Čís. 4081.

Kolísaly-li ceny věcí, jež byl žalovaný povinen vrátiti, ale svou vinou vrátiti nemůže, v době, kdy bylo žádáno za jich vrácení až do rozsudku prvé stolice o žalobě na náhradu škody, jest přiřknouti náhradu dle vyšší ceny v době, kdy bylo žádáno jich vrácení.
(Rozh. ze dne 31. července 1924 Rv I 649/24).
Odcházeje do válečné služby vojenské, půjčil žalobce žalované k užívání řadu věcí. V roce 1919 žádal žalobce na žalované vrácení půjčených věcí, žalovaná však věci před tím prodala. Žalobě o náhradu škody vyhověl procesní soud prvé stolice rozsudkem ze dne 20. prosince 1923, vzav za základ výpočtu výše škody cenu věcí v době, kdy žalobce žádal jich vrácení. Odvolací soud vyhověl odvolání žalovaného potud, že vzal za základ cenu v době rozsudku soudu prvé stolice. Nejvyšší soud k žalobcovu dovolání obnovil rozsudek prvého soudu. Důvody:
Dovolání jest odůvodněno, pokud s hlediska §u 503 čís. 4 c. ř. s. vytýká odvolacímu soudu nesprávné rozřešení sporu co do výše žádané náhrady škody. Kdežto totiž soud prvé stolice výši škody posuzoval podle cen v době, kdy žalobce věci žádal zpět, tedy z jara roku 1919, vzal odvolací soud za základ určení škody podle §u 273 c. ř. s. nižší ceny z doby, do které spadá prohlášení rozsudku, tedy ceny roku 1923. Jeho názoru nelze přisvědčiti. Je sice pravda, že peněžitou náhradu za věc dlužno při vzestupu cen poskytnouti podle hodnoty, jakou měla věc v čase vynesení rozsudku prvé stolice (čís. 903 sb. n. s.), ale tato zásada platí právě jen při vzestupu cen, stoupají-li totiž ceny nepřetržitě neb dostoupily alespoň ode dne škody největší výši v den prohlášení rozsudku. Pakliže však ceny kolísaly, takže nejvyšší stupeň dovršily přede dnem prohlášení rozsudku, ale do tohoto dne zase klesly, nutno škodujícímu přiznali nárok na náhradu škody podle §§ 1323, 1324, 1331 obč zák. — § 1332 obč. zák. nepřichází v tomto sporu vůbec v úvahu — platí jiná zásada. Škodující má podle §§ 1323, 1324 a 1331 obč. zák. proti škůdci nárok, aby mu, nemůže-li jako v tomto případě býti vše zase uvedeno v předešlý stav, bylo dáno plné zadostiučinění, t. j, aby mu byl nahrazen kromě škody skutečné také ušlý zisk. Tento nárok vzniká a jest splatným ihned v době poškozujícího činu, neboť zákon (§ 1297 obč. zák.) nečiní jej závislým na splnění nějaké podmínky nebo projití nějaké lhůty. Je tudíž škůdce od okamžiku činu v prodlení. Stíhá ho proto nebezpečí povinného plnění, zejména i nebezpečí stoupnutí cen u věcí, jež má poškozenému vrátiti, kdežto pokles cen po nastalé úpravě není mu na prospěch. Zvýšení ceny poškozeného předmětu bylo by bývalo ziskem škodujícího, kdyby byl povinný včas plnil, jeho prodlením ušel žalobci tento zisk, musí jej dlužník proto nahraditi. Nezáleží na tom, že od té doby cena předmětu zase klesla, neboť nemůže žalobce tím pozbýti nároku již nabytého a příčilo by se zásadám spravedlnosti, by otálející dlužník prodlením na újmu poškozeného získal. Jest proto rozsudek odvolacího soudu na omylu, má-li za to, že bylo při určení škody vycházeti z cen podle doby prohlášení rozsudku první stolice a právem vzal soud první stolice za základ vyšší ceny, které platily v roce 1919, kdy žalobce žádal věci zpět.

Citace:

č. 4081. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 139-140.