č. 9798.

Živnostenské právo. — Řízení správní: O přípustnosti a podmínkách obnovy řízení ve věci uznání radikované povahy živnosti.
(Nález ze dne 4. dubna 1932 č. 7855/30.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 1098/22, 4572/25.
Věc: Jan kníže ze Schwarzenbergu v H. proti ministerstvu obchodu o obnovu řízení ve věci živnostenské.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním z 22. července 1927 žádalo Schwarzenbergské ústřední ředitelství v Hluboké, aby bylo zahájeno řízení podle min. nař. z 31. října 1856 č. 204 ř. z. za účelem uznání radikované vlastnosti živ- nosti hostinské a výčepní v domě čp.... v L., náležejícím st-li. Tuto žádost odmítla zsp v Praze rozhodnutím z 20. září 1927, ježto živnost ta jako taková není v pozemkové knize vyznačena.
Odvolání z toho podané bylo nař. rozhodnutím zamítnuto, protože jde o věc rozsouzenou. Současně vyslovilo min., že řečenou žádost sluší považovati za žádost o obnovu řízení, pro jejíž povolení není však důvodu. K odůvodnění těchto výroků bylo uvedeno, že stejná žádost byla v pořadí instančním zamítnuta rozhodnutím býv. min. obch. ve Vídni z 27. listopadu 1912 a že stížnost na toto rozhodnutí podaná byla nálezem býv. ss z 2. července 1913 č. 7263 zamítnuta pro bezdůvodnost. V nové žádosti z 22. července 1927 jde o tutéž stranu, o týž petit a o tytéž skutkové okolnosti, tvořící základ nároku. Nějaké nové skutečnosti nebo důkazy, které by mohly míti podstatný vliv na obsah výroku rozhodnutí a které by v dřívějším řízení bez viny strany nebyly mohly býti uplatněny, v nové žádosti uplatňovány nejsou, nýbrž jen změna právního názoru na posuzování radikované vlastnosti živností hostinských v Čechách. Okolnost, že nss v jiných případech vyložil právní normy způsobem odchylným, nelze pokládati za důvod obnovy řízení ob noviter reperta.
O stížnosti na toto rozhodnutí podané nss uvážil toto: č. 9798 —
495
Podle správních spisů bylo o žádosti právního předchůdce st-lova jako vlastníka domu čp. . . . v L. za uznání radikované povahy živnosti hostinské a výčepnické na tomto domě rozhodnuto v pořadí instančním výnosem min. obch. z 27. listopadu 1912 a byla žádost zamítnuta, protože řečená živnost nebyla podle ustanovení rozhodnuti panovníkova z 22. dubna 1775, pak dvoř. dekretu z 15. března 1784 a dekretu dvoř. kanceláře z 20. února 1795 výslovně obsažena v domovním příslušenství (Hausgewáhr) po 32 let, počítajíc od 22. dubna 1775 nazpět, a tedy nebyla nejméně od 22. dubna 1743 v pozemkové knize vyznačena.
Stížnost na toto rozhodnutí podaná byla nálezem ss-u z 2. července 1913 č. 7263 zamítnuta pro bezdůvodnost. Je zcela nepochybno, že nabyl výrok cit. rozhodnutí min. obch., kterým byla radikovaná povaha řečené živnosti popřena, formální právní moci. Stížnost namítá, že v daném případě nelze mluviti o věci již rozsouzené, neboť nejde o tytéž strany, ježto rozhodnutí býv. min. obch. ve Vídni bylo vydáno proti právnímu předchůdci st-lovu. V tom nelze stížnosti přisvědčiti, neboť cit. výnosem min. obch. bylo rozhodováno o tom, zdali je na domě čp... . v L. radikovaná živnost. Nebyla tedy rozhodnutím tím určena pouze právní posice žadatele, nýbrž byly upraveny právní poměry zmíněné reality. Z toho plyne, že právní moc rozhodnutí o radikované povaze živnosti nepostihla pouze žadatele o uznání tohoto živn. práva, nýbrž každého právního nástupce jeho v držbě domu. Na právní moci tohoto rozhodnutí nemůže nic měniti okolnost, které se stížnost dovolává, že rozhodnutí býv. min. obch. ve Vídni nepřihlíželo k určitým okolnostem po jejím názoru relevantním, totiž k tomu, že hostinec, o nějž jde, nebyl od roku 1688 zcizen, poněvadž i rozhodnutí spočívající na nedostatečném skutkovém podkladě, ba dokonce i rozhodnutí nezákonné může nabýti právní moci.
