Č. 10060.

Váleční poškozenci: * Ustanovení § 29 odst. 2 zák. č. 142/20 stran lhůt k přihlášení o důchod válečných poškozenců vztahuje se jen na osoby, které se do čsl. republiky vrátily.
(Nález ze dne 10. října 1932 č. 18820/30.)
Věc: Chuma F. v O. proti ministerstvu sociální péče o sirotčí důchod.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Zem. úřad pro péči o válečné poškozence v Praze odmítl výměrem z 2. června 1928 přihlášku Chumy F. z O. o důchod sirotčí, podanou dne 10. dubna 1928 u konsulátu čsl. republiky v Krakově, jelikož možný nárok na důchod válečných poškozenců zanikl promlčením. V důvodech bylo uvedeno, že žadatelka odvozuje nárok na důchod od Salamona F., který zemřel 18. května 1916 ve vojenské nemocnici v Budapešti, a lhůta k přihlášce končila dnem 31. prosince 1923. Poněvadž podala přihlášku teprve 10. dubna 1928, zanikl její nárok.
Nař. rozhodnutím zamítlo min. soc. péče stížnost jmenované jako neodůvodněnou.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Nař. rozhodnutí spočívá po stránce skutkové na nesporných skutečnostech, že nezletilá st-lka v době vyhlášení zák. č. 142/20 žila mimo území čsl. republiky, totiž v O. v Polsku, že tam žila nepřetržitě ještě v době podání žádosti o důchod sirotčí, že otec její zemřel v důsledku válečných útrap 18. května 1916 a že první přihláška o důchod byla podána u čsl. konsulátu v Krakově 4. ledna 1928. Stížnost tyto skutečnosti nepopírá.
Po stránce právní vychází pak žal. úřad z názoru, že nárok st-lčin je podle § 28 odst. 1 zák. 142/20 promlčen, poněvadž nebyl uplatněn ani v prodloužené do 31. prosince 1923 lhůtě. Námitce st-lčině, vznesené již v odvolání, že nárok její vzhledem k ustanovení § 29 odst. 2 cit. zák. promlčen nebyl, čelí žal. úřad tím, že vyslovuje, že toto ustanovení nelze na st-lku vztahovati a to proto, poněvadž v O. měla a má své řádné bydliště, takže nelze tvrditi, že se mimo čsl. republiku zdržovala proti své vůli a cit. ustanovení vztahuje se jen na takové osoby, které se v době vyhlášení zák. č. 142/20 ještě nemohly z důvodů mimo jejich vůli ležících vrátiti do svého domova v republice čsl.
Stížnost namítá, že nař. rozhodnutí odporuje zákonu, poněvadž mělo v případě st-lčině býti použito ustanovení § 29 odst. 2 zák. č. 142/20, podle kterého nárok st-lčin byl včas uplatněn a tedy promlčen nebyl. Ustanovení toho bylo použíti, když st-lka, jak stížnost v dalších vývodech rozvádí, beze své viny a proti své vůli v době vydání zák. č. 142/20 meškala mimo obvod čsl. republiky. Zda v cizině měla řádné bydliště, je lhostejným, ježto zákon užívá slova »meškaly«, které zahrnuje v sobě jak pobyt dočasný, tak trvalé bydliště.
Nss neshledal stížnost důvodnou. St-lka nemůže se cítiti stiženou tím, že úřad odepřel na její případ použíti § 29 2. odst. zák. č. 142/20. Ustanovení to platí jen pro ty válečné poškozence a může se ho s úspěchem dovolati jen takový válečný poškozenec, který, meškav v době vyhlášení tohoto zákona mimo obvod čsl. republiky, později se na území její vrátil. To plyne ze znění a smyslu tohoto ustanovení, kde se výslovně praví, že lhůta k ohlášení nároku pro osoby, které v době vyhlášení tohoto zákona...... meškaly mimo obvod čsl. republiky, prodlužuje se na dobu, která uplynula mezi vyhlášením tohoto zákona a jejich návratem do