NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 1

Č. 7042.

Vojenské věci. — Řízení správní. — Řízení před nss-em: I. * Výrok skupiny pro přezkoušení osobních výkazů při vojenské odborné účtárně u min. nár. obrany není rozhodnutím ani opatřením správního úřadu ve smyslu § 2 zák. o ss. — II. * Ustanovení § 11, odst. 1 vl. nař. č. 10/1924, pokud přiznává k účelu požitkového zařádění nárok na hodnocení služební doby jen oněm neaktivním gážistům, kteří ještě dne 1. ledna 1920 činnou službu konali, je v rozporu s ustanovením § 6, lit. A. č. 2 zák. č. 195/20.
(Nález ze dne 20. ledna 1928 č. 1127).
Věc: Dr. Arnošt P. v Užhorodu proti skupině pro přezkoušení osobních výkazů při voj. odborné účtárně u ministerstva národní obrany a proti ministerstvu národní obrany stran započtení válečných pololetí.
Výrok: Nař. rozhodnutí min. nár. obrany z 8. května 1926 zrušuje se pro nezákonnost. Stížnost proti výroku skupiny pro přezkoumání osob nich výkazů přivoj. odbor néúčtárně u min. nár. obrany ze 4. listopadu 1925 odmítá se jako nepřípustná. Důvody: Dle kmenového listu sloužil st-l v býv. armádě rak.-uh. od 16. srpna 1915 jako jednoroční dobrovolník, posléze jako poručík v záloze, a v čsl. armádě, do níž byl v této hodnosti dne 20. prosince 1919 převzat, ode dne 8. listopadu 1918, byl 17. října 1919 propuštěn na studijní dovolenou (bez požitků) do 20. července 1920, prodlouženou pak až do 20. července 1921, byl však mezitím dnem 31. prosince 1920 propuštěn důsledkem demobilisace do neaktivity. Nato nastoupil 8. dubna 1921 znovu činnou službu vojenskou, byl přidělen k divisnímu soudu, dnem 1. prosince 1921 připuštěn do voj. soudní prakse, dnem 1. ledna 1922 jmenován nadporučíkem v záloze a dnem 1. června 1924 přeložen do kategorie důstojníků justiční služby z povolání.
Hospodářská správa posádkového velitelství v Košicích započetla st-1 i jako gážistovi, ustanovenému po 8. červnu 1922, pro postup do vyšších požitků jeho voj. službu ke dni 1. června 1924 podle ustanovení § 44 vl. nař. z 20. prosince 1923 č. 10 Sb. ex 1924 a to jednak presenční službu od 16. srpna 1915 s další služ. dobou až do 17. října 1919 a od 1. prosince 1921 až do 31. května 1924, jednak též čtyři válečná pololetí. — Skupina pro přezkoumání osobních výkazů při voj. odb. účtárně u mno škrtla při přezkoušeni dne 4. listopadu 1925 ve st-lově osobním výkazu započtená 4 vál. pololetí, poznamenavši, že st-l nebyl 1. ledna 1920 v činné službě. — Proti tomuto postupu a výroku jmenované skupiny směřuje prvá z obou stížností, jež st-l k nss podal.
Mimo to podal st-1 v této věci, odvolávaje se na ustanovení bodu 255 směrnic k požitkovým předpisům (věcný věstník mno z 24. května 1924 č. 32 čl. 283), rozklad, jenž byl zamítnut rozhodnutím žal. min., nař. stížností druhou.
I. Stížnost prvá míní, že nař. výrok skupiny pro přezkoušení osobního výkazu při voj. odborné účtárně u mno jest perfektním správním aktem ve smyslu § 2 zák. o ss, a to proto, že ustanovení bodu 255 cit. směrnic z r. 1924, z něhož by bylo lze vyvozovati opak, bylo nahraženo vysvětlivkami z r. 1925 (věcný věstník z 28. února 1925 č. 11 čl. 126) a sice k bodu 268 směrnic z r. 1924 v ten smysl, že řečená skupina rozhoduje s konečnou platností. — Tento názor není správný.
