Čís. 16394.

Vliv devisových předpisů říšskoněmeckých (říšskoněmecký zákon ze dne 4. února 1935 o devisovém hospodaření).
Zaplatila-li říšskoněmecká firma na poukaz (§ 1400 obč. zák.) československého dlužníka jeho dluh u říšskoněmeckého věřitele, zanikl tím závazek tuzemského dlužníka, nemůže-li býti podle říšskoněmeckých devisových předpisů uplatňována nicotnost placení na jeho újmu, ježto nebylo prokázáno, že jako osoba usazená mimo říši Německou znala nicotnost poukazu, třebaže bylo placení pro zákaz uvedených devisových předpisů mezi poukázaným a poukazníkem nicotné a bylo věřitelem československého dlužníka (poukazníkem) vráceno tomu, kdo platbu vykonal.
(Rozh. ze dne 14. října 1937, Rv I 366/36.) Žalující firma (sídlící v říši Německé) se původně na žalované firmě (sídlící v republice Československé) a po prohlášení konkursu na jmění žalované firmy na správci konkursní podstaty žalované firmy domáhá zaplacení 120 RM s přísl. Soud prvé stolice co do částky 3,60 RM vyhověl žalobě, co do částky 117,40 RM zamítl žalobu. Odvolací soud na odvolání žalobkyně vyhověl žalobě i co do další částky 116,40 RM s přísl. Důvody: Prvý soud nemá žalobu za odůvodněnou, poněvadž podle devisových předpisů říše Německé, zejména podle § 11 prováděcího nařízení k zákonu o devisovém hospodaření mohla firma H. P. platiti v říšských markách žalující firmě jako říšskoněmecké příslušnici v prospěch žalované firmy jako československé státní příslušnice a disponovati s pohledávkou žalované firmy v její prospěch jen se schváleními říšskoněmeckého devisového ústavu, a protože podle výpovědi svědka P. ve spojení s dopisem presidia zemského finančního úřadu v N. (devisního ústavu v říši Německé) ze dne 20. srpna 1934 nebylo firmě H. P. dáno takovéto schválení, nýbrž jí onen úřad vyzval, aby do 15. září 1934 dokázala vrácení platby. Žalobkyně právem napadá rozhodnutí prvého soudu pro nesprávné právní posouzení. Placení tvrzené žalovanou firmou a popřené žalující stranou se skládá z dvou právních jednání: 1. z poukazu (asignace) žalované firmy na říšskoněmeckou firmu H. P., aby zaplatila žalující firmě částku z toho, co jest firma H. P. dlužna žalované firmě, 2. ze zapravení té částky žalující firmě firmou H. P., které bylo pro nicotnost zrušeno. Není pochybnosti, že jest užiti ná druhé právní jednání ustanovení říšskoněmeckých devisových předpisů, neboť jde o právní jednání mezi cizozemci v cizině. Bylo proto podle §§ 11, 38 říšskoněmeckého zákona o devisovém hospodaření resp. podle vyhlášky zákona a prováděcího nařízení k němu potřebí, aby příslušný devisový úřad schválil poukázání částky žalující firmě v říšských markách firmou H. P., nemělo-li býti jednání to nicotné. Ježto však takovéto schválení nebylo dáno, bylo poukázání to, jak prvý soudce právem rozhodl, nicotné a vrácení poukázané částky žalující firmou firmě H. P. vyhovovalo říšskoněmeckému zákonu a příkazu devisového úřadu. Uvedený poukaz a vrácení poukázané částky nemá vlivu na právní poměr mezi spornými stranami Samými. Neboť právní jednání mezi žalovanou firmou a firmou H. P. jest poukazem ve smyslu § 1400 obč. zák. a jest je posuzovati podle právě uvedeného předpisu. Nemá proto významu ustanovení, na které se prvý soudce odvolává, že nelze uplatňovati nicotnost na újmu žalované firmy jako cizozemkyně ve smyslu devisového zákona. Poukaz podle § 1400 obč. zák. není ještě zánikem dluhu. Dluh zanikne teprve splněním, t. j. provedením přeneseného poukazu. Firma H. P. byla jako obchodní firma povinna jednati s potřebnou péčí, a byla proto povinna obstarati si nutné schválení devisového úřadu k zaplacení pohledávky, a když tak neučinila, nesplnila své povinnosti, a nelze proto neplatný poukaz pokládati již za zaplacení částky žalující firmě žalovanou firmou, neboť firma H. P. zavinila sama nicotnost a tím vrácení poukázané částky. V té příčině je přisvědčiti názoru odvolatelky, že jde o poukaz za účelem placení a nikoli na místě placení. Že by šlo o poukaz na místě