Právní dějiny.

Josef Kalousek, Řády selské a instrukce hospodářské 1350 —1626 (Archivu Českého díl XXII.), v Praze 1905.
V kruzích historiků našich dávno jest známou věcí, že prof. Kalousek již po léta se zabývá dějinami selského stavu v Čechách. Výsledkem této dlouholeté jeho činnosti jest právě vydaný 22. díl Čes. Archivu, publikace ohromné důležitosti, která podává nejrůznější prameny k dějinám selského stavu českého. Vydavatel uveřejňuje tu prozatím jen pramenný materiál z let 1350—1626. Pokračování od vydání Obnoveného zřízení zem. vyjde ve XXIII. díle Č. A., po případě, poněvadž materál až do r. 1850 jest příliš veliký, ještě v jednom svazku dalším.
Prameny předkládané tu veřejnosti dělí vydavatel na tři skupiny: 1. předpisy platné v celé zemi České (zákony, nálezy zemského soudu, král. nařízení), 2. pravidla o právech a povinnostech vesničanů, platná na jednotlivém panství nebo v jednotlivé vesnici, t. z v. »selské řády«, jež jsou opět dvojí: a) jeden druh těchto pravidel vznikl na soudech samého vesnického lidu, a jest tedy plodem selské autonomie (něm. Rügen, Rügen; v zemích německých sluly sbírky tyto Weisthümer, Oeffnungen, Rotel, Pantaidinge), b) jiná pravidla vydána byla vrchnostmi, a jsou tedy rázu autokratického, 3. drobné prameny práva selského, jako listy vyšlé od vrchností pode jménem privilegií, hamfeštů a j., dále smlouvy uzavřené mezi poddanými a vrchnostmi nebo mezi poddanými samými, výpovědi smluvčí, rozsudky soudní a rozhodnutí krále i úřadů, kterými se upravovaly některé povinnosti a práva jedné osoby nebo jejího statku nebo několika sousedů. Kdežto předpisy platné v celé zemi publikoval vydavatel všechny, resp. odkázal aspoň k plným textům jinde již tištěným, mohl z pramenů posledního druhu (3.) uveřejniti jen některé. Jsouť to věci velmi rozmanité, a počet jejich jest, jak dobře praví vydavatel, téměř nekonečný. A ostatně uveřejnění těchto kusů není ani třeba. Pokud běží o Moravu, otiskuje množství takovýchto drobných pramenů ve svém Selském Archivě Vincenc Prásek.
Předůležitým pramenem dějin selského stavu jsou také urbáře, přehledy o povinnostech poddaného lidu vůči vrchnostem. Knihy tyto vydavatel však vyloučil ze své sbírky, aby jimi příliš nevzrostla. Materiálu tohoto jest opravdu škoda, neboť právě z urbářů dovídáme se nejvíce o právním postavení poddaných sedláků k vrchnostem. Pravda jest ovšem, že starší, nejdůležitější urbáře vydány byly již Emlerem, avšak i z novějších velmi mnoho jest neznámých, a pro dějiny selského stavu bylo by třeba souborně je uveřejniti. Jednou k publikaci takové rozhodně dojiti musí, a pustil-li se již nejpovolanější odborník do vydávání pramenů k dějinám selského stavu v Čechách, bylo by radno přibrati k tomu třeba ve zvláštním díle Čes. Archivu i urbáře.
Vydavatel byl vůbec podle vlastního přiznání v předmluvě na rozpacích, které meze by měl své sbírce vytknouti, měl-li by přestátí na pomůckách k vylíčení právního a společenského života lidu selského, či by měl přibrati i prameny k poznání technické stránky jeho živnosti zemědělské, měl-li shledávati také prameny objasňující provozování řemesel ve vsích, měla-li by sbírka jeho obsahovati též prameny o životě v městečkách, která se lišila ode vsí jen nepatrně, měl-li by při práci své přihlížeti jenom ke království Českému či také k poměrům na Moravě. Jen z toho důvodu, aby provésti mohl svůj životní úkol, sepsati dějiny vývoje agrárního práva a sociálních poměrů rolnického lidu v Čechách, prof. Kalousek obmezil se ve sbírce své jen na vydání pramenů, jež by sloužily jeho úkolu. Z ostatních souvislých oborů přibral jen ony prameny, jichž potřeboval ke všestrannému objasnění oboru hlavního. Tím jest zároveň řečeno, že podle vlastního plánu vydavatelova sbírka jeho nemá býti snůškou pramenů objasňujících všechny možné stránky života vesnického lidu v Čechách. I co se týče speciálního úkolu vydavatelova, sbírka jeho přestává hlavně jen na pramenech týkajících se selského poddaného lidu, tak že pro dějiny svobodníků podány jsou tu jen některé malé pomůcky.
