Čís. 14163.

Jest rozeznávati věcnou nepříslušnost od nedovoleného hromadění nároků v téže žalobě (§ 55 j. n., § 227 c. ř. s.).
Bylo-li v žalobě podané u okresního soudu nepřípustně hromaděno několik nároků v celkové výši přes 5000 Kč, jde o formální vadu, která jest napravena tím, že žalobce obmezí nárok celkem na 5000 Kč, vzdav se přebytku.
(Rozh. ze dne 14. února 1935, R I 96/35.) Prvý soud (okresní soud) vyhověl námitce věcné nepříslušností a žalobu odmítl maje za to, že k projednání rozepře je příslušný krajský soud civilní v P. Rekursní soud na rekurs žalobců usnesení prvého soudu změnil, námitku věcné nepříslušnosti soudu prvého zamítl a prvému soudu uložil jednání ve věci samé. Důvody: Prvý soud odmítl žalobu s odůvodněním, že podle § 227 c. ř. s. je přípustná kumulace několika nároků v jediné žalobě pouze za podmínky, když procesní soud je příslušný pro každý jednotlivý z kumulovaných nároků zvlášť a ovšem i pro všechny v žalobě kumulované nároky dohromady, beze zřetele k tomu, je-li mezi nároky kumulovanými právní nebo skutková souvislost. Ale že by procesní soud musel býti příslušný i pro všechny v žalobě kumulované nároky dohromady, t. j. že by součet nároků nesměl přesahovati Kč 5000.—, není v § 227 c. ř. s. odůvodněno. Žalobce dále žalobu obmezil na Kč 5000.— vzdav se nároku ohledně částky převyšující obnos Kč 5000.—. Prvý soud nevzal zřetele na toto obmezení zaujav stanovisko, že předmětem jednání jest jen otázka, zda soud žalobcem dovolaný byl v době podání žaloby příslušný. Než ani s tímto názorem prvého soudu nelze souhlasiti. Nejvyšší soud v rozhodnutí čís. 9767 a 12495 vyslovil zásadu, že, vzdal-li se žalobce nároku na částku převyšující částku Kč 5000, stal se dovolaný okresní soud příslušným k projednání a posouzení rozepře. Rekursní soud k zjednodušení věci poukazuje na důvody tohoto usnesení.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Podle obsahu žaloby domáhá se žalobce z důvodu právního zastupování žalovaných zaplacení dvou pohledávek a to 4143 Kč 55 h a 1797 Kč 40 h. Žalovaní vznesli při prvém roku námitku místní a věcné nepříslušnosti soudu a uvedli k odůvodnění námitky věcné nepříslušnosti, že zažalovaná pohledávka převyšující v celku 5000 Kč jest z jednoho a téhož důvodu a z jednoho a téhož právního poměru, že příslušným by tedy byl krajský soud, a že žalobce nemůže hromaditi podle § 55 j. n. a § 227 c. ř. s. v jedné žalobě u okresního soudu podané více nároků, které by celkem přesahovaly 5000 Kč. Na námitku tu odpověděl žalobce v přípravném spise, že žalované straně byly zaslány dva svrchu zmíněné účty a to v různých od sebe se lišících záležitostech; mimo to předložil žalobce za sporu 3 různé plné moci podepsané podle jeho tvrzení oběma žalovanými. Námitku nepříslušnosti soudu jest podle zásad vyslovených v §§ 29 a 41 odst. 2 j. n. rozhodnout jediné na základě údajů žalobcových, a to nikoli jen těch, jež jsou v žalobě, nýbrž i těch, jež k vyvrácení námitky nepříslušnosti soudu byly předneseny v ústním jednání (srov. rozh. čís. 5751 a čís. 8217 sb. n. s.). Podle údajů žalobcových jde tu tedy o dvě samostatné pohledávky, z nichž žádná nepřevyšuje mez v § 49 č. 1 j. n. stanovenou, a z nichž pro každou byl tedy dovolaný okresní soud ratione valoris příslušný. Neběží tu tedy vůbec o otázku věcné příslušnosti soudu, nýbrž o otázku nedovoleného hromadění žalobních nároků podle § 227 c. ř. s. u soudu jinak pro každý z nich příslušného. Otázku tu nadhodil také prvý soud v odůvodnění svého usnesení, a správně se zmiňoval o nedovolené kumulaci obou žalobních nároků v jedné žalobě podle § 227 c. ř. s. (v příčině té nelze souhlasiti s názorem rekursního soudu, že prý součet nároků nerozhoduje), ale v dalším odůvodnění svého usnesení otázku tu prvý soud opustil a řešil jen námitku věcné nepříslušnosti soudu. O věcnou nepříslušnost však tu nejde, jak bylo již vyloženo, nýbrž jen o nedovolené hromadění nároků v téže žalobě podle § 227 c. ř. s. To však jest vadou formální, o jejíž odstranění má soud pečovati podle §§ 84 a 85 c. ř. s. z moci úřadu, a za tím účelem vyzvati žalobce, aby sám určil, které z několika nároků chce shrnouti v mezích § 227 c. ř. s. v téže žalobě již podané, a které z nich chce uplatniti ve zvláštní žalobě, jak dovodil nejvyšší soud zevrubně zejména v rozhodnutí čís. 8955 sb. n. s., k němuž se ke zkrácení důvodů odkazuje. V tomto případě prvý soud tak neučinil, ale to nijak nevadí dalšímu projednávání na základě téže žaloby, protože žalobce nepřípustné hromadění dvou nároků převyšujících sumu 5000 Kč sám napravil tím, že obmezil jednotlivě nároky žalobní na celkovou sumu 5000 Kč, vzdav se při roku konaném dne 7. listopadu 1933 žalobního nároku, pokud tuto sumu převyšoval.

Citace:

č. 14163. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 150-152.