Domáhá-li se úrazová pojišťovna dělnická proti osobě třetí, úraz zavinivší, ve smyslu § 47. zák. ze dne 28. prosince 1887, c. 1 ř. z. ex 1888 regressu, nedopouští se této třetí osobě dokazovali, že pojišťovna vyměřila pojištěnci náhradu neprávem. Petit zjišťovací ?

A. S. utrpěl dne 3. května 1910 při přejíždění trati železniční nehodu, pro jejíž následky žaloval erár jako vlastníka této trati na náhradu škody. Spor rozsouzen byl právoplatně v ten smysl, že erár uznán byl toliko spoluvinným nehodou žalobcovou a odsouzen zaplatiti mu polovici obnosů rozsudkem stanovených. V řízení před I. stolicí byl žalobce prohlédnut znalci lékaři, kteří prohlásili, že následky úrazu u žalobce netrvaly déle než tři měsíce (tudíž do počátku srpna 1910), a že v den prohlídky, 29. listopadu 1910, u žalobce už žádných následků úrazů, které by jeho schopnost výdělkovou obmezovaly, není. Stanovisko toto recipoval také soud při stanovení obnosů náhradních. — 150 —
A. S. pojištěn byl u Úrazové pojišťovny dělnické, která jemu na základě prohlídky a zprávy svého (jednoho) lékaře ze dne 21. dubna 1911, jenž u žalobce částečnou nezpůsobilost k výdělku jako následek úrazu ještě předpokládal, vyměřila na půl roku od této prohlídky počínajíc jistý percentuální důchod. Ve smyslu hořejšího rozsudku v předchozím sporu úrazovém a na základě § 47. zák. o děln. poj. úraz. podala pak na erár žalobu na zaplacení polovice této celkové sumy důchodové a na zjištění, že erár jest povinen platiti jí i případné budoucí platy důchodové, A. S. snad vyměřené, při čemž výslovně připouštěla, že neví, zda-li k takovému vyměření vůbec dojde — a to již proto, že A. S. beze stopy zmizel a jest nezvěstným.
Podotknouti sluší, že znalci-lékaři v prvním sporu shledali sice jakousi chorobu u A. S., o které však určitě prohlásili, že s úrazem v žádné souvislosti není, kdežto lékař pojišťovny se o této souvislosti nijak nevyjádřil, odvolávaje se jen na sdělení dělníkovo.
Soud první stolice žalobě až na nepatrný obnos (nepřisoudiv jisté požadované výdaje režijní) v plném rozsahu vyhověl. Důvody:
Soudní dvůr vzal na základě úrazových spisů při ústním přelíčení přečtených a obzvláště na základě lékařských dobrozdání ze dne 24. ledna a 21. dubna 1911 tamtéž obsažených za prokázáno, že u A. S. zůstala nemožnost pohybu levého ramenního kloulbu jako následek nehody, kterou tento dne 3. května 1910 při přejíždění železniční tratě u O. utrpěl, kterážto omezila jeho výdělkovou schopnost a také měla v zápětí povinnost žalobkyně platiti nehodou postiženému léčební rentu od ní určenou.
Naproti tomu nemůže se žalovaná strana platně opírati o výsledky lékařské prohlídky A. S., předsevzaté soudními znalci dne 29. listopadu 1910 ve sporu Cg III 137/10.
Pro rozřešení otázky ručení osob §§ 45. až 47. zákona o úrazovém pojišťování vyjmenovaných oproti úrazové pojišťovně jsou ohledně výdělkové schopnosti pojištěných a ohledně nároku těchto na náhradu škody závaznými zjištění, která učiní dle řízení v zákone uvedeném k tomu povolané orgány.
Zjištění tato a podklady, jež byly pro tato rozhodujícími, zkoumati co do jejich správnosti není soud oprávněn.
Toliko řešení otázky, zda-li pro toto ručení jsou dány podmínky v ustanoveních obsažených v § 45. až 47. shora citovaného zákona, jest vyhraženo rozhodnutí soudů.
Jelikož rozsudkem ze dne 29. listopadu 1910, Cg III 137/10, bylo vyřčeno spoluzavinění žalovaného železničního eráru na úrazu A. S., jest erár dle § 47. zák. o úrazovém pojišťování povinen nahraditi žalující úrazové pojišťovně polovinu odškodnění, které jest tato na základě cit. zák. povinna dáti pojištěnému A. S. — 151 —
Úrazovými spisy jest zjištěno, že A. S. požíval od žalobkyně od 2. srpna 1910 po 21 měsíců úrazového důchodu v měsíčním obnosu 11 K 70 h, tedy 245 K 70 h dohromady; bylo tudíž žalovanou stranu odsouditi k náhradě polovice tohoto obnosu, tedy 122 K 85 h, žalobkyni.
