NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Čís. 15148.

Třebas rozsudek vydaný ve sporu o neplatnosti závěti se týká též odkazovníka, nelze na něho pro nedostatek podmínek podle § 11 c. ř. s. podati žalobu podle §§ 125 a 126 nesp. pat.
Proti odkazovníkovi jest přípustná určovací žaloba o neplatnosti závěti jen za předpokladů § 228 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 25. dubna 1936, Rv I 1755/34.)
Podle přednesu žalobkyně ustanovila její matka, zůstavitelka, v posledním pořízení dědici své vnuky Sylvii a Otakara R-ovy, již podali též dědické přihlášky z testamentu. Žalobkyně popírajíc platnost posledního pořízení přihlásila se k pozůstalosti ze zákona, tvrdíc, že jediným dědicem, jenž by ze zákona přicházel v úvahu, je manžel zůstavitelčin Dr. K., jenž byl ustanoven universálním dědicem pro případ, že by se testamentární dědici nedožili 30 roků, jinak mu byl zůstaven prelegát a odkaz. Byvši odkázána na pořad práva, žaluje i Dra K., odůvodňujíc pasivní jeho legitimaci ke sporu tím, že je odkazovníkem pozůstalostního jmění a že také tím je odůvoděno nerozlučné společenství jeho se žalovanými Sylvií a Otakarem R-ovýmí. Nižší soudy nevyhověly částečným rozsudkem její žalobě, domáhající se výroku, že testament zůstavitelčin je neplatný a že ona jest zákonnou dědičkou zůstavitelčinou k 3/4 pozůstalostního jmění, pokud žaloba směřovala proti Dr. K-ovi.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jádro sporu je v otázce, zda ohledně spolužalovaného Dr. Viktora K. může býti vydán rozsudek částečný, ačkoliv jde o žalobu o neplatnost závěti. Při řešení této otázky jest vycházeti z obsahu spisů o projednání pozůstalosti po Amalii K., dle nichž dědické přihlášky podali žalobkyně a první dva žalovaní nezl. Sylvie K.-R. a nezl. Otakar K.-R., kdežto spolužalovaný Dr. K. dědické přihlášky vůbec nepodal. Usnesením ze dne 26. září 1932 byly dědické přihlášky žalobkyně a prvních dvou žalovaných přijaty k soudu. Ježto dědické přihlášky tyto si odporují (žalobkyně podala dědickou přihlášku ze zákona, kdežto první dva žalovaní podali dědické přihlášky ze závěti), byla žalobkyně dle §§ 125 a 126 nesp. pat. se svým dědickým nárokem odkázána na pořad práva. Je zřejmo, že na pořad práva byla poukázána proti dědicům přihlášeným ze závěti, totiž proti nezl. Sylvii K.-R. a nezl. Otakaru K.-R. Spolužalovaný Dr. K. byl v testamentu Amalie K. ze dne 14. května 1928 ustanoven universálními dědicem pro případy v odst. I. blíže uvedené a v odst. II. byl mu zůstaven prelegát a odkaz. Není pochybnosti o tom, že účinek rozsudku v projednávaném sporu o určení neplatnosti závěti vztahoval by se podle povahy sporného právního poměru ke všem společníkům v rozepři (§ 14 c. ř. s.). Aby však mohlo býti posouzeno, zda vůbec lze tohoto zákonného ustanovení stran žalovaného Dr. K. použíti, jest především vyřešiti otázku, zda Dr. K. je společníkem v rozepři ostatních dvou spolužalovaných. Podle § 11 c. ř. s. (společenství v rozepři) může mimo případy v jiných zákonech zvláště uvedené (o takový případ v projednávaném sporu nejde) býti několik osob společně žalováno 1. když vzhledem ku předmětu' rozepře jsou v právním společenství nebo jsou-li z téhož skutkového a právního důvodu oprávněny nebo zavázány, 2. když jsou předmětem právní rozepře stejnorodé, na podstatně stejnorodém skutkovém a právním důvodu spočívající nároky neb závazky a, je-li spolu příslušnost soudu pro každého jednotlivého žalovaného odůvodněna. Podle toho, co bylo řečeno, byly v předmětné žalobě shrnuty žaloby dvě, a to jednak proti žalovaným nezl. Sylvii K.-R. a nezl. Otakaru K.-R. žaloba podle §§ 125 a 126 nesp. pat., kterou lze podati, i když nejsou dány předpoklady § 228 c. ř. s., jednak žaloba proti Dr. K. Poněvadž žalovaný Dr. K. dosud k pozůstalosti po Amalii K. jako dědic se nepřihlásil, je v pravdě žalován jen jako odkazovník. Jak bylo dovoděno v rozh. čís. 6533 a 11282 Sb. n. s., nemá proti odkazovníkům místa žaloba podle §§ 125 a 126 nