Č. 1014.

Úředníci státní: * Kalkulanta v účetním oddělení vrchního soudu zemského dlužno pokládati za kancelářskou sílu pomocnou ve smyslu nař. vešk. min. z 25. ledna 1914 č. 21 ř. z. Byl-li však v době od 28. října 1918 do 26. února 1919 jmenován úředníkem účetním (skupiny C), nemůže pro sebe uplatňovati výhody zákona ze dne 18. února 1919 č. 89 sb. z. a n. (§ 4 cit. zák.).
(Nález ze dne 14. listopadu 1921 č. 12.739.)
Věc: Václav L. v K. proti ministerstvu spravedlnosti v Praze o zařazení do platu X. hodn. třídy a započítání služebních let.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatel byl zaměstnán od 9. června do 27. srpna 1910 jako výpomocný písař u okr. soudů — a —, potom od 7. října 1910 do 27. března 1911 jako kancelářský pomocník u okresního soudu — a od 28. března 1911 do 4. července 1911 v téže vlastnosti u vrchního soudu zemského v Praze. V době od 27. srpna 1910 do 7. října 1910 měl, jak tvrdí, dovolenou. Dnem 5. července 1911 stal se kalkulantem v účtárně vrchního soudu zemského a výnosem ze 6. února 1919 byl jmenován účetním asistentem tamže (XI. hodn. třída). Zkoušku ze státního účetnictví vykonal dne 21. října 1912. Dne 22. prosince 1919 došlo k jeho jmenování účetním revidentem soudní tabule v K. (IX. hodn. tř.).
Dne 5. září 1919, tedy ještě jako účetní asistent, podal si stěžovatel — opíraje se o zákon ze dne 27. května 1919 č. 289 sb. z. a n., zákon ze dne 18. února 1919 č. 89 sb. z. a n. a zákon ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. žádost, aby byl zařazen do X. hodn. třídy a aby mu započtena byla všecka léta služební do pense i postupu ve smyslu služební pragmatiky pro statní úředníky, jakož i připočtena byla léta válečná.
Žádosti té, pokud se týkala zařazení do X. hodn. třídy dle zákona č. 89 z r. 1919 sb. z. a n. a započítání služebních let. dle zákona č. 289 z r. 1919 sb. z. a n., předsednictvo soudní tabule v K. nevyhovělo, protože stěžovatel byl dne 6. února 1919 jmenován účetním asistentem při vrchním soudu zemském v Praze a tím spadá do jiné kategorie státních zřízenců, než které měly zmíněné zákony na mysli.
V příčině započtení služební doby kalkulantské do postupu platového a časového (nař. min. sprav. ze dne 3. července 1919 č. 23 (Věstn.), započtení let válečných dle zákona č. 457/19 sb. z. a n. a započtení kalkulantských a vojenských let do pense dle § 61 služ. pragm., byl žadatel odkázán, aby podal zvláštní žádost řádně doloženou.
V odvolání svém navrhoval stěžovatel, aby rozhodnutí toto bylo zrušeno a aby byl přeřazen dle zákona ze dne 18. února 1919 č. 89 sb. z. a n. a dovozoval, že dnem účinnosti zákona toho, t. j. dnem 26. února 1919 měl býti zařazen vzhledem k celkové služební době 5 let 3 měsíců a 22 dní a vzhledem k složené zkoušce ze státní účtovědy do XI. třídy hodnostní se započítatelným zbytkem 1 roku 3 měsíců 24 dní, po připočtení válečných pololetí že mu tedy zbyla dne 1. března 1919 započítatelná služební doba 3 roky, 9 měsíců, 24 dní v XI. hodn. tř. a měl tedy dostati plat 2. stupnice XI. hodn. třídy. Dne 1. září 1919 pak měl 4 roky 3 měsíce a proto mu dle čl. I. § 1, odst. 1 zák. ze dne 18. prosince 1919 č. 25 sb. z. a n. z r. 1920 od 1. září 1919 příslušel plat 3. stupně XI. hodnostní třídy.
Rozhodnutím ze dne — zamítlo ministerstvo spravedlnosti odvolání z důvodů naříkaného rozhodnutí a proto, že stěžovatel nejen nebyl dne 26. února 1919 kancelářskou pomocnou silou ve smyslu nařízení veškerého ministerstva ze dne 25. ledna 1914 č. 21 ř. z., nýbrž byl již dnem 5. července 1911 ustanoven kalkulantem při účtárně vrchního soudu zemského v Praze a tedy čekatelem na úřednické místo skupiny C.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí pro nezákonnost podané vycházel nejvyšší správní soud z těchto úvah: — — — —
Ani pokud jde o nárok, jejž stěžovatel vyvozuje z předpisu zákona ze dne 18. února 1919 č. 89 sb. z. a n., nelze stížnosti přiznati oprávněnost.
