NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Č. 5044.

Školství: * Soukromé vyučování dítěte, povinného návštěvou veřejné školy národní s českým jazykem vyučovacím, odpovídá na Moravě vzhledem k § 20, odst. 2 zák. z 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. z r. 1906 jen tehdy zákonu, kry je-li se s vyučováním, předpsaným pro jeho školu povinnou, t. j. veřejnou školu obecnou s českým jazykem vyučovacím.
(Nález ze dne 24. října 1925 č. 21858/24).
Věc: Matěj S. v H. proti ministerstvu školství a národní osvěty o soukromé vyučování.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z 24. května 1924 vzal ošv v O. ve smyslu § 23 zák. ze 14. května 1869 č. 62 ř. z., §§21 a 23 zák. z 24. ledna 1870 č. 17 z. z. a §§ 204 a 205 min. nař. z 29. září 1905 č. 159 ř. z. na vědomí oznámení Matěje S. v H. z 23. května 1924, že bude poskytovati soukromé vyučování svým dítkám Marii a Janu, které byly vyloučeny z návštěvy německé obecné školy v H. a přikázány české škole tamže. Současně upozornil jmenovaný ošv uvedeného otce na ustanovení § 204 def. řádu školního (min. nař. z 29. září 1905 č. 159 ř. z.), podle něhož jest povinen dítkám soukromě doma vyučovaným poskytnouti vyučování předepsané pro jejich školu povinnou, t. j. pro českou obecnou školu.
Odvolání podané z výroku posléze uvedeného zamítlo v pořadu stolic žal. min. nař. rozhodnutím z důvodu rozhodnutí v odpor vzatého.
O stížnosti uvážil nss takto:
Spor zahrocuje se v otázku, jakého vyučování má se dostati dítkám, které vyolučeny byvše podle § 20, odst. 2 zák. z 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. z r. 1906 z návštěvy veřejné školy národní s německým jazykem vyučovacím, přikázány byly příslušné škole české, jsou-li vyučovány soukromě. Žal. úřad odpovídá na otázku tu v tom smyslu, že jsou rodičové povinni poskytnouti dětem takovým vyučování, jež jest předepsáno pro jejich školu povinnou, a rozumí »školou povinnou« veřejnou školu národní s českým jazykem vyučovacím. Stížnost naproti tomu vychází z názoru, že soukromé vyučování dítek těch nepodléhá žádnému omezení v příčině způsobu vyučování, iakož i že »školou povinnou« nesluší po rozumu § 204 def. řádu školního a vyučovacího rozuměti školu příslušnou ďle národnosti, nýbrž že pojmem tím má býti toliko souhrnně označeno vzdělání, jakého se dostane dětem na obyčejných školách obecných.
Nss nemohl dáti stížnosti za pravdu.
Podle ustálené judikatury tohoto soudu, tak zejména nálezu Boh. 1397 adm., vyslovil § 20, odst. 2 zák. z 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. z r. 1906 právní zásadu, že jest dítě školou povinné zpravidla choditi do školy jejíž jazyk vyučovací se shoduje s národností jeho, jakož i že jedním ze zevních znaků příslušnosti k určité národnosti jest znalost jazyka v takovém rozsahu, že dítě jazyk ten ovládá v rozsahu odpovídajícím celkovému stupni vývoje jeho. Byly ledy podle právě uvedeného právního názoru zmíněným předpisem zákona doplněny dosavadní předpisy o teritoriální příslušnosti k určité škole národní (§ 59 ř. z. o školách národních ze 14. května 1869 č. 62 ř. z., §§ 1,9 a 10 zák. z 24. ledna 1870 č. 17 z. z. mor.) a formalisována právně zásada, že se na Moravě řídí školní příslušnost dítek školou povinných všude tam, kde jsou školy různého jazyka vyučovacího, nikoli dle territoria, nýbrž dle národnosti dítek. V důsledku tohoto právního principu jsou ovšem rodičové neb jejich zástupci po zákonu zavázáni (§§ 20, 21 a 23 ř. z. škol. ze 14. května 1869 č. 62 ř. z., § 20, odst. 1 a 3 zák. z 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. z r. 1906, §§ 20 a 24 zák. z 24. ledna 1870 č. 17 z. z. pro Moravu) dáti zapsati dítě české národnosti do obecné školy národní s českým jazykem vyučovacím a poskytnouti mu tím takové obecno-školské vzdělání, jakého se dostává dítkám na školách národních s českým jazykem vyučovacím. Jsou proto pro uvedené dítky tyty školy (české) školami povinnými a toliko návštěvou těchto škol je vyhověno požadavku § 20, odst. 2 zák. č. 4 z. z. z r. 1906, aby dítě bylo účastno školské výchovy v jazyce své národnosti.
