NPD documents search: České právo, 17 (1935) - Koncipient

Čís. 8285.

Postoupený dlužník může i po oznámení o postupu uplatniti proti postupníku započtením pohledávku, jež mu vznikla proti postupiteli do postupu.
(Rozh. ze dne 8. září 1928, Rv I 1859/27.)
Žalobce jako postupník Karla H-a domáhal se na žalovaném zaplacení pohledávky. Žalovaný namítl mimo jiné započtením pohledávky, jež mu příslušely proti Karlu H-ovi. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc, by dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Žalovaný vytýkal v odvolání, že se první soud nezabýval vůbec podrobně kompensačními nároky. Tyto vzájemné pohledávky uplatnil žalovaný v první stolici. Rozsudky nižších soudů neobsahují vůbec rozhodnutí o existenci nebo neexistenci těchto vzájemných pohledávek, ač byl žalovaný odsouzen k zaplacení žalobní pohledávky (§ 411 c. ř. s. a k tomu judikát ze dne 23. března 1928 pres. 760/27, uveřejněný ve sbírce nejvyššího soudu pod čís. 7905). Odvolací soud se neobíral vzájemnými nároky, vycházeje z právního názoru, že, an žalovaný neučinil kompensačního projevu až do doby, kdy mu byl postup oznámen, není již oprávněn tak učiniti, protože postupem nastoupila jiná osoba jako věřitel a není zde již vzájemnosti pohledávek. Tento názor jest mylný a odporuje přímo předpisu § 1442 obč. zák., který praví, že si může dlužník odpočísti nejen pohledávku, kterou má za posledním majitelem postoupené pohledávky (t. j. postupníkem), nýbrž i onu, kterou měl v době postupu za prvním majitelem postoupené pohledávky (t. j. postupitelem). Zákon tedy dovoluje, aby postoupený dlužník započítal postupníku pohledávku, kterou měl v době postupu za postupitelem. Předpis § 1442 obč. zák. jest právě výjimkou z požadavku vzájemnosti pohledávek (§ 1438 a 1441 obč. zák.) a má za účel chrániti dlužníka před poškozením jeho práv, jež by ho mohlo stihnouti samovolným jednáním věřitele, který může svou pohledávku postoupiti nehledě na dlužníka (§§ 1392, 1395, 1396 obč. zák.). Správně praví dovolání, že by mohl insolventní věřitel (postupitel) postoupiti svou pohledávku za dlužníkem a tím ho zbaviti možnosti započísti si svou vzájemnou pohledávku. Byl-li snad odvolací soud zmýlen právní větou rozhodnutí čís. 7486 sb. n. s. (Váž. civ., č. 7486), přehlédl, že tam šlo o případ, kde postoupený dlužník uplatňoval ještě po oznámeném postupu proti postupiteli svou vzájemnou pohledávku, kdežto zde ji uplatňuje proti postupníku, jak to má § 1442 obč. zák. na mysli. I když jest tedy správným další právní názor odvolacího soudu, že započtení nenastává již střetnutím se započítatelných pohledávek, nýbrž teprve kompensačním projevem té neb oné strany (rozhodnutí čís. 1082 a 2170 sb. n. s.), není správným jeho názor, že se tento projev dlužníka nemůže již státi po oznámení postupu. Takový projev může se státi také ještě za sporu v první stolici, jak se to obyčejně děje (srv. §§ 188, 391 a 411 c. ř. s.). Kdyby byl názor odvolacího soudu správným, nebylo by si lze domysliti, jak by mohl dlužník předvídati, že věřitel postoupí pohledávku proti němu a kdy bude o postupu vyrozuměn, a do které doby by tudíž měl učiniti kompensační prohlášení, by nepřišel pozdě. Protože odvolací soud v důsledku svého nesprávného právního názoru nevyřídil odvolací důvod ve příčině kompensačních pohledávek obsahově, jest v tomto směru řízení odvolacího soudu neúplným (§ 503 čís. 2 c. ř. s.).

Citace:

č. 8285. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 164-165.