Č. 784.

Mimořádná opatření: * V právu politického úřadu dle § 4 vl. nař. ze dne 18. kvěna 1920 č. 350 sb. z. a n., schvalovati oferty, není obsaženo právo zadati sad určitému oferentu i proti vůli majitele sadu.

(Nález ze dne 23. března 1921 č. 3438.)
Věc: Alois S., majitel velkostatku v Tróji, proti ministerstvu pro zásobování lidu (zast. odbor, radou Drem Jos. Rejzlem)— (za stranu zúčastněnou Aloise V. adv. Dr. Jos. Němec z Karlína) o prodej ovoce na sadě.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje jako nezákonné.
Důvody: Stěžovatel podal k okresní správě politické v Karlině oznámení, že prodá veškeré červené a tvrdé ovoce na svém velkostatku v Tróji ofertním řízením dne 5. června 1920 o 3. hod. odpol. doloživ, že podmínky prodeje jsou v kanceláři velkostatku vyloženy a žádal, aby okresní správa politická k ofertnímu řízení vyslala zástupce, který by intervenoval a dbal na zachování všech nařízení. K žádosti té vyslala okresní správa politická svého zástupce, jenž přizvav úředního znalce ovoce a zástupce místní hospodářské rady, při ofertním řízení intervenoval. Dle protokolu o tomto jednání sepsaného byl odhad množství i ceny ovoce proveden znalcem stěžovatelovým a odborným znalcem úředním a když se odhady ty různily, byly dohodou mezi zástupcem úřadu a stranou diference odstraněny a došlo se tak k odhadní ceně veškerého ovoce v sumě 11060 K.
Ofert bylo podáno 8. Z těch vybral zástupce úřadu 4 nejnižší, které se nejvíce blížily zjištěné odhadní ceně, a vyzval stěžovatele, aby vyslovil přání, kterému z oněch 4 oferentů má býti ovoce zadáno. Tento odvětil, že rádnému z nich, protože je nezná a nemá k nim důvěru. Na to po úřadě s přítomnými zástupci mastní hospodářské rady prohlásil zástupce okresní správy politické, že ovoce zadává Aloisů V., sadaři z Ďáblic, za nejvyšší přípustnou cenu 11060 K s tou podmínkou, že jest k provozování živnosti sadařské oprávněn a že se zavazuje bezpodmínečně přistoupiti na dražební podmínky pěstitele ovoce a sklizeň ovoce prodávati jen za směrné nebo maximální ceny.
Po té prohlásil stěžovatel, že ovoce ani Aloisů V. ani jinému z oferentů nezadá, nýbrž že si je ponechá a ve vlastní režii očeše a prodá. Zástupce politického úřadu pak stěžovatele vyzval, aby s ovocem nedisponoval až do rozhodnutí okresní správy politické o těchto jeho námitkách.
Usnesením okresní správy politické v Karlíně ze dne 7. června 1920 č. 23739 přiznáno bylo pak ovoce ze sklizně 1920 ze sadů stěžovatelova velkostatku Tróji Aloisů V. za nejvýše přípustnou cenu 11060 K, ježto na námitky stěžovatelovy v protokole ze dne 5. června 1920 vznesené nebylo možno vzíti zřetele.
Stížnosti stěžovatelovy do tohoto usnesení byly oběma vyššími stolicemi zamítnuty. Naříkaným usnesením stalo se tak z těchto podstatných důvodů:
Nepatrné nesrovnalosti v obou odhadech ovoce byly se souhlasem stěžovatelovým odstraněny, takže proti odhadu nebylo se žádné strany námitek. Přibližná cena sadu stanovena byla na podkladě tohoto odhadu a cen stanovených výnosem zemské správy politické ze dne 22. května 1920 čís. 18 K. Poněvadž stěžovatel nenavrhl ze 4 vybraných oferentů žádného, nýbrž prohlásil, že sady nezadá žádnému z oferentů, nezbývalo nic jiného, nežli že zadány byly ve smyslu vydaných direktiv pro politické úřady rozhodnutím zástupce politického úřadu I. stolice spolu se zástupcem místní hospodářské rady, neboť okresní správy politické byly ministerstvem výslovně poukázány, aby při zadávání ovocných sadů vedle přání majitele sadů bylo v prvé řadě přihlíženo k tomu, aby sady zaprodány byly osobám poskytujícím záruku, že jakékoliv předřazování ovoce bude zamezeno. K nabídkám s vyšší cenou nemohlo býti přihlíženo, poněvadž byla odůvodněna obava, že následkem vysoké ceny nákupní neprodávali by ovoce pro drobný obchod za úředně ustanovené ceny. Souhlasným rozhodnutím obou jmenovaných zástupců zadány byly sady oprávněnému sadaři s tou podmínkou, že bezpodmínečně přistoupí na prodejní podmínky stěžovatelem stanovené a sklizené ovoce bude prodávati jen za úředně stanovené ceny. Z uvedeného plyne, že při prodeji po případě zadání sadů postupováno bylo ve smyslu ustanovení vydaných předpisů o prodeji ovocných sadů.