placení. žalovaná ani netvrdila, ani nedokázala. Ani tvrzení žalované firmy, že žalobkyně ji propustila dopisem ze dne 10. dubna 1934 ze závazku, není s to změniti věcný a právní stav věcí. Dotčený dopis, jímž prvý soud připustil důkaz, ale který žalovaná firma nepředložila, byl psán již podle udávaného data před vrácením poukázané částky, neboť vrácení bylo žalované firmě uloženo teprve dopisem devisového úřadu ze dne 20. srpna 1934. I když jest správné tvrzení žalované firmy, že žalující firma ji uvedeným dopisem propustila ze závazku, stalo se to jen za zřejmého předpokladu, že placení provedené firmou H. P. jako poukázanou (asignatkou) bylo platné. To však se ukázalo dodatečně nicotné. Tato dodatečná nicotnost zrušuje proto i dřívější propuštění ze závazku. Prvý soud tedy pochybil, měl-li za to, že dluh žalované firmy u žalobkyně zanikl bez zřetele na nicotnost placení firmou H. P., a jsou proto i nesprávně právní závěry, z nichž vyvodil zamítnutí žaloby. Bylo tudíž co do jistiny odvolání žalující firmy vyhověno.
Nejvyšší soud obnovil v napadené části i ve výroku o útratách rozsudek soudu prvé stolice s tou opravou, že částka, s níž byla žaloba zamítnuta, činí správně 116,40 RM s příst.
Důvody:
Nižší soudy zjistily, že na příkaz žalované firmy poukázala (zaplatila) říšskoněmecká firma H. P. v B. žalující firmě spornou částku v říšských markách, že však jí žalobkyně na vyzvání právě uvedené firmy vrátila, protože firma H. P. neměla k placení příslušného povolení říšskoněmeckého devisového úřadu. Žalobkyně to ve sporu sama uznala a uvedla ve svém přednesu výslovně, že byla nucena »nedovolenou a neplatnou platbu vrátiti«. Nelze tedy pochybovati o tom, že ke skutečnému placení již došlo, a je řešiti jen otázku, jaký právní účinek to má pro souzenou rozepři.
Žalobkyně ve svém tvrzení vychází ze stanoviska, že byl poukaz dotčené částky podle říšskoněmeckých devisových předpisů nedovolený a neplatný. V té přičině jest důležitým předpis § 11 říšskoněmeckého zákona ze dne 4. února 1935 o devisovém hospodaření, na který se obě strany odvolávají a podle něhož se placení říšskoněmeckými platebními prostředky smí konati i mezi tamními obyvateli (v říši Německé) jen s příslušným povolením, jde-li o placeni ve prospěch cizozemce; povolení je také třeba k tomu, aby se mohlo nakládati ve prospěch cizozemce s pohledávkami znějícími na říšskou měnu. V řečeném zákoně ve 4. oddílu, obsahujícím již podle záhlaví předpisy občanskoprávní a civilněprocesní, ustanovuje § 38, že obchody, které se příčí mimo jiné také předpisu § 11, jsou nicotné (»nichtig«). Nicotnost však nemůže býti uplatňována na újmu osob (§ 38, písm. b) uvedl, zák.), které jsou usazeny v cizozemsku, ledaže by nicotnost toho obchodu byly znaly. K výjimce naposledy uvedené nelze vůbec přihlížeti v souzeném sporu, neboť schází v té příčině tvrzení žalující firmy v řízení před prvou stolicí. Je tedy vycházeti z předpokladu, že nicotnost onoho právního jednání nebylo lze namítati proti žalované firmě. To znamená, že placení firmou H. P. na příkaz žalující firmy nepozbylo občanskoprávního účinku vůči žalované tím, že scházelo k němu příslušné povolení. Je-li tomu tak, není překážky pokládati jej v právním smyslu za placení. To ovšem mělo v zápětí zánik závazku žalované firmy podle §§ 1411 obč. zák. a násl., ježto firma H. P. vyhověla poukazu žalované firmy a zaplatila podle něho žalobkyni (§ 1401 obč. zák.). Že placení firmou H. P. je pro zákaz devisových předpisů nicotné a že byla platba z toho důvodu vrácena, nemůže býti žalované firmě na újmu, nýbrž týká se to jen poměru mezi říšskoněmeckými firmami, totiž žalobkyni a firmou H. P. Musila proto býti žaloba úplně zamítnuta. Opravou početní chyby podle § 419 c. ř. s. byl uveden rozsudek prvého soudu v soulad s napadeným rozsudkem.

Citace:

NÝDL, Bohumil. Kompensace v československém civilním právu procesním. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1938, svazek/ročník 77, číslo/sešit 6, s. 355-371.