území čsl. republiky, nejdéle však na 10 let od vyhlášení zák. Plyne to však i z toho, že § 26 odst. 2 zák. č. 142/20 má zvláštní ustanovení o tom, že váleční poškozena, kteří bydlí mimo oblast čsl. republiky, jsou povinni ohlásiti nárok svůj prostřednictvím příslušného zastupitelského úřadu čsl. republiky a nikde neustanovuje, že by pro takové přihlášky platila nějaká zvláštní lhůta neb že by se pro ně nějak lhůty stanovené pro přihlášky v tuzemsku prodlužovaly. Že se na takové přihlášky zásadně nemůže vztahovati ustanovení § 29 odst. 2 zák. č. 142/20, je na bíledni, ježto válečný poškozenec, vrátivší se do územi čsl. republiky nemůže přihlašovati svůj nárok u zastupitelského úřadu čsl. republiky, nýbrž u úřadu příslušného podle § 26 odst. 1. Úvahami těmito dospěl nss k názoru, že válečný poškozenec, který v době vyhlášení zák. č. 142/20 meškal v cizině a mešká tam i v době přihlášky o důchod, nemůže právem domáhati se toho, aby při zkoumání včasnosti jeho žádosti bylo přihlédnuto k ustanovení § 29 odst. 2 zák. č. 142/20, ježto ustanovení to předpokládá návrat válečného poškozence na území čsl. republiky.
Vývody stížnosti nemohou názor ten zvrátiti. Ze slova »meškaly«, užitého v § 29 odst. 2 cit. zák. nelze nic dovoditi, ježto rozhodujícím je, zda válečný poškozenec se do vlasti vrátil či mešká-li i na dále (po vyhlášení zák. č. 142/20) v cizině. Stížnost poukazuje i na ustanovení vl. nař. 363/22 k § 28 a to na odst. 4, znějící: Přihláška vdov (sirotků, předků) bydlících neb se trvale zdržujících v cizině, jest učiněna včas, je-li podána ve lhůtě uvedené v §§ 28 a 29 zák. u příslušného zastupitelského úřadu..... Ale tu přehlíží stížnost, že v § 29 zák. stanovena je v odst. 1 preklusivní lhůta k uplatnění nároku, kterou toto vl. nař. má na mysli Že ono ustanovení vl. nař. nemá a nemůže býti uváděno ve spojitost s odst. 2 § 29, plyne z toho, co již řečeno, že totiž lhůta prodlužuje se tu jen těm, kdož se vrátili a ti přece nemohou nárok svůj uplatniti u zastupitelského úřadu.
V řízení nebylo nikdy tvrzeno a netvrdí to ani stížnost, že by se st-lka byla na území čsl. republiky vrátila. Pak však nedopustil se žal. úřad nezákonnosti, když včasnost žádosti a otázku promlčení jejího nároku odepřel posouditi s hlediska § 29 odst. 2, vysloviv, že ustanovení to se na případ st-lčin nevztahuje. Výtka nezákonnosti je proto bezdůvodná.
Že by nárok st-lčin s hlediska norem, podle nichž žal. úřad případ posoudil, totiž s hlediska § 28 zák. č. 142/20 ve spojení s § 1 zák. č. 310/21, resp. § 1 zák. č. 146/23, promlčen nebyl a že by s těchto hledisek žádost podaná až 4. ledna 1928 byla podána včas, stížnost nedovozuje.
Námitka její, že východiskem pro posouzení včasnosti žádosti a tedy promlčení nároku je § 29 odst. 2, shledána z důvodů svrchu uvedených bezdůvodnou. Nemůže-li se st-lka ustanovení toho dovolávati již proto, že se na území čsl. republiky nevrátila, pak je irelevantní, zda meškání či pobyt její mimo toto území byl v době vyhlášení zák. č. 142/20 nedobrovolný a jí nezaviněný, ježto otázku tu bylo by zkoumati teprve v druhé řadě, kdyby se totiž st-lka byla na území čsl. republiky vrátila. Proto se nss vývody stížností po této stránce vůbec zabývati nemusel.

Citace:

č. 10060. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 369-371.