NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 1

Č. 307.

Řízení před nejvyšším správním soudem: Nejvyššímu správnímu soudu náleží zkoumati pouze zákonnost, nikoli též účelnost naříkaného rozhodnutí neb opatření.
(Nález ze dne 22. ledna 1920 č. 7076/19.)
Věc: Společnost pro obchod s uhlím průmyslovým, spol. s r. o. v Praze, proti společnému bytovému úřadu v Praze o zabrání bytu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Při prohlídce bytu, provedené dne 17. září 1919 bylo zjištěno, že byt Leopolda Kohna v Praze 2 Krakovská ul. č. 9 sestává ze 3 pokojů s přísl., že ze dvou pokojů jsou zařízeny kanceláře, ostatní pak že je bytem Kohnovým, ony dva pokoje že pronajal stěžovatelce od 15. srpna 1919, že stěžovatelka dosud nezažádala u magistrátu o povolení ke zřízení kanceláří a majitel bytu Kohn že bydlí u svého syna na venkově. Za obeslaného majitele bytu dostavil se dne 3. října 1919 k výslechu jeho právní zástupce a připustil, že ony dvě místnosti jsou pronajaty stěžovatelce s tím, že u magistrátu zažádáno bylo o dovolení dne 19. září 1919 (dva dny po prohlídce).
Z usnesení senátu společného bytového úřadu ze dne 3. října 1919 zabrány byly ony dva pokoje, poněvadž není prokázáno, že stěžovatelce bylo uděleno povolení k přeměně obytných místností v kanceláře. Odpor proti rozhodnutí tomu podaný zamítl žalovaný úřad rozhodnutím ze dne 20. října 1919.
O stížnosti do rozhodnutí těchto podané uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Pokud jde o rozhodnutí, jímž zamítnut byl odpor stěžovatelčin, odpovídá výrok žalovaného úřadu ustanovení § 24, odst. 2 nař. o zabírání bytů, dle něhož z rozhodnutí společného bytového úřadu — a o takové rozhodnutí v tomto případě jde — není opravného prostředku.
Pokud jde o rozhodnutí ze dne 6. října 1919, vytýká stěžovatelka jednak jeho vadnost, jednak nezákonnost. Vadnost shledává v tom, že nebylo provedeno žádného šetření. Námitka tato jest však bezdůvodnou, neboť jak ze správních spisů patrno, provedeno bylo dne 17. září zmocněncem žalovaného úřadu šetření na místě samém a mimo to byl zástupce majitele bytu dne 3. října 1919 vyslechnut. Také stěžovatelka byla, jak ze spisů patrno, dne 17. září jednání přítomna, neboť protokol podepsán je jejím zástupcem. Žalovaný úřad zjistil skutkově, že z bytu, o který jde, byly zřízeny ze dvou pokojů kanceláře, a že tudíž užívá se jich k jiným účelům než obytným a to po 1. srpnu 1914 bez úředního povolení, vyžadovaného nařízením min. ze dne 28. března 1918 č. 114 ř. z. Okolnosti tyto jsou nesporny, neboť stěžovatelka sama doznává, že o přeměnu žádáno bylo teprve dne 19. září 1919 a že povolení se jí dosud nedostalo. Pak ovšem žalovaný úřad právem vyslovil, že jsou tu podmínky § 6, č. 6 cit. nař., dle něhož místnosti ty, jakožto neoprávněně užívané a z bytu teprve po 1. srpnu 1914 upravené, lze dle cit. nařízení zabrati a odpovídá tudíž výměr jeho zplna zákonu. Na tom nemůže nic měniti okolnost, že o povolení je zažádáno, když v době zabrání dosud uděleno nebylo. Názor pak stěžovatelčin, že žalovaný úřad měl s výrokem svým sečkati až do onoho vyřízení, nebyl v zákoně odůvodněn.
Pokud stěžovatelka vidí nezákonnost v tom, že použito bylo § 6, odst. 6, ačkoli místnosti takové lze zabrati, není-li tu bytů uvedených v odst. 1—5, kterých prý je však v Praze dosti, nemohl nejvyšší správní soud k tomuto všeobecnému, ničím nedoloženému tvrzení vzíti zřetele.
Poněvadž takto výtka nezákonnosti i vadnosti jeví se býti bezdůvodnou, slušelo stížnost zamítnouti, aniž se mohl nejvyšší správní soud zabývati otázkou, zda a jaký vliv naříkané opatření bude míti na veřejné zájmy nebo prosperitu podniku stěžovatelčina, a zda bylo spíše na místě ponechati místnosti jí, než přikázati je jinému nájemníku, poněvadž nejvyššímu správnímu soudu náleží pouze zkoumati zákonnost, nikoli však také účelnost rozhodnutí neb opatření v odpor vzatého.

Citace:

č. 307. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 99-100.