Naříkané rozhodnutí upírá stěžovatel právo na výhody z tohoto zákona plynoucí proto, že nebyl v den účinnosti zákona, t. j. dne 26. února 1919, ani kancelářskou pomocnou silou ve smyslu nařízení veškerého ministerstva ze dne 25. ledna 1914 č. 21 ř. z. (§§ 1 a 2 cit. zák.), byv již dne 5. července 1911 ustanoven kalkulantem při účtárně vrchního soudu zemského v Praze, tedy čekatelem na úřednické místo skupiny C, ani úředníkem XI., X. nebo IX. hodn. třídy jmenovaným po 28. říjnu 1918 z oficianta, vrchního oficianta nebo pomocníka (§ 4 cit. zák.), byv dne 8. února 1919 jmenován účetním asistentem při témže soudě, tedy úředníkem jiné kategorie státních zřízenců, než jaké má zmíněný zákon na mysli.
Žalovaný úřad vychází tedy z názoru: 1. že kalkulant v účtárně vrchního soudu zemského v Praze není pomocnou silou kancelářskou po rozumu nař. vešk. min. č. 21 ř. z. z roku 1914 a 2. že § 4 zák. č. 89/19 má na zřeteli jen státní úředníky XI., X. a IX. hodn. třídy určité kategorie. Jaké, nepraví.
Ad 1. Názoru tomuto nelze přisvědčiti. Nařízení veškerého ministerstva ze dne 25. ledna 1914 č. 21 ř. z. nezmiňuje se ovšem nikde o tom, že by působnost jeho týkala se i tak zvaných »kalkulantů«, nýbrž rozlišuje jen mezi kancelářskými oficianty (kancelářskými vrchními oficianty) a kancelářskými pomocníky. Ale ještě v nařízení vešk. min. ze dne 19. července 1902 č. 145 ř. z., jež upravuje tutéž materii právní, se toto pojmenování vyskytuje, neboť II. oddíl jeho jednající o pomocných pracovnících kancelářských výslovně praví (§ 33), že ustanovení v něm obsažená vztahují se na všechny při státních úřadech a ústavech ve službě účetní, kancelářské a manipulační nikoliv stabilně ustanovené, ke konání jiných než služebnických prací upotřebené a po celou dobu normálních hodin úředních zaměstnané síly pomocné (diurnisty, kalkulanty...), pokud tito nepatří ke kategorii kancelářských pomocníků ve smyslu I. oddílu téhož nařízení nebo nejsou výslovným nařízením příslušného úředního místa vyloučeni z oboru platnosti tohoto nařízení, jak se to stalo nařízením samým ve příčině diurnistů (rakouských) státních drah a manipulačních diurnistů pošt a telegrafu.
Ježto k vyloučení takovému stran kalkulantů v účtárně vrchního soudu zemského nařízením nikdy nedošlo, není nejmenší pochyby, že i oni náleželi k pomocnému personálu kancelářskému při státních úřadech po rozumu nařízení vešk. min. ze dne 19. července 1902 č. 145 ř. z. Okolnost, že v nařízení vešk. min. ze dne 25. ledna 1914 č. 21 ř. z. o pomocném personálu kancelářském při státních úřadech a ústavech, které nastoupilo na místě zrušeného jím nařízení z roku 1902, pojmenování kalkulantů již se nevyskytuje, jest snadno vysvětlitelná tím, že již nařízením vešk. min. ze dne 23. března 1907 č. 88 ř. z. bylo předepsáno, že zřízenci, náležející pod ustanovení II. oddílu nař. ze dne 19. července 1902 č. 145 ř. z., mají míti na příště služební jméno »kancelářští pomocníci«, následkem čehož pak čl. II. nového nařízení ze dne 25. ledna 1914 č. 21 ř. z. přirozeně ustanovil, že v účetní jakož i kancelářské a manipulační službě státních úřadu a ústavu zaměstnávají se nadále vedle úředníků a) kancelářští oficianti (kancelářští vrchní oficianti) a b) kancelářští pomocníci, nemaje příčiny, aby vypočítával zevrubně v oddílu II. (§ 71) všechna různá pojmenování, jaká dříve měly osoby pod platnost tohoto oddílu spadající. Přes to jest i ze znění tohoto § 71 patrno, že název »kancelářský pomocník « jest míněn jako kumulativní pojmenování pro všechny pomocné síly druhu tam označeného při státních úřadech a ústavech ve službě účetní i kancelářské a manipulační, takže není tím vyloučeno, aby v jednotlivých úřadech dáván byl určitým silám pomocným ještě zvláštní titul jiný, jako právě v účetní službě titul »kalkulant« Nemohla by tedy stěžovateli, pokud by šlo o uplatnění nároku z §§ 1 a 2 zák. ze dne 18. února 1919 č. 89 sb. z. a n., býti na závadu skutečnost, že byl dne 5. července 1911 jmenován kalkulantem v účtárně vrchního soudu zemského, kdyžtě se tím na jeho postavení jako kancelářské síly pomocné ve smyslu oddílu II. nař. vešk. min. ze dne 25. ledna 1914 č. 21 ř. z. ničeho nezměnilo.