Rovněž na tom nic nemění, že nss v nál. Boh. A 1098/22 vyslovil o tom, které živnosti sluší v Čechách považovati za radikované, právní názor, který se podstatně liší od právního názoru, na němž spočívá rozhodnutí býv. min. obch. ve Vídni, resp. nález býv. ss-u ve Vídni, a že nss na tomto svém odchylném právním názoru ve všech svých pozdějších nálezech setrval, neboť nálezy nss-u mají podle § 12 o. z. o. závaznost toliko pro jednotlivý případ, o němž bylo jimi rozhodováno. Nálezy tohoto soudu, kterými bylo rozhodnutí nebo opatření správního úřadu zrušeno pro nezákonnost po rozumu § 7 zák. o ss., ukládají správnímu úřadu toliko povinnost, aby v konkrétním případě, v němž nález nss-u byl vynesen, učinil opatření, řídě se při tom právním názorem, který nss v onom případě vyslovil. Nálezy však neukládají správnímu úřadu povinnost, aby vzhledem k právnímu názoru projevenému nss-em v jednom případě měnil také svoje pravoplatná rozhodnutí neb opatření, učiněná v případech jiných, jichž se nález nss-u vůbec netýče.
St-1 mohl by se s úspěchem domáhati toho, aby rozhodnutí býv. min. obch. ve Vídni z 27. listopadu 1912 bylo odstraněno, resp. změněno jen tenkráte, kdyby toto rozhodnutí bylo zmatečné, takže by nebylo — č. 9799 —
496
lze mluviti o jeho právní moci, anebo kdyby byly splněny podmínky obnovy řízení.
Že by rozhodnutí býv. rak. min. obch. bylo zmatečným, stížnost vůbec netvrdí a nss toho neshledal, neboť pocházelo od příslušného úřadu a neobsahovalo nic právně nebo fakticky nemožného. Případná jeho nezákonnost nemůže vésti k jeho odstranění.
Pokud stížnost vytýká, že se st-1 vůbec obnovy řízení nedomáhal a namítá, že žal. úřad nesprávně posuzoval jeho podání z 22. července 1927 jako žádost za obnovu řízení, nemohl nss shledati, že by žal. úřad tím, že posuzoval podanou žádost jako žádost za obnovu řízení, byl st-le v jeho právní posici nějak poškodil, neboť to byl jediný prostředek, jímž mohl st-1 dosáhnouti změny pravoplatného rozhodnutí býv. min. obch. z 27. listopadu 1912. Že by v daném případě byly předpoklady pro povolení obnovy řízení dány, stížnost vůbec netvrdí. Stížnost poukazuje také k nál. Boh. A 4572/25, jehož se i nař. rozhodnutí dovolává, a tvrdí, že jím není vyloučena možnost změny rozhodnutí úřadu správního tenkráte, když z rozhodnutí nevzešlo druhé straně právo na to, aby právní stav utvořený pravoplatným výrokem úřadu správního nebyl měněn v neprospěch její, a dovozuje z tohoto nálezu, že o tento případ tu nejde a že tedy správní úřad své rozhodnutí změniti mohl. Než z toho, že by úřad snad byl oprávněn pravoplatné rozhodnutí ve prospěch st-lův změniti, neplyne pro něho ještě právní nárok, aby tak úřad učinil. V odepření změny pravoplatného rozhodnutí nelze spatřovati porušení nějakého subj. práva st-lova. Pokud stížnost konečně vytýká, že nař. rozhodnutí je v rozporu se zásadami právní ekvity, jest rovněž bezdůvodná, neboť nss jest povolán přezkoumávati toliko, je-li rozhodnutí úřadu správního ve shodě se zákonem, nemůže však zkoumati, je-li také ve shodě se zásadami ekvity.

Citace:

č. 9798. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 690-692.