Je-li tomu tak, pak nutno i předpisy upravující oiázku soukromého vyučování dítek čísti a vykládati na Moravě v souvislosti s §em 20, odst. 2 právě vzpomenutého zákona a s tohoto hlediska posuzovati i rozsah povinnosti a práv rodičů, jež jim zaručuje v příčině soukromého vyučování platný právní řád. V tom směru vysvítá ze všech příslušných ustanovení zákonných, zejména z předpisu § 23 říš. zák. škol. č. 62 z roku 1869 a §§ 20, 21 a 23 dříve uvedených mor. zem. zákonů, jakož i z ustanovení § 204 def. řádu škol. a vyuč. z 29. září 1905 č. 159 ř. z., že má soukromé vyučování býti tak založeno a vedeno, aby poskytlo dítkám školou povinným stejné vzdělání, jakého se jim dostává podle platných osnov a učebních prostředků na příslušné škole obecné a že tedy vyučování soukromé má nahraditi vyučování na školách veřejných.
Že tomu tak plyne též z ustanovení 2. odst. cit. § 23 ř. z. škol. a z § 204 def. řádu škol. a vyuč., které vybavilo školské úřady rozsáhlou mocí dozorčí vůči vyučování soukromému a založily pro úřady ty oprávnění, aby zakročily všude tam, kde by byly pochybnosti o tom, zda se domácím 'vyučováním dostává dítkám vyučování předepsaného pro školu obecnou, čili jinými slovy, kde jsou pochybnosti, že soukromé vyučování nenahrazuje podle výsledku svého udílení vyučování na veřejné škole národní.
Vyslovil-li nyní zákonodárce v § 20, odst. 2 cit. zák. z 27. listopadu 1905 podle právního pojetí tohoto soudu zásadu, že má dítě školou povinné obdržeti zpravidla školskou výchovu na škole, jež odpovídá jeho národnosti, pak nutno na Moravě rozuměti »vyučováním na obecné škole předepsaným« (§ 23 ř. z. škol.) vyučování předepsané na obecné škole určité národnosti, a pojmem »škoía povinná« v § 204 def. řádu škol. a vyuč. z r. 1905 školu, která jest pro dítě povinnou podle jeho národnosti. Pak ovšem možno říci toliko o takovém soukromém vyučování, že nahrazuje vyučování na škole obecné, které se co do postupu svého udílení shoduje s vyučováním na veřejné škole obecné, příslušné pro dítě to podle jeho národnosti.
Tomuto názoru na podporu jest i úvaha, že bylo účelem zákona z 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. z r. 1906 jako součástí t. zv. moravského vyrovnání zabezpečiti dětem určité národnosti jich obecno-školské vychování v duchu i jazyku jejich národnosti a že by bylo zřejmým obcházením toho účelu zákona, kdyby se mohli rodičové své povinnosti, dáti vyučovati děti na veřejných školách obecných národnostně pro ně příslušných, vyhýbati tím, že by dali dítky ty vyučovati a vzdělávati domácím vyučováním v jiném duchu a jiným způsobem, než jaký poskytuje výchova na škole příslušné pro dítky ty podle jejich národnosti.
Ze všeho toho, co předesláno, vysvítá, že soukromé vyučováni dítěte, povinného návštěvou veřejné školy národní s českým jazykem vyučovacím, odpovídá na Moravě vzhledem na právní zásadu, vyslovenou v § 20, odst. 2 zák. z 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. z r. 1906 jen tehdy právu, kryje-li se s vyučováním, předepsaným pro jeho školu povinnou, t. j. veřejnou obecnou školu s českým jazykem vyučovacím.
Nemá proto stížnost pravdu, domnívá-li se, že soukromé vyučování dítek st-lových nepodléhá žádnému omezení a že nemusí co do svého způsobu odpovídati vyučování předepsanému pro českou školu obecnou a musila proto zamítnuta býti jako bezdůvodná.

Citace:

Čís. 15716.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1243-1245.