Ale i při takto obmezeném programu jsou Kalouskovy Řády selské a instrukce hospodářské veledůležitou pramennou publikací. Jsouť tu podána četná data pro nejrozmanitější otázky z oboru veřejného i soukromého práva a sociálních poměrů rolnického lidu v Čechách. Prameny tu uveřejněné týkají se správy obcí (obecních hromad, rychtářů a konšelů, soudů vesnických, vrchnostenských úředníků a zřízenců, zřízenců obecních), rozličných tříd selského obyvatelstva (sedláků poddaných i svobodných, podruhů, čeledi, nádenníků, řemeslníků), poměru sedláků k vrchnostem, a to na statcích komorních, klášterských a duchovenských vůbec i panských (povinností a práv sedláků, zejména dávek, platů a robot), poměrů sedláků mezi sebou, trestných činů selského lidu a trestů jemu vyměřovaných, atd. Nalézáme tu zajímavé doklady k vývoji nevolnictví selského lidu v Čechách a na Moravě. Jest z nich viděti, že celý proces znevolnění táhl se u nás právě tak jako v jiných zemích, na př. v Rusku velmi dlouho. Trvalo to přibližně celých sto let, než se znevolnění stalo zákonem. Počátky tohoto zjevu sahají podle Kalouských údajů až k Majestas Carolina a možná i dále nazpět. Sedlák může se vyhostit, jen když dostál všem povinnostem vůči pánovi. Blíže se to vysvětluje nejen v Majestátu Karlově (čl. 77 a 78), nýbrž i v č. 17 z r. 1478: Kterak poddanému v Čechách a v Opavsku lze se vyhostiti. Kdo se chtěl vystěhovati, musel to učiniti na podzim o svátém Martině, tedy v takový čas, kde se mohl se svým pánem nejlépe vypořádati, totiž zaplatiti mu úrok (census), po případě smluvené naturální dávky, zejména ospy, vedle čehož musel arci dáti za sebe sedláka jiného, resp. prodati mu statek, z něhož se stěhoval. Chtěl-li se sedlák vystěhovati nevčas, po termině, musel zaplatit svému pánovi pokutu (»viny«), zaručiti mu úrok anebo odkázati jej na svého nástupce (»súkupa«, sedláka, jemuž statek prodal) a býti připraven na soud. Vystěhování se tedy sedlákům dovolovalo, ale jen za jistých podmínek. Kdo podmínek těch nesplnil, a přece se vystěhoval, pokládán byl za zběhlého. Jakmile se objevil pojem zběhnutí, počalo se vyvíjeti nevolnictví selského lidu. Proces tento zakončen byl úplným zákazem stěhování, tak že se sedlák nemohl vystěhovati, i kdyby byl chtěl splniti podmínky dříve obvyklé.
Na základě Kalouskových Řádů selských a instrukcí hospodářských možno také seznati, že v Čechách na rozdíl od některých jiných zemí — aspoň počínajíc od pol. XIV. stol. — praestace poddanských selských rodin plněné vrchnostem spočívaly jen výminečně v peněžných platech i naturálních dávkách, a že tedy zavedeny byly hlavně rozličné práce a služby čili roboty. Je to vidět již z rejstříku, v němž jest uvedeno mnohem méně dokladů na úročné platy čili purkrechtní peníze a ospy než na roboty. Rozšířený jinde podílnický pacht (colonia partiaria) — na př. i v Uhrách, kde sedláci odváděli vrchnostem devátek (nona) — byl tedy u nás zjevem jen vzácným. Bylť pouze při vinicích dělaných na cizích pozemcích zaveden u nás desátek. Výminečně vyskytovala se colonia partiaria i u sedláků, a sice pod názvem nápolek (slovo toto v rejstříku schází), spolek a přísevek. Všechny tyto výrazy jsou zajímavé. Ukazujíť, že i u nás byla táž terminologie jako v jiných zemích evropských (srv. srbské napolica, rus. polovničestvo, franc. métayage, it. mezzadria, atd.; také termín přísevek má analogon v bosensko-hercegovském názvu partiarních kolonu: prisjevači, priorci, pridržnici atd.). Z řádu daného Jindřichem Kunatou z Dobřenic na statku Valském z r. 1589 (čl. 26) vysvítá, že při podílnickém plodinovém pachtu byla u nás obvyklou soustava třetinová, která se vyskytuje ještě dnes ve většině krajů bosenských. Vrchnosti zapovídaly u nás podílnický pacht, poněvadž se jím podporovala lenost některých sedláků, kteří raději se spokojovali s třetinou úrody, než by sami pozemky své vzdělávali.
K nesprávnému výkladu slova lazna (lazina) na str. 24, podanému Peiskrem, uvádíme, že lazy sluly starým Slovanům louky i pole, jež povstaly z vykácených lesů. Odtud i názvy některých osad Láze, Lázy, Lazce (z čehož chybně Lásky), jež mají synonyma v názvech Krč, Mýto, Žďár, Třebíč, Třebíště (něm. -schlag, -reuth a j.).
Těšíme se na pokračování a zakončení publikace Kalouskovy a ještě více na zpracování materiálu v ní uveřejněného, na vlastní dějiny selského stavu v Čechách.
Dr. Karel Kadlec.

Citace:

Řády selské a instrukce hospodářské 1350-1626. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1906, svazek/ročník 6, s. 420-422.