Naproti tomu bylo žalobu zamítnouti ohledně dalšího nároku žalobkyně na náhradu 6 K 90 h, t. j. polovice výloh žalobkyně na útratách lékařské prohlídky a cesty poraněného do Brna.
le § 47. zák. ze dne 28. prosince 1887, č. 1. ř. z. ex 1888, dlužno nahraditi úrazové pojišťovně odškodnění, jež tato musí dle ustanovení zákona zaplatiti pojištěnému nebo jeho pozůstalým. Rozsah této náhrady jest určen v §§ 5. až 8. tohoto zákona.
Sem nespadají útraty zjištění úrazu, které musí dle § 31. cit. zák. ústav sám nésti. Žalobkyně nemůže činiti tudíž nároku na náhradu těchto výloh.
Naproti tomu jest se žalobou podaný návrh na zjištění odůvodněn.
Musí se souhlasili ovšem se žalovanou stranou, že žalobkyně nemůže opírati svůj právní zájem na brzkém zjištění o ustanovení § 45. zák. o úraz. pojišťování, dle kterého promlčuje se nárok úrazové pojišťovny na náhradu ve 3 letech ode dne úrazu.
Toto zvláštní ustanovení, vydané za účelem obmezení ručební povinnosti podnikatele, který daleko největší díl pojišťovacích příspěvků platí (§ 17. zák. o úraz. pojišťování) a oproti kruhu osob označených v § 47. téhož zákona zodpovídá jen za zlý úmysl a hrubé zavinění, nemůže býti rozšířeno také na ostatní osoby k ručení povinné. Pro tyto platí všeobecná norma § 1489. všeob. obč. zák.
Jelikož nárok na zjištění vztahuje se na povinnost železničního eráru k zaplacení důchodkových příjmů, jež by měly býti od 3. května 1913 A. S. placeny, doposud ale přiřčeny nebyly, tím méně ovšem vyplaceny, ohledně však těchto příjmů promlčení dle § 1481. obč. zák. ještě nezačalo, nebylo by nikterak se stanoviska přerušení promlčení odůvodněno podání zjišťovací žaloby.
Než přes to jest požadavkem procesní ekonomie, aby již nyní byla rozhodnuta sporná otázka povinnosti náhrady žalované strany pro celou budoucnost a aby se příští spory omezily jen na výši a skutečné plnění.
S tohoto hlediska jest se žalobou podaný zjišťovací návrh přípustný a musí se též doznati, že žalobkyně má hospodářský a tím také právní (sic) zájem na tom, aby již nyní bylo zjištěno, zda další platy, které snad žalobkyně bude musiti A. S. činiti, musily by této býti žalovanou stranou nahraženy, v tomto případě ovšem z polovice.
Zjišťovací nárok má však mimo to své odůvodnění v ustanovení § 236. c. ř. s., právo totiž požadovati, aby — 152 —
právní poměr, jenž by se stal během procesu1 sporným a pro žalobní nárok praejudicielním, byl ve formě rozsudku zjištěn. Tento návrh může býti podán v každé době sporu.
Není tedy zásadně vyloučeno, aby tento návrh již v žalobě byl připojen na nárok na plnění, musí se tudíž na něj i v této formě bráti zřetel a musí býti vyřízen, pokud jest jen dáno ustanovení § 236. c. ř. s., že od trvání nebo netrvání jeho závisí rozhodnutí o žalobní žádosti zcela nebo z části. Zde jest tomu tak, jelikož návrh na zjištění chce dosíci rozhodnutí sporné otázky závazku náhrady škody žalované strany za další následky úrazu, při čemž nelze bráti v úvahu, že vzhledem na předchozí nárok na náhradu se zjištění povinnosti náhrady toliko pro budoucnost požaduje, návrh v tomto smyslu proto jest obmezen.
Odvolání fin. prokuratury noě eráru vrchní soud zemský částečně vyhověl, návrh zjišťovací zamítl, útraty I. stolice navzájem zrušil a odsoudil žalující k náhradě polovice útrat odvolacích žalovanému. Důvody:
Odvolání dlužno alespoň částečného oprávnění přiznati, a to ve věci samé ohledně bodu II. a ve výroku o útratách sporu též ohledně bodu I.
