Č. 1004.

Ochrana nájemníků: * Úmluvy o nájemném, sjednané před 3. květnem 1920, nemůže nájemní úřad za platnosti zákona z 8. dubna 1920 č. 275 sb. z. a n. přezkoumávati k návrhu nájemníkovu,, nýbrž jen k návrhu úřadů označených v § 16 cit. zák. (Nález ze dne 7. listopadu 1921 č. 13034.)
Věc: Elvíra B. v M. O. proti nájemnímu úřadu v Mor. Ostravě o určení činže.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnos t.
Důvody: Nájemník stěžovatelem prof. Clemens M. žádal podáním z 1. března 1921 nájemní úřad v Moravské Ostravě, aby přezkoumal úmluvu učiněnou se stěžovatelkou 1. října 1919, dle které za byt o 4 pokojích s přísl. platí 2400 K ročně činže, uváděje, že z bytu toho 1. srpna 1914 činilo nájemné 870 K a uznávaje, že majitelka domu byla oprávněna zvýšiti je za dobu od 1. října 1919 do 31. května 1920 o 25 proc. a za dobu od 1. června 1920 dále o 35 proč, tudíž na 1.174 K 50 h. Proto žádal, aby výše činže dle toho byla zjištěna.
Nájemní úřad usnesl se 2. června 1921, že jako přiměřenou činži z uvedených místností uznává 160 K měsíčně od 1. května 1920, vycházeje ze základu 900 K, zjištěného potvrzením berní správy o nájemní hodnotě bytu toho v roce 1914.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí majitelkou domu podané uvážil nejvyšší správní soud takto:
Stížnost namítá nejprve, že žalovaný úřad porušil naříkaným rozhodnutím zákonný předpis, jenž činže před dubnem 1920 smluvené ponechává v platnosti, čímž stížnost dovozuje, že žalovaný úřad nebyl oprávněn přezkoumávati a měniti smlouvu z 1. října 1919.
Dle souhlasného přednesu nájemníka, žádajícího za přezkoumání úmluvy, i majitelky domu, bylo nájemné 2400 K smluveno dne 1. října 1919. Pro posouzení přípusnosti této úmluvy v době té jest použíti nař. min. ze dne 17. prosince 1918 č. 83 sb. z. a n. Žalovaný úřad sníživ ujednané nájemné od 1. května 1920 projevil tímto termínem, že o době, pokud platilo prosincové nařízení z roku 1918, nerozhoduje, nýbrž že tak činí jen na základě zákona z 8. dubna 1920. K takovému rozhodování byl by oprávněn jen ve třech případech, jež jsou uvedeny v § 10, 15 a 16 tohoto zákona. O případ § 10 a 15, odst. 4 nešlo, neboť ani nájemník, snížení žádající, neuvedl, že by šlo o prvé nájemné a že by žádal o určení přiměřenosti prvého nájemného dle § 10 cit. zákona, stěžovatelka pak ve stížnosti přiznává, že již před tím, než nynější nájemník by najal, byl byt pronajat, takže, třebas berní správa potvrzovala jen činžovní hodnotu bytu toho z roku 1914, jest dle spisů míti za to, že žádající nájemník nebyl »prvým« pronájemcem.
Ostatně ustanovení § 10 dle stálé judikatury tohoto soudu postihuje jen ony případy prvního pronájmu, které nastaly za platnosti zákona z 8. dubna 1920 č. 275 a nedává úřadu právo rozhodovati o přiměřenosti nájemného, které bylo smluveno již před platností tohoto zákona.
Dle § 15, ods. 1 pak přísluší úřadu rozhodovati o tom, je-li přípustno zvýšení nájemného neb podnájemného dle §§ 8 a 9 tohoto zákona, k návrhu pronajímatelovu. Ač stěžovatelka v řízení žádala o zvýšení, mohl o této její žádosti rozhodnouti úřad jen tím, zda povoluje zvýšení. Žádost stěžovatelčina však nemohla dáti podnět úřadu, aby nájemné snížil s 200 K na 160 K měsíčně. Neopravňuje tedy § 15, odst. 1 žalovaný úřad, aby soudil o žádosti za snížení nájemného. Žalovaný úřad mohl tudíž shledávati oporu pro svůj výrok jedině v § 16 cit. zákona.
Dle § 16 přezkouší úřad na návrh nájemníkův nebo pronajímatelův úmluvy o zvýšení nájemného nad 20 proc., uvedeného v § 8, odst. 1 zákona a z veřejného zájmu na návrh obce, společného bytového úřadu neb lichevního soudu každou úmluvu o výši nájemného nebo podnájemného, nebylo-li ještě úřadem rozhodnuto o přípustnosti zvýšení.
Zákon v tomto novém předpisu, jejž dřívější normy neměly, rozeznává dvojí úmluvy, jednak úmluvy, které po působnosti zákona stanoví zvýšení nájemného nad míru v § 8, odst. 1 uvedenou, které může v jednání přivésti i nájemník i pronajímatel, jednak každou úmluvu o výši nájemného, tedy i dřívější úmluvy o výši nájemného, které naříkati mohou však jen veřejné úřady, nebylo-li úřadem ještě rozhodnuto o přípustnosti zvýšení. Tím jest uznáno, že strany nemohou naříkati to, co před působností zákona dnešního bylo smluveno a že pro zkoumání starších úmluv jest přiznána zpětná platnost zákonné normy jen co do smluv, které se označené úřady rozhodnou naříkati z důvodů veřejných.
Ježto však zde nešlo o úmluvu o zvýšení vůbec ani o úmluvu uzavřenou po platnosti zákona zvlášť, nebyl nájemník oprávněn úmluvu z r. 1919 dle § 16 zákona naříkati, neboť není úmluvou o zvýšení činže nad míru v § 8 č. 1 stanovenou a ježto zde nebylo návrhu jednoho z oprávněných tří veřejných úřadů, neměl žalovaný úřad o snížení nájemného vůbec rozhodovati, a když tak učinil, jest jeho rozhodnutí nezákonné i bylo je proto zrušiti dle § 7 zák. o správ. soudě, aniž bylo nutno zabývati se ostatními námitkami stížnosti.

Citace:

č. 1004. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 900-902.