo, komu nejsou jasny formy procesu moderního. Anebo prameny práva: jo těžko správně zhodnotiti význam Dvanácti tabulí anebo třeba Konrádových statut tomu, kdo neměl dosud v ruce textu živého zákona dnešního, o četbě a výkladu starých textu právních bez jisté erudice ve výkladě textu moderních ani nemluvě. Jsme-li již při praktických příkladech: divný a jaksi nepochopitelně vzdálený institut spolku nebo rodového nedílu práv středověkých se stane bližším a přirozeným po prostudování příslušných §§ obč. zák. o společenství statků a smlouvě společenské. Správa § 922 a n. obč. zák., která je ručením za vady věci odpovídajícím přirozenému právnímu cítění novověkého laika, postaví teprve do náležitého světla ručení za evikci u Římanů, jimž bylo zásadně jedno, napálil-li se kupec čili nic, anebo těžkopádnou disbrigationem práv středověkých. Dalo by se uvésti mnoho příkladu ukazujících nedokonalost dnešního systému přednášek historických, jemuž vytýkám: že neužije onoho hladu po právu, t. j. po positivním právu, jenž u nových posluchačů nesporné je, že nehospodárně s hlediska duševní ekonomie klade jako úvod některé discipliny, jež lze podávati snadněji a hlouběji, a snad i s hlediska učitelů vděčněji v druhé polovině studia.
Docházíme ovšem k otázkám dalším: co jest dáti jako propaedeutický úvod na místo dosavadní historie? Z toho, co řečeno, vyplývá již, že je vhodné jednu skupinu ponechati. Volá-li se po zavedení institucí práva positivního, čili jak to nazývá loňský návrh všehrdské »všeobecné nauky právní«, myslím, že zdar toho bude záviseti čistě jen na schopnostech, a to především pedagogických přednášejícího. Sám bych se ke zvláštní propaedeutice na poli iurisprudence stavěl skepticky. —
Jiná otázka, která souvisí s přemístěním některých přednášek do posledních ročníků, je úprava zkoušek, t. j. státních zkoušek. Z toho, co pověděno, vyplývá, že nelze udržeti státní zkoušku historickou. Zbyly by tudíž státní zkoušky dvě, rozložené stejnoměrněji než nyní. Z římského práva (snad koncem druhého semestru) a z ostatních oborů historických (ku konci studia) bylo by lze zavésti zkoušky samostatné, rázu povinných kolokvií.
(Praktická cvičení.) — Zbývá promluviti o třetím bodu reformy, o tom, jímž podle obecného názoru má být i odstraněno studium in absentia a získáni studenti k užší práci s učitelstvem. Je to návrh, o němž je poměrně málo sporných mínění, který lze poměrně, snadno, bez risika experimentu provést, a který, zdá se, je také nejblíže splnění. Jde o zavedení povinných cvičení, t. zv. praktických. Praktických ne ve smyslu aplikace théorie na nějakou životní praksi, neboť bylo, právem i tu zdůrazněno, že žádná škola nemůže s úspěchem nikdy praksi imitovati, nýbrž jaksi a contrario přednášek dosud obvyklých, t. j. profesorských monologů. Formu cvičení bylo by opět ponechati příslušným silám profesorským. Jeden ze způsobů máme u nás již nyní praktikován v Miřičkových konversatoriích. Důrazný, jest upozorniti na rozdíl, který by byl mezi těmito cvičeními a semináři, jež by nadále zůstaly vyhrazeny pro práce, více méně mimořádné, rázu vědeckého. —
Nutným předpokladem tohoto bodu reformy je však úprava pomocných sil vědeckých, otázka assistentů. Právem se poukazuje na fakt, že právnická fakulta se svými tisíci posluchačů má všeho všudy tři assistenty, a to vlastně jen jako knihovní úředníky, nikoli vědecké síly pomocné. Stav, který je na př. v historickém oddělení seminární knihovny pražské je tento: jediný assistent úřaduje pro dvě oddělení knihovny, umístěné v různých budovách, jež mají dohromady přes 12 000 svazků knih, a měl loňského roku obsloužiti posluchačstvo, a to dosti četné, sedmi seminárních kursů týdenních.
Zásadní řešení otázky praktických cvičení by tudíž znělo asi takto: buďtež zavedena povinná cvičení, do nichž by se přeneslo přednášení určitých partií právních a jež by byly vedeny příslušnými silami profesorskými, docentskými, po př. assistentskými. Takto byly načrtnuty nejdůležitější otázky reformy. Zbývá ovšem více bodů rázu podřadnějšího. Co se jich týče, platí pro studentské forum dvojí: nezabíhati do detailů tam, kde se jedná především o vyjádření názoru na celkový obrys reformy, a rozeznati, v čem může a snad bude míti studentský hlas váhu, a v čem je tento hlas zbytečný či nadbytečný. —

Z referátu, předneseného v první poprázdninové schůzi (19. října 1927) všehrdské »Komise pro reformu právnického studia« a míněného jako kritika návrhu všehrdského z r. 1926 (58. výroční zpráva sp. čsl. právníků »Všehrd« za r. 1925—26, str. 19—21). *)
JUDr. Otakar Sommer, Reforma právnických studií. Bratislava 1925.*)
Srov. Všehrd VII., str. 111.*)
Sommer, Reforma, str. 54. p. 1.**)

Citace:

Je nájemné přijaté zplnomocněným správcem podrobeno u majitele domu dani důchodové?. Právní prakse, měsíčník československých právníků. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1939-40, svazek/ročník 4, s. 285-285.