NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Čís. 2323.

Přemrštěnost ceny, za niž obchodník zboží koupil, není důvodem zrušení smlouvy.
(Rozh. ze dne 27. února 1923, Rv I 994/22.)
Žalující firma koupila v březnu 1920 od žalované sud šťavelové soli po 60 Kč za 1 kg a v dubnu 1920 sud šťavelové kyseliny po 75 Kč za 1 kg. Kupní cena byla zaplacena. Žalobu o zrušení smlouvy pro přemrštěnost kupní ceny a o vrácení kupní ceny oba nižší soudy zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Názor prvého soudu, že žalobkyni nebylo neznámo, že obchody se žalovanou měly ráz předražování, jest korespondencí stran úplně potvrzen. Z lístku žalované na žalobkyni ze dne 12. prosince 1919, 30. ledna a 24. února 1920 a z dopisu ze dne 10. dubna 1920 plyne, že bylo žalobkyni oznámeno zvýšení cen soli šťavelové z 15 až na 60 Kč, a kyseliny šťavelové z 26 Kč až na 75 Kč. Nicméně objednala dne 8. března 1920 sůl šťavelovou po 60 Kč za 1 kg, a 12. dubna 1920 kyselinu šťavelovou po 75 Kč za 1 kg. Sůl šťavelovou zaplatila teprve v dubnu 1920. Ačkoliv žalobkyně v dopisech ze dne 28. května a 31. května 1920 uplatňovala, že cena zboží jest lichvářská, zaplatila dle dopisu ze dne 19. června 1920 po zažalování i kyselinu šťavelovou. Právem usoudila prvá stolice z toho, že žalobkyni bylo oznámeno trojnásobné až čtyřnásobné zvýšení původních cen, a že jí jako obchodnici s chemikáliemi musely býti známy poměry tržní a ceny, za jaké zboží přijde, poněvadž s cenami těmito musila při koupi a prodeji počítati, že, i kdyby cena zboží byla bývala lichvářská, žalobkyni při nákupu zboží to nebylo neznámo. Na to lze usuzovati z té okolnosti, že žalobkyně zaplatila i kyselinu šťavelovou, ačkoliv před tím vytýkala žalované, že cena jest lichvářská. I kdyby se mělo za to, že smlouvy s žalovanou firmou uzavřené následkem své zdánlivé lichvářské povahy jsou dle §u 879 obč. zák. neplatny, nemůže žalobkyně žádati za vrácení toho, co bylo zaplaceno, poněvadž platila, ačkoliv jí byla známa udánlivá zmatečnost uzavřených kupních smluv. Nelze tudíž spatřovati vadnost řízení v tom, že nebyly připuštěny důkazy o té okolnosti, že žalobkyně nevěděla o lichvářském rázu smluv kupních.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelka uvádí, že v době, kdy zboží kupovala, panovaly v cenách všech chemikálií tak překotné poměry, že ani odborník nemohl zjistiti příčiny těchto abnormalit, a že teprve specielními studiemi bylo možno dospěti ke zjištění, jaké poměry působily na ceny toho kterého zboží a zda byly ceny těmito poměry odůvodněny. Odvolací soud měl prý tedy připustiti nabízené důkazy a zjistiti, zda jsou tu podklady pro domněnku, že byly cenové poměry a výrobní náklady objednaných chemikálií žalobci známy. Tyto důkazy nebyly nižšími stolicemi právem připuštěny. Žalobkyně jest protokolovanou firmou a označuje se v žalobě sama jako »továrna chemických výrobků« a není tedy jen obchodníkem, jak v dovolání uvádí, ač ani na tom by nezáleželo. Ať již je výrobcem zboží neb obchodníkem, musí býti u ní předpokládáno, že má potřebné odborné znalosti spadající do oboru její výroby a jejího obchodu, tedy i znalosti poměrů cenových a nákladů výrobních onoho zboží, které za účelem dosažení zisku k dalšímu zcizení kupuje. Lichevní zákony, vydané v době válečné a poválečné, měly za účel chrániti především spotřebitele od nemírných požadavků výrobců a obchodníků. Ten, kdo kupoval zboží, aby je se ziskem dále prodal, musil sám posouditi, zda je cena, za kterou koupil, přiměřená. Proto také ustanovoval § 2 zákona ze dne 28. května 1919, čís. 299 sb. z. a n. o lidových soudech cenových, že ten, kdo získal předměty potřeby k dalšímu zcizení, nemá nároku na vrácení přeplatku a nesmí se náhrady jeho soudně domáhati. Nemůže býti tedy přemrštěnost ceny, za kterou obchodník zboží koupil, uznána za důvod zrušení smlouvy podle §u 879 obč. zák. S překotnými změnami v cenách zboží musil v dobách poválečných každý obchodník počítati, aniž mu však vzešly nějaké nároky v případě, když jeho kalkulace nebyla správná. Nejdeť tu o omyl ve smyslu §u 1431 obč. zák., nýbrž o náhodu, která stíhá podle §u 1311 obč. zák. žalobkyni samu.

Citace:

Rozhodnutí č. 2587. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 797-799.