Pokud se týče části žalobní prosby, jíž se žádá o zjištění, že žalovaného stíhá též do budoucna, totiž počínajíc dnem 3, května 1912, závazek k odškodnění žalujícího ústavu za náhrady, které jemu náleží plniti oproti A. S. po úrazu jím utrpěného, nesdílí odvolací soud názoru soudu I. stolice, dle něhož stávají pro tuto část žaloby veškeré předpoklady §u 228. c ř. s. Obzvláště není tu dle názoru odvolacího soudu na straně žalujícího ústavu právního zájmu na bezodkladném zjištění právě zmíněného poměru závaznosti žalovaného oproti žalujícímu ústavu. Vždyť tento sám udává, že pobyt A. S. jest neznámý, že nemohlo tudíž býti vyšetřeno, zda-li následky úrazu u něho dosud trvají, že ode dne 3. května 1912 lékařská prohlídka nebyla provedena a že proto nemůže býti ani částečná jeho nezpůsobilost k práci konstatována, ani nová renta ode dne 3. května 1912 počínajíc vyměřena. Že by byl pobyt A. S. do vynesení potíraného rozsudku vypátrán a on pak lékařské prohlídce podroben, že by pak při ní částečná nezpůsobilost jeho byla konstatována a pak nová renta jemu vyměřena, to žalobkyně ani během sporného jednání před soudem I. stolice netvrdila. Nebylo tedy ani při podání žaloby, ani při vynesení potíraného rozsudku (§ 406. c. ř. s.) ničeho tvrzeno, co by právní zájem žalujícího ústavu na zjištění zmíněného právního poměru tak naléhavým bylo učinilo, aby týž co nejdříve, totiž alespoň při vynesení rozsudku, soudem byl prohlášen a uznán. Vždyť A. S. snad vůbec již nežije, anebo žije-li přece, tu — 153 —
jest možná úplně zdráv a k svému zaměstnání způsobilým, snad se alespoň žádným způsobem nedovolá nároku svého oproti úrazovně mu příslušícího. Jinak by se ovšem věc měla, kdyby se A. S. byl znovu cestou předepsanou u úrazovny hlásil, a tato znovu k placení jakési renty jemu byla zavázána. Tu by tato ovšem na žalovaném mohla žádati nejenom zaplacení rent od ní již zaplacených, ale též za zjištění, že jest k tomu žalovaný i do budoucna povinen po onu dobu, pokud alespoň částečná invalidita A. S. znovu konstatována a jemu renta proti žalujícímu ústavu byla přiřknuta, neboť pak by tu byl právní zájem žalujícího ústavu na bezodkladném zjištění tohoto zmíněného právního poměru.
Poukázání soudu I. stolice na ustanovení §u 236. c. ř. s. není příhodným; vždyť předpoklady zjišťovací žaloby dle §u 228. c. ř. s. a mezitímního zjišťovacího návrhu dle §u 236. c. ř. s. jsou zcela různé, zejména naléhavosti zjištění právního poměru, bez kteréž při žalobě dle §u 228. c. ř. s. nelze se obejiti, při návrhu ve smyslu §u 236. c. ř. s. není zapotřebí, nýbrž stačí, že se právní poměr ten za rozepře stal sporným a že na jeho existenci neb neexistenci zcela neb z části rozhodnutí o žalobní prosbě závisí. Zda-li v tomto případě právní poměr, za jehož zjištění žalobcem žádáno, během rozepře se stal sporným2 a zda od jeho existence rozhodnutí ve věci šatné se stalo závislým, to netřeba přetřásati; ale byť by i tomu tak bylo, nestal se právní zájem na zjištění poměru toho naléhavým ve smyslu §u 228. c. ř. s.
Bylo proto změnou v odpor vzaté části rozsudku zjišťovací část žalobní žádosti zamítnouti.