Tvrzení žalovaného úřadu, že kalkulanti při účtárně vrchního soudu zemského jsou čekateli na úřednické místo skupiny C (patrně po rozumu čl. II služ. pragm.), odporuje nejen znění tohoto předpisu zákonného, nýbrž i cís. nař. ze dne 21. listopadu 1866 č. 140 ř. z., resp. prováděcích předpisů ministerstva financí, k němu pod čís. 48 Věstn. ministerstva financí z roku 1866 vydaných, kterými byly zavedeny kategorie praktikantů a kalkulantů u tak zvaných účetních oddělení správních úřadu. Dle bodu č. 6 postupových pravidel byli chéfové správních úřadů zmocněni, aby přijímali osoby, které mají všeobecné vlastnosti potřebné k ustanovení ve státní službě, absolvovaly vyšší gymnasium nebo vyšší reální školu a mají vysvědčeni o zkoušce maturitní vykonané s dobrým prospěchem, za »praktikanty« při účetních odděleních a aby jim udělili systemisované adjutum, když se uprázdní. V bodu 7. pak se praví, že k obstarávání nižších prací kalkulačních, které nevyžadují zvláštních znalostí služebních, mohou býti u účetních oddělení přijímány osoby zachovalé s přiměřených předběžným vzděláním za přiměřený denní plat ... a dokládá, že tito »kalkulanti« nejsou ustanoveni trvale a že mohou — když jich není třeba — ihned zase býti propuštěni.
Z toho jest jasně patrno, že jen praktikanti v účtárně jsou skutečnými čekateli na místo úřednické po rozumu čl. II služ. pragm., nikoliv však kalkulanti, kteří jsou pouhými pomocnými silami, trvale neustanovenými, jimž ministerské nařízení ze dne 19. července 1902 č. 145 ř. z. dalo v § 33 název »kancelárských pomocných pracovníků« a ministerské nařízení ze dne 25. ledna 1914 č. 21 ř. z. služební název »kancelářských pomocníků«.
Ad 2. Stěžovatel ovšem nebyl v den, kdy nabyl účinnosti zákon ze dne 18. února 1919 č. 89 sb. z. a n., již zřízencem, o jakých mluví § 1 cit. zák. a proto nelze na něj aplikovati bezprostředně předpisy §§ 1 a 2 zák. č. 89/19 sb. z. a n. On má však za to, že se může zákona toho dovolávati ve svůj prospěch dle jeho § 4, neboť byl prý jmenován z kancelářské síly pomocné úředníkem XI. tř. hodnostní teprve po 28. říjnu 1918. Žalovaný úřad naproti tomu, přejímaje odůvodnění I. stolice tvrdí, že stěžovatel — byv jmenován účetním asistentem při vrchním soudě zemském — spadá do jiné kategorie státních zřízenců, než které měl na mysli zákon č. 89/19 sb. z. a n.
A v tom nutno mu dáti za pravdu. Neboť není pochyby, že zákon oficiantský, když staví kancelářské oficianty (pomocníky) s určitou dobou služební na roven dosavadním kancelářským úředníkům a zařazuje je do tří nejnižších tříd hodnostních, chtěl tím stanoviti, že se kancelářští oficianti (pomocníci) takoví zařazují do tří nejnižších hodnostních tříd úředníků kancelářských, tedy úředníků skupiny R. Důsledně pak ovšem musí také § 4 cit. zák. býti vykládán tak, že tu míněni jsou jen kancelářští oficianti (pomocníci), kteří byli po 28. říjnu 1918 jmenováni kancelářskými úředníky XI., X. nebo IX. třídy hodn. čili že předpis ten se netýče kancelářských oficiantů (pomocníků), kteří byli po 28. říjnu 1918 jmenováni úředníky XI., X. nebo IX. třídy hodn. v některé skupině vyšší, zejména ve skupině C, jak tomu bylo u stěžovatele.
Názor tento odpovídá zásadnímu stanovisku, na kterém je vybudována i služební pragmatika ze dne 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. Dle ní přiznává se úředníkům při splnění zákonitých podmínek bezvýhradný postup do vyšších stupnic platových a do platů vyšší třídy hodnostní jen v rámci téhož odvětví služebního (§§ 50 až 52 služ. pragm.), kdežto při přestupu do jiného odvětví služebního má ústřední úřad dle § 51, posl. odst. služ. pragm. právo, nikoli však povinnost, za zvláštních okolností povoliti připočtení určité doby pro časový postup, takže tu o nějakém nároku úředníkově nemůže býti řeči.
Této zásadě by se příčilo, kdyby služba kancelářská, za jakou je i zákonem ze dne 18. února 1919 č. 89 sb. z. a n. uznávána služba kancelářských oficiantů (pomocníků), byla beze všeho započítávána také úředníkům jiných odvětví služebních.
Bylo tudíž stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1014. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 921-925.