Výsadu, kterou propůjčuje § 43., č. 2 konk. ř. námezdním pohledávkám z poměru pracovního a služebního, nemohou uplatňovati jednatelé, agenti (General-Platzagenten, Platz-Generalvertreter) pro své nároky provisní, pokud je za samostatné kupce považovati jest.1

A., komisionář a agent v Praze, uzavřel s firmou B. v Jičíně smlouvu toho obsahu, že za 10% provisi bude pro ni zjednávati zakázky v obvodu pražském. Smlouva uzavřena byla na dobu neurčitou s právem obapolné šestiměsíční výpovědi.
Firma B. upadla do konkursu. A. přihlásil ke konkursu v pořadí v první třídě konk. věřitelů svou provisní pohledávku v obnosu 1149 K 26 h, a když pořadí žádané nebylo uznáno, podal ve směru tom žalobu na konkursní podstatu.
První instance žalobu zamítla s odůvodněním, že tendence zákona (§ 43., č. 2. konk. ř.) jest poskytnouti výhodu prvé třídy konkursních věřitelů těm a chrániti ty, již byli v trvalé hospodářské a existenční odvislosti od úpadce, za takovou osobu však žalobce nemůže býti považován dle obsahu písemného ujednání ze dne 7. ledna 1910. Vždyť nutno bráti zřetel k tomu, že žalobce jednal jako samostatný komisionář a obchodní jednatel, který tuto samostatnou živnost také úředně ohlásil. Tato okolnost jest rozhodná a vede k tomu, že nelze zde použiti předpisu žalobcem dovolávaného.
Druhá stolice žalobě vyhověla. Důvody:
Odvolání žalobce dlužno přiznati oprávněnost, ježto rozsudek soudu první stolice spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soud tento vychází z názoru, že dle znění č. 2. §u 43. konk. ř. k opodstatnění práva přednostního se vyžaduje, aby poměr služebný mezi věřitelem a kridatářem byl nejen trvalý, ale také výhradný, aby totiž věřitel kridatáři svou osobu, tedy svou práci propůjčil službodárci k výhradné disposici, dále že vyžaduje se řádný, pravidelný, přesně se opakující plat neb mzda, dále že se předpokládá, že osoba trvale k službám zjednaná přijata byla přímo do domácnosti, hospodářství neb živnosti úpadcovy; když by i mimo živnost, na př. cestováním, firmě služby konati mohl, tu přece že nutno, aby konání služeb dělo se jen výhradně dotyčnou osobou a jen pro úpadce, jemuž slouží výlučně k disposici veškerá osobní činnost osoby služebné.
Poněvadž tu prý jde jen o služby mimořádné, příležitostní, jichž konání bylo zůstaveno libovůli žalobcově, nejde tu prý o poměr služebný dle § 43. č. 2. konk. ř. — 115 —
Názoru soudu první stolice, že podle ustanovení tohoto vyžaduje se poměr námezdní ve smyslu §u 1157. ob. z. obč. a trvalé přijetí do služeb, dlužno ovšem přisvědčiti a sluší k tomuto dodati, že může se jednati jen o mzdu za poslední rok před vyhlášením konkursu. O tom, že osoba, žádající pro svou mzdu přednostní právo, dle § 43. č. 2. konk. ř. musí se cele a výhradně službám kridatáře věnovati, v onom §u nic není obsaženo. Něčeho podobného nelze z něho vyčisti, nelze do něho vkládati.
Také o tom, jak má býti mzda stanovena a jak má býti splatná, nic se tam nepronáší. Je tudíž lhostejno, vyplácí-li se za práce konané určitá mzda v jistých obdobích, či ve způsobu provise z obchodů uzavřených. Není tam ani řečeno, aby služby konající byl na službo dárci hospodářsky odvislým. Ze smlouvy uzavřené plyne, že žalobce převzal závazek, získávati v Praze a okolí odběratele produktů žalovanou firmou vyráběných a že firma ta bere na sebe povinnost, za tyto práce platiti mu mzdu ve způsobe 10% provise, že se tedy jedná o smlouvu námezdní. Že pak žalobce byl přijat do služeb trvale, plyne z okolnosti, že konal žalované služby od uzavření smlouvy, t. j. od 7. ledna 1910 až do vyhlášení konkursu, t. j. do dne 19. dubna 1913, tedy přes tři roky. Ve smlouvě se ostatně praví, že ujednání platí tak dlouho, dokud není v obapolném dorozumění změněno neb z jedné strany vypovězeno, a že doba výpovědi stanoví se na 6 měsíců a to vždy od 30. června neb 31. prosince každého roku počínaje. Z toho lze souditi, že jde o trvalý poměr námezdní, při čemž nerozhoduje, zda-li a že žalobce i jiné zastupování měl a svou živnost k zdanění přihlásil. Žádaná mzda jest takou za poslední rok a slušelo jí, any jsou tu náležitosti § 43. č. 2. konk. ř. uvedené, přiznati pořadí v první třídě věřitelů.