Jinak má se věc s odvoláním, pokud se týče bodu I. potíraného rozsudku ve věci hlavní. V tomto ohledu sdílí odvolací soud názor soudu I. stolice, dle něhož žalovaný erár jest zavázán k náhradě obnosu v bodu tom žalujícímu ústavu přisouzeného. Vždyť dle §u 47., odst. 2., zákona o úrazovém pojišťování dělnictva povinen jest ten, kdo úraz pojištěného dělníka vinou svou přivodil, vůči úrazovně k náhradě toho, k čemu sama dle zmíněného zákona jest zavázána, arci dle toho, jak si strany během rozepře počínaly; v našem případě tedy jen k polovici náhrady, neboť jest dáno — alespoň ve smyslu zákona ze dne 5. března 1869, č. 27. ř. z., jen poloviční zavinění na straně žalovaného eráru. Jest zde tedy toliko z jistit i, k čemu žalující ústav v přítomném případě dle zákona o úrazovém pojišťování dělnictva jest zavázán, tudíž k tomu, co na základě konaného šetření tímto zákonem předepsaného jako náhradní její povinnost oproti poškozenému dělníku bylo zjištěno. Způsob zjištění této náhradní povinnosti — 154 —
předepsán jest §§ 31. a násl. cit. zák. Ve smyslu §u 31., odst. posl. cit. zákona, náleží mimosoudním úřadům k tomu šetření povolaným právo, přibrati si znalce, jichž úkolem jest vysloviti se o tělesné invaliditě dělníkově, od kteréžto míry invalidity závisí stanovení renty (§ 6. cit. z.), jež poškozenému se vyplácí (§ 37. cit. zák.). Stanovení renty, tedy odškodnění, které úrazovna vypláceti jest povinna, může býti ovšem osobou, které jest určena, nikoliv před řádným, nýbrž rozhodčím soudem (§ 38. cit. zák.) odporováno; že !by k odporování takovému oprávněn byl též podnikatel (§ 11. cit. z.), anebo ten, kdo úraz zavinil (§ 47. cit. z.), to v zákoně není stanoveno. Jen za okolností v §u 39. cit. z. stanovených, jest i tento oprávněn k návrhům, o nichž však rozhoduje pouze úrazovna sama a nikoliv soud. Z toho plyne, že zjištění odškodnění poškozeného provádí se dle zmíněného zákona úřady mimosoudními s vyloučením veškeré ingerence soudů řádných, které zejména ani ten se nemůže dovolávati, kdo úraz poškozeného svou vinou přivodil a k náhradě vůči úrazovně jest povinen. Jestliže tedy soud I. stolice na základě spisů úrazovny má za zjištěno — a proti tomuto zjištění se žalovaný neodvolal — že žalobkyně A. S. jako úrazovou rentu za dobu 21 měsíců, počínajíc dne 2. srpna 1910, vyplatila obnos 245 K 70 h, a stalo-li se vyplácení a vyměření dotyčné renty dle předpisů zákona o úrazovém pojištění dělnictva — že by se tak nestalo, ani žalovaný netvrdil — nezbývá, než obnos tento vžiti za základ náhradní povinnosti žalovaného, který ovšem vzhledem k tomu, co nahoře jest uvedeno, jest povinen vrátiti žalobkyni polovici toho obnosu. Bráti v pochybnost lékařské dobrozdání ústavních lékařů, na jehož základě A. S. renta byla vyměřena, není přípustno, jak správně též soudem I. stolice bylo vyloženo a jak též z hořejšího vyplývá. Jest proto lhostejno, co lékařští znalci soudní během sporu A. S. zahájeného proti žalovanému eráru ohledně jeho nezpůsobilosti k povolání uznali a zda-li a kterak se od toho liší dobrozdání ústavních znalců, kteří jej teprve během roku 1911 ohledali.
Za takových okolností jest též zcela lhostejno a proto nerozhodno, co uznal soud I. stolice ohledně invalidity, takže není potřebí ještě zkoumati, zda-li v tomto ohledu jest zde vytýkané nesprávné anebo nedostatečné ocenění výsledků průvodního řízení, aneb dokonce nesprávné právní posouzení věci, nebo není.
Z těchto důvodů nebylo lze odvolání žalovaného, pokud se týče bodu I. naříkaného rozsudku, ve věci hlavní vyhověti. Byl proto tento bod rozsudku prvního soudce potvrzen a to nejenom co se týče kapitálu samého, nýbrž též ohledně přisouzených úroků, ohledně jichž ndbylo rozsudku první stolice odvolatelem ničeho vytýkáno. Vzhledem na výsledek rozepře, totiž vzhledem k tomu, že žalující ústav (jen s částí žalobní prosby zvítězil, nemohl obstáti výrok o útratách sporu do tohoto bodu rozsudku pojatý, nýbrž musil dle ustanovení — 155 —
§u 43., odst. 1. c. ř. s., v ten smysl býti změněn, že se útraty stranám v I. stolici vzešlé navzájem ruší.
