Č. 7385.

Horní právo: * Zahájení kutacích prací v prvém roce dává kutéři nárok na prodloužení kutacího povolení podle § 16 zák. hor. jen na rok nejblíže příští. Chce-li žádati za prodloužení na rok další, musí prokázali kutací práce v roce předchozím.
(Nález ze dne 27. června 1928 č. 17973).
Věc: František T. v Ú. proti báňskému hejtmanství v Praze (vl. r. Dr. Frant. Kňourek) o prodloužení kutacího povolení.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z 23. dubna 1926 nevyhověl báň. rev. úřad v K. žádosti st-lově z 15. dubna 1926 za prodloužení kutacího povolení z 10. května 1918 na další jeden rok, poněvadž dle vlastní zprávy o své výhradně kutbě z 22. dubna 1926 neprováděl v druhém pololetí 1925 žádných prací kutacích. Odůvodnění, že mu následkem všeobecně panujících špatných poměrů obchodních nebylo možno v II. pololetí 1925 provésti kutací práce, nemůže býti uznáno za důvodné, poněvadž již za dřívější léta, během nichž tyto poměry byly daleko příznivější, kutací práci nevykázal. Z těchto důvodů bude shora uvedené kutací povolení se všemi na něm spočívajícími výhradnými kutbami po pravoplatnosti tohoto výměru ve smyslu § 16 vš. hor. zák., resp. § 14 prov. nař. k tomuto zák. a nař. min. obch. z 23. května 1872 č. 4506 vymazáno.
Odvolání, jež st-l z výměru toho podal, zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím z důvodů prvé stolice. O stížnosti uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutím byl potvrzen výrok báň. rev. úřadu, kterým st-li bylo odepřeno další prodloužení kutacího povolení a z té příčiny byl zároveň vysloven zánik výhradných kutisk, na onom kutacím povolení spočívajících. Tento druhý výrok není trestním odnětím výhradného práva kutacího ve smyslu §§ 241, 242 hor. zák. z důvodu opomenutí podati předepsaný pololetní výkaz o provedených odkrytech podle § 178 hor. zák., nýbrž výrok ten jest jen deklaratorním výrokem, konstatujícím, že nastaly účinky, stanovené v § 251 hor. zák., podle něhož výhradné právo kutací zaniká, jestliže uplynutím doby nebo odepřením prodloužení uhaslo povolení kutací, na jehož základě byla výhradná kutba získána. Tento deklaratorní výrok jest pak ustanovením § 251 hor. zák. zcela nepochybně ospravedlněn, předpokládajíc ovšem, že st-li bylo prodloužení kutacího práva podle § 16 hor. zák. odepřeno způsobem zákonným.
Slušno proto jen zkoumati, zdali žádané prodloužení kutacího povolení bylo st-li odepřeno právem. Odpověď na tuto otázku sluší hledati jen v § 16 zák. hor. Podle tohoto ustanovení může kutací povolení k žádosti kutéře býti rok od roku prodlužováno, když úřad báňský se přesvědčil, že kutéř ve svém kutném poli započal s pracemi kutacími. Z ustanovení tohoto vyplývá, že podle vůle zák. má během trvání kutacího povolení býti kutací činnost vyvíjena a nejen pouze zahájena. Jinak by nebylo pochopitelno, proč prodlužování to smí se díti vždy jen na jeden rok. Zahájení kutacích prací stačí sice v prvém roce jako důvod žádosti za prodloužení na rok příští, nezakládá však nárok na prodlužování kutacího povolení do nekonečna, takže by i po uplynutí druhého a každého dalšího roku bylo lze opírati žádost o prodlužovací povolení vždy o jednu a tutéž okolnost, že kdysi v minulosti bylo s kutacími pracemi započato, třebas dále v nich nijak pokračováno nebylo. Sluší proto ustanovení § 16 hor. zák. vykládati v ten smysl, že během každého roku prodlouženého kutacího povolení musí kutéř nějaké práce kutací provésti, aby nabyl nároku na prodloužení další. Znění druhé věty § 16 hor. zák. vztahuje se zřejmě jen na prvé prodloužení. Avšak zásady v něm vyslovené sluší použíti i na prodloužení další, právě proto, že prodloužení toto smí se udíleti jen na jediný rok. — Stranou bylo lze ponechati otázku, zdali nečinnost kutéřova maří nárok jeho na prodloužení, i když byla práce kutací objektivně nemožnou, či předpokládá-li zákon implicite, že práce kutací byly objektivně možny.
Vychází-li se z právního názoru shora vyloženého, mohl by se st-l brániti jen námitkou, že v poslední prodloužené kutací lhůtě práci kutací vskutku konal nebo snad také, že ji z příčin mimo osobu jeho ležících konati nemohl. Takovéto námitky však stížnost nevznáší. St-l domnívá se arci, že již ohlášení výhradného kutiště sluší klásti na roveň pracím kutacím. Avšak pro tento výklad není v zákoně opory. Vykonávacích předpisů k hor. zákonu stížnost neprávem se dovolává, neboť předpisy tyto vydané r. 1854 min-em fin., nebyly vyhlášeny v říš. zákoníku a již proto nemají povahu platné normy právní a nemohou zejména býti zdrojem subj. práv stran.
Jak svrchu bylo uvedeno, nemá výrok báň. úřadu rev., nař. rozhodnutím potvrzený, povahu trestního odnětí výhradného práva kutacího. Tím padá námitka stížnosti, v níž se vytýká nepříslušnost báň. úřadu rev. rozhodovati v daném případě v I. stolici, a nepříslušnost žal. úřadu k rozhodování ve stolici druhé. Neboť nešlo o žádný z případů, jenž v § 4 zák. ř. z. č. 77/71 jest vyhražen báň. hejtmanství, resp. podle ob. zák. hor. náleží před min., takže podle § 2 cit. zák. č. 77/1871 byl kompetentním úřad revírní.

Citace:

č. 7385. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 892-894.