Výrok řečené skupiny, formulující výsledek přezkoumání osobního výkazu gážistova, není rozhodnutím neb opatřením správního úřadu ve smyslu § 2 zák. o ss, poněvadž není ani výrokem správního úřadu, nýbrž jeho poradního orgánu, ani se nedotýká přímo právní situace stran,v, neboť nezjišťuje ani neupravuje autoritativně její právní poměry, nýbrž obsahuje pouze přípravný akt, jenž může býti jen podkladem pro rozhodnutí samo (srovnej usnesení nss-u z 8. května 1925 č. 9524). Názor právě uvedený spočívá na výkladu zákona, t. j. na výkladu § 2 zák. o ss, a proto nemůže býti dotčen ustanovením st-lem uvedených vysvětlivek k bodu 268 směrnic z r. 1924, že řečená skupinka rozhoduje o správnosti osobních výkazů s konečnou platností, — nehledě ani k tomu, že i podle tohoto ustanovení jest proti výroku řečené skupiny výslovně připouštěn rozklad k mno nejen do chyb početních, nýbrž i do chyb meritorních. Proto také stanoví § 47 cit. vl. nař. č. 10/1924, že zařádění do požitků se provede teprve po přezkoušení přehledu služ. doby příslušnými orgány, t. j., že o zařádění do požitků řečená skupina nerozhoduje. Není-li dle toho, co bylo uvedeno, nař. výrok řečené skupiny rozhodnutím neb opatřením dle § 2 zák. o ss, není stížnost prvá přípustná, i bylo ji odmítnouti.
II. Závady právě uvedené není u stížnosti druhé, jíž je napadenío rozhodnutí mno z 8. května 1926, i bylo se nss-u zabývati k této stížnosti meritem věci.
Není sporu o tom, že st-l sloužil po převratu jako záložní poručík aktivně a že byl od 17. října 1919 na studijní dovolené bez požitků, z níž se do činné služby více nevrátil, byv před skončením dovolené 31. prosince 1920 v důsledku demobilisace propuštěn do neaktivity a že byl ustanoven důstojníkem z povolán dnem 1. června 1924, tedy po 8. červnu 1922.
Započtení voj. služby gážistům, ustanoveným po 8. červnu 1922 do postupu do vyšších požitků, řídí se ustanovením § 44 vl. nař. č. 10/1924. V odstavci prvém přiznává tento § 44 býv. důstojníkům z povolání, byli-li po 8. červnu 1922 opětně přijati do voj. služby, zařádění do^ platového stupně, kterého v době, kdy byli ještě v činné službě jako gážisté z povolání, naposledy požívali, při čemž se doba ztrávená v tomto stupni započítá do dalšího postupu. — V druhém odstavci § 44 se stanoví, že jiným příslušníkům čsl. vojska, po 8. červnu 1922 nově neb opětně přijatým, může mno započítati při def. jmenování voj. službu presenční i válečnou a dále i službu v čsl. vojsku až do nařízené demobilisace, — v odstavci třetím pak, že válečná pololetí lze započítati jen osobám, uvedeným v předcházejících odstavcích, které byly v době válečné (v r. 1914 až 1919) v činné službě voj. a měly nárok na započtení vál. pololetí v dřívějším poměru voj.
Nař. rozhodnutím z 8. května 1926 nepřiznalo žal. min. st-li započtení vál. pololetí ve smyslu posléz uvedeného ustanovení v podstatě z důvodu, že 1. ledna 1920 nekonal činnou službu voj., jsa v té době na studijní dovolené bez požitků a že proto neměl ve svém dřívějším poměru voj. nároku na propočtení a tudíž i na započtení vál. pololetí oněch podle zák. č. 195/1920.
Žal. úřad uvádí sice v odv. spise, že na započtení vál. pololetí neposkytuje cit. ustanovení § 44 odst. 3 žádného právního nároku, pravíc pouze, že pololetí ta započítati lze, než touto otázkou nemohl se nss zabývati ani s hlediska výkladu slova »lze«, ani s eventuelního hlediska jiného (na př. znění § 44 odst. 2, jenž se na st-le, jenž důstojníkem z povolání dříve nebyl, vztahuje, nebo otázka založení právního nároku podobného obdobným ustanovením vl. nař. č. 165/22 vzhledem ke znění čl. XI. a XII. zák. č. 152/23) a to proto, že nař. rozhodnutí v zásadě nárok na započtení služ. doby dle cit. § 44 st-li výslovně přiznalo.
Jest tedy řešiti otázku, měl-li st-l ve svém dřívějším, t. j. neaktivním poměru jako záložní důstojník nárok na propočtení dle zák. č. 195/1920, ačkoli byl dne 1. ledna 1920 na studijní dovolené bez požitků. Otázku tuto zodpověděl si nss kladně, přihlížeje k těmto ustanovením zákonným:
§ 6 a 7 zák. č. 195/1920 — oba v odst. 1. — přiznávají nárok na propočtení služ. doby voj. gážistům, kteří v den účinnosti tohoto zák., t.
j. v den 1. ledna 1920 v činné službě byli. V § 6 lit. A. č. 2 praví zákon, že pro neaktivní gážisty, dosud v činné službě jsoucí, jsou započítatelná jednak skutečná služ. léta, ztrávená v hodnosti důstojníka nebo voj. úředníka za války, po případě až do demobilisace, — jednak vál. léta, t. j. vál. pololetí. V § 6, posl. odstavci pak vylučuje zákon z pravidel pod lit. A. uvedených mimo jiné i čas, ztrávený na dovolené bez požitků. — Na těchto ustanoveních nebylo nic změněno ani zákonem ze 4. července 1923 č. 152 Sb., jenž novelisoval ustanovení § 6 zák. č. 195/1920 pouze ve směrech jiných.