Do tohoto rozhodnutí podána jest stížnost, o které nejvyšší správní soud takto uvažoval:
Naříkané rozhodnutí vychází z právního názoru, že nařízení vlády ze dne 18. května 1920 č. 350 sb. z. a n. dává okresní správě politické právo, aby při veřejném prodeji ovoce vůli a volbu vlastníka jeho nahradila volbou svojí vlastní. Názor ten není ve shodě s citovaným vládním nařízením.
Předpisy tohoto nařízení vydány byly v intencích, aby se jimi zabránilo požadování přemrštěných cen za ovoce a protože tomu dlužno brániti již u kořene, obmezuje citované vládní nařízení svobodnou disposici vlastníka ovoce na sadě hned při prvém zcizení ovoce. Obmezení ta jsou vytčena v §§ 4 a 5 uvedeného nařízení.
§ 4 předpisuje, že prodej ovocných sadů musí se díti veřejně za účastenství zástupce politického úřadu a že příslušné oferty musí býti tomuto úřadu předloženy ke schválení. Politický úřad jest zajisté oprávněn s hlediska, na kterém jest vládní nařízení vybudováno, oferty bud uznati za způsobilé a je schváliti, nebo schválení jich odepříti, příčí-li se cílům, jichž chce vládní nařízení dosáhnouti. S tímto výkladem slova »schváliti« v §u 4 nařízení souhlasí také oběžník ze dne 22. května 1920 č. 18 K, který vydala zemská správa politická v Praze k nařízení vlády ze dne 18. května 1920 č. 350 sb. z. a n. Tam totiž jest ustanoveno: .»Je-li při dražbě nebo při ofertním řízení více kompetentů, rozhodna zástupce politického úřadu spolu se zástupcem okresní neb místní hospodářské rady a v dohodě s majitelem sadů o tom, komu sad má býti přiřknut«. Schvalování oferty tu spadá se zadáním a přiřknutím sadu v jedno, neboť jest tu dohoda s majitelem, tudíž jeho souhlas. Co se však státi má, nedospěje-li se s majitelem sadů k dohodě, na to přímou a výslovnou odpověď nedává ani vládní nařízení samo, ani oběžník k němu vydaný. Uváží-li se však, že vládní nařízení propůjčuje úřadu toliko právo oferty vlastníkem sadu předložené, tedy k jeho návrhu buď schváliti nebo neschváliti, není v tom zajisté obsaženo právo úřadu, aby oferty, které majitel sadu k schválení nepředložil, o jejichž schválení úřad nepožádal, také proti jeho vůli schválil, nebo z nich jednu podle vlastní vůle vybral a schválil tím, že podateli této oferty sad zadá a přiřkne. V daném případě, kde majitel sadu po otevření ofert prohlásil, že se žádnou z podaných ofert nesouhlasí, od ofertního řízení vůbec upouští a sad ve vlastní režii si ponechá, měl úřad tím méně právo, aby odvolané ofertní řízení proti vůli stěžovatelově ku konci přivedl, a bez zřetele na prohlášení stěžovatelovo sad určitému kupci zadal.
Ze zákona plyne, že nedospěje-li úřad co do dražební nebo ofertní nabídky s vlastníkem sadu k dohodě, může jen schválení nabídek odepříti, nikoliv však vůli vlastníkovu svojí vlastní vůlí nahraditi.
Naříkané rozhodnutí, které proti vůli stěžovatelově, tedy za nedostatku veškeré dohody s ním vyslovilo, že sad přiznává určitému kupci, nesrovnává se tudíž se zákonem a bylo je zrušiti po rozumu § 7 zák. o správ. soudě.
Tím pozbyly významu další námitky stížnosti a nebylo zapotřebí o nich uvažovati.

Citace:

č. 784. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 387-389.