Z rozsudku II. stolice podaly obě strany dovolání, jež nejvyšší soud zamítl z těchto důvodů:
Dovolání žalobkyně není oprávněno. Žalobkyně neprávem vytýká soudu odvolacímu, že nesprávně vyložil udání žalobní. Soud odvolací necitoval v podstatě ničeho jiného, než slova žaloby a nutně musil dojiti na základě žalobních udání k závěru, že S. nebyla vyměřena, počínaje dnem 3. května 1912, žádná renta úrazová. Jest tudíž nepochopitelno, jak může spočívati v těchto vývodech soudu odvolacího odpor ve smyslu č. 3. §u 503. c. ř. s., aneb nesprávný výklad, pokud se týče nesprávné právní posouzení věci. Bylo-li nepřípustno, jak tvrdí žalobkyně, úrazovou rentu dle posledního odstavce §u 6. zákona z 28. prosince 1887, č. 1. ř. z. z r. 1888, časově omeziti, nepřichází v úvahu vzhledem k tomu, že byla renta skutečně časově omezena.
Že žalobkyně nemá právního zájmu na tom, alby, jak žádá, byl ihned zjištěn právní poměr, vznikající z možnosti budoucího placení úrazové renty A. S., dokázal soud odvolací zcela správným způsobem a poukazuje se na důvody soudu odvolacího, aby se zamezilo opakování.
Avšak také dovolání žalovaného eráru nedostává se jakéhokoliv oprávnění. Toto dovolání uplatňuje do volací důvody č. 2. a 4. §u 503. c. ř. s., uvádějíc, že ustanovení zákona o úrazovém pojištění necdůvodňují náhled odvolacího soudu, že není oprávněn přezkoumati, je-li oprávněna, pokud se týče odůvodněna renta přiznaná, poškozenému od úrazové pojišťovny a snad prováděti důkazy o opaku, naopak, že vyplývá z §u 47. zákona o úraz. pojišť., jakož i ze všeobecných právních zásad, že musí býti dovoleno osobě třetí (škůdci), aby v právní cestě odporovala základům regresního nároku úrazové pojišťovny proti němu uplatňovaného.
S tímto právním stanoviskem dovolání nelze souhlasiti. Nárok úrazové pojišťovny na náhradu obnosu, jejž byla povinna plniti poškozenému na základě zákona o úrazovém pojištění, jest samostatný, jejž nelze odvoditi z obecného práva soukromého, nýbrž zakládá se na singulárním ustanovení §u 47. zák. o úraz. pojišť. a vzniká původně (»primár«) proti (v tomto případě) třetímu škůdci osoby nucené pojištěné, kteréž v naznačeném objemu nárok na odškodnění, příslušící jí jinak na základě platných všeobecných zákonných předpisů, vzhledem k pojištění ze zákona nepřísluší, tudíž také v přítomném případě vůbec nevzešel.
Úrazová pojišťovna neuplatňuje tudíž nároku, příslušícího poškozenému na náhradu způsobené mu škody a nelze proto již z tohoto důvodu využiti předpokladů jinakého nároku na náhradu škody, příslušícího snad poškozenému, v přítomné právní otázce; úrazová — 156 —
pojišťovna uplatňuje naopak svůj vlastní nárok postižní, jehož právní důvod a objem spočívá v ustanovení §u 47. zákona o úraz. pojišť. a ve skutečnosti, že byla sama na základě zákona o úrazovém pojištění povinna k náhradě škody a byla nucena ji plniti pojištěnému.
Obnosy renty, jichž vrácení do polovice po žalovaném eráru přítomnou žalobou se žádá, byly zjištěny ve smyslu a dle ustanovení §§ 31. a 36. zákona o úrazovém pojištění jako náhradní nároky, příslušící poškozenému A. S. z nuceného pojištění.
Toto zjištění jest formálně i obsahově usnesením správným, poněvadž se jeví jako výrok příslušného veřejného orgánu o existenci právního poměru a jest trvale formálně právoplatné, poněvadž neobsahuje zamítnutí dalších nároků a tudíž mu nebylo odporováno poškozeným, jedině k tomu oprávněným.
Poněvadž pak předmět administrativního zjištění nároku, jež dle zákona nikdy by nemohlo býti žádáno řádným pořadem práva a jež by také touto cestou nemohlo býti projednáno, jest v podstatě totožným s předmětem právního výroku, žádaného v přítomném právním sporu žalobkyní, nelze podrobiti výši nároků příslušících poškozenému (ve výměře, přicházející zde v úvahu), jako pouhou otázku předběžnou mezitímnímu rozhodnutí řádných soudů civilních, nýbrž jest její zjištění v řízení administrativním účastno také materielně právní moci a zavazuje tudíž také řádné soudy.
Právem tudíž omezil soud odvolací svoji rozhodovací činnost na otázku, žalovaným erárem ostatně nepopřenou, jsou-li zde na straně žalobkyně předpoklady §u 47. úrazového zákona, a není zde proto ani dovolacího důvodu č. 4., ani důvodu 2. §u 503. c. ř. s. (Rozhodnutí c. k. nejv. soudu ze dne 14. ledna 1914, č. Rv III 560.)
Pozn. zas. Rozhodnutí toto jest první za celou dobu platnosti zákona o úraz. poj. děln. z r. 1887, které se touto otázkou zabývá, a nepovažuji ho za správné. Soud, pokládaje pro sebe a regressem povinného za závazný výrok lékaře Orazovny, měl by se svým stanoviskem pravdu, kdyby tu nebylo eklatantního protidůkazu, v jehož použití zajisté nemůže býti regressníku bráněno. Vždyť nemůže přece Úrazovna činiti nějaké požadavky, je-li dokázáno, že jsou bezdůvodný a nesprávný. A zkoumá-li soud cifry jejích požadavků a zamítá, jako zde, části neodůvodněné, může a musí zajisté tím více zkoumati faktický a právní základ těchto požadavků.
Ustanovení §§ 45.—47. zák. z r. 1887 nejsou tomu na překážku. Naopak. Dle jedině tu směrodatného § 47. 1. c. řídí se náhradní povinnost »třetích osob«, jež úraz zavinily, platnými zákonnými — 157 —
předpisy*, t. j. předpisy obč. zák., a mezi tyto patří také §§ 1297. a 1304. Úrazovna mohla se snadno ze sporných spisů přesvědčiti, že dle souhlasného výroku soudních znalců následky úrazu a neschopnost výdělková již od 3. srpna 1910 tu nebyly — a nemusila pak od 3. května 1911, tedy po dalších devíti měsících, míti přes zjevný omyl svého lékaře (zmateného asi jinakou chorobou A. S.) za to, že tu následky takové a částečná neschopnost ještě jsou a po delší dobu ještě budou! Následky tohoto jejího opomenutí musí pak nésti ona a nikoli regressník, neboť nebyla v jiném případě k poskytnutí renty jistě povinna — a jen k čemu byla povinna, smí dle odst. 2. § 47. 1. c. proti regressníku uplatňovati.
Zda-li a k čemu byla povinna, stanoví však týž zákon, a bylo-li tohoto správně a nutně užito, smí, ba musí zajisté soud zkoumati. Zaměstnavatel nebo pojištěný dělník nemá proti nálezu a vyměření renty jiného protidůkazu resp. prostředku soudního (procesního). Třetí osoba však jej má a musí míti, jakož i sama ne snad nějakým nálezem administrativním, nýbrž jen po řádném řízení soudním pořadem práva k placení náhrady regressní odsouzena býti může.
Ostatně zde soudy nižší samy pustily se do domněnek o mezipříčinách, které přes souhlasný výrok soudních znalců mohly by odůvodniti prostý a lékařem Úrazovny nijak neodůvodněný mnohem pozdější výrok tohoto: že tu v dubnu 1911 byla přece ještě jakási částečná neschopnost výdělková u A. S. — uznaly tedy přece možnost soudního zkoumání jich a závažnost mnohem dřívějšího negativního nálezu soudních znalců-lékařů. Domněnky ty ovšem jsou bezvýznamný již vzhledem k tomu, že lékař Orazovny ani se nepokusil doložiti neb dokázati své mínění (že při předpokládané jím v dubnu 1911 částečné nezpůsobilosti k výdělku jde o následky úrazu — a regressník jen tyto povinen jest hraditi. Dr. Peka.

Pozn. zas.: „stal“ — „během processu“!
Pozn zas. Jistě nestal — vždyť byl jím od počátku, jsa samým základem žaloby!

Citace:

Domáhá-li se úrazová pojišťovna dělnická proti osobě třetí, úraz zavinivší, ve smyslu § 47. zák. ze dne 28. prosine 1887, č. 1 ř. z. ex 1888 regressu, nedopouští se této třetí osobě dokazovati, že …. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1914, svazek/ročník 23, číslo/sešit 4, s. 173-181.