Dovolání žalované konkursní podstaty třetí stolice vyhověla a obnovila rozsudek stolice prvé. Stalo se pak z těchto důvodů:
Výsada § 43. č. 2. konk. ř. prospívá osobám, které trvale byly přijaty do domácnosti, hospodářského podniku aneb živnosti obecného dlužníka a které sebe samy trvale do služby daly, tím pronajaly svou vlastní práci, tedy v případě locatio conductio operarum.
Sociálně-politická myšlenka tohoto zákonného ustanovení byla, chrániti osoby ustanovené v domácnosti, v provozování hospodářství aneb živnosti a hospodářsky odvislé v příčině mzdy za práci jimi zasloužené, tudíž opatřiti výsadou pohledávky ze mzdy, vzešlé za vykonané práce, a zajistiti tyto pohledávky co nejvíce proti ztrátě v případě konkursu.
Nelze popírati, že právní poměr mezi žalobcem a obecným dlužníkem rovněž se zakládá na smlouvě námezdní, pro niž platí dle §§ 1151. a 1163. ob. z. obč. ustanovení 26. hlavy ob. z. obě. o úplatných smlouvách a konání služeb. Pouhá tato okolnost nemůže však pojistiti dobrodiní shora citovaného zákonného ustanovení. — 116 —
Z předložené smlouvy vyplývá, že žalobce měl dle obsahu smlouvy pečovati v ohraničeném obvodu trvale o odbyt zboží nynějšího konkursanta sprostředkováním obchodů a že při tom měl zvláště hájiti zájmy firmy ve styku s odběrateli.
Podstatným znakem právního postavení žalobce bylo, že vstoupil k firmě, upadnuvší do konkursu, nikoliv do poměru služebního, nýbrž do poměru smluvního. Žalobce dlužno proto pokládati v postavení jeho k principálovi jako jednatele, jako takový jest však samostatným kupcem ve smyslu čl. 4. obch. zák., poněvadž sprostředkoval po živnostensku obchody, a to v samostatném, nikoliv služebním postavení (čl. 272., č. 4. obch. zák.).
Tím se také vysvětluje, že žalobce, jak zjištěno, ohlásil svůj závod ve smyslu §u 59., lit. c), živ. řádu (ve znění novely z 25. února 1902, č. 59. ř. z.) u živnostenského úřadu.
Označení »generální zástupce«, jehož bylo pro žalobce ve smlouvě použito, nemá právně-technického významu plnomocníka, nýbrž má znamenati, že žalobce jako jednatel měl povinnost trvale hájiti zájmů firmy.
Také okolnost, že nebyl ujednán pevný plat a že nebyl zaručen nejnižší příjem při smluvené provisi, t. j. kvótě docílených kupních cen, jest oporou proto, že nebyl zamýšlen poměr služební, nýbrž jednatelský.
Konkursní privilegium §u 43., č. 2. konk. ř., nepřísluší však nároku jednatelovu na provisi, neboť jednatel uzavřel sice s principálem služební smlouvu, nenáleží však k »osobám trvale přijatým« do jeho výrobní (obchodní) živnosti.
Na tom nemohou ničehož měniti ani víceleté styky žalobcovy k padlé firmě, poněvadž, jak již shora bylo zmíněno, nebyl ustanoven v živnosti této firmy, jako samostatný kupec dával pak firmě k disposici nikoliv své služby, nýbrž jen výsledek své činnosti.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 1914, č. j. Rv II 47/14.) Flieder.

Pozn. zasíl. Podobně rozhodnutí nejv. soudu ze dne 30. března 1900, č. j. Rv IV 4/10 / 1, do věcného rejstříku zanesené, dosud však neuveřejněné. K tomu srovnej komentář Staub-Pisko k obch. zák. 2. vyd. I. díl, na str. 296. a násl.

Citace:

Výsadu, kterou propůjčuje § 43., č. 2 konk. ř. námezdním pohledávkám z poměru pracovního a služevního, nemohou uplatňovati jednatelé, agenti .... Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1914, svazek/ročník 23, číslo/sešit 3, s. 138-140.