Nepraví-li zákon č. 195/20 v § 6 či 7, že je třeba, aby gážista v den 1. ledna 1920 konal činnou službu, nýbrž žádá-li jen, aby v činné službě toho dne byl, nemá tím na mysli efektivní službu činnou, nýbrž voj. poměr služební, t. j. poměr oněch voj. osob, jež jest považovati za osoby v činné službě jsoucí.
Kdo náleží k voj. osobám v činné službě, stanoví voj. služ. řád. Dne 1. ledna 1920 nebylo ještě čsl. služ. řádu, jehož se stížnost dovolává, neboť ten byl vydán až v r. 1922, nýbrž platil ještě voj. služ. řád býv. armády rak.-uh. (Dienstreglement I. díl), jenž ve svém úvodu a to v podstatě shodně s oběma později vydanými čsl. služebními řády z r. 1922 a 1926, — praví, že k akt. voj. osobám, t. j. k voj. osobám v činné službě jsoucím, náleží mimo jiné i osoby dočasně aktivované (lit. b) a všichni gážisté, kteří jsou na dovolené, čítaje v to gážisty na dovolené s čekaným a na dovolené bez požitků a vyjímaje ony gážisty mimo hodn. třídu, kteří byli přeloženi na trvalou dovolenou (lit. c).
Předpis posléze uvedený (lit. c) nerozeznává ani mezi gážisty aktivními a neaktivními, jak to činí žal. úřad v odv. spise, ani mezi dovolenou bez požitků a mezi dovolenou s požitky, jak to činí nař. rozhodnutí, nýbrž řadí všechny gážisty, zařáděné v hodn. třídě a nalézající se na jakékoli dovolené i na dovolené bez požitků, mezi voj. osoby, jsoucí v činné službě.
Tento výklad je v souhlasu i s ustanovením § 6 lit. A č. 1 a 2 zák. č. 195/1920 o započítatelnosti skutečných služ. let, ztrávených v hodnosti důstojníka atd., neboť tato skutečná služ. léta jsou identická s dobou, ve které gážista náležel mezi osoby v činné službě, a zahrnují v sobě tedy také čas ztrávený na dovolené; jinak by § 6 v posledním odstavci nevylučoval ze započtení ve skutečných letech vojenských výslovně celou dobu ztrávenou na dovolené bez požitků a na dovolené s čekaným. § 11 cit. vl. nař.. č. 10/1924, jímž se ustanovení § 6 lit. A č. 2 zák. 195/1920 o zařádění neaktivních gážistů provádí, praví naproti tomu v odstavci 1, že se gážistům těm služ. doba, tam blíže uvedená, hodnotí jen potud, pokud konali ještě 1. ledna 1920 jako gážisté v čsl. vojsku činnou službu. Tím stanoví jako podmínku pro nárok na hodnocení služ. doby efektivní konání činné služby a vylučuje tedy z nároku toho veškeré gážisty, kteří v rozhodný den sice ve smyslu zákona a ve smyslu služ. řádu v činné službě byli, ale, jsouce na dočasné dovolené ať s požitky ať bez požitků, ji efektivně nekonali. Ustanovení § 11. odst. 1. zužuje tedy ustanovení § 6 lit. A č. 2 zák. č. 195/1920 na neprospěch gážistů, i jest v rozporu se zákonem.
V daném případě jde o neaktivního gážistů, jenž byl v den 1. ledna 1920, tedy před demobilisací, na studijní dovolené bez požitků a jenž teprve v důsledku demobilisace byl dnem 31. prosince 1920 do neaktivity přeložen, tedy o gážistu, jemuž nárok na propočtení služ. doby dle § 6 lit. A č. 2 zák. č. 195/1920 v zásadě příslušel, — při čemž naprosto není rozhodnnou, jak žal. úřad v odv. spise míní, otázka, mohlo-li propočtení ono míti pro něho praktické, t. j. požitkové důsledky. Bylo tedy stížnost, jejíž námitky vycházejí v podstatě z téhož hlediska jako důvody právě uvedené, uznati a nař. rozhodnutí z 8. května 1926, jež se dle svého znění opírá o dikci § 11 odst. 1. vl. nař. č. 10/1924. které je se zákonem v rozporu, zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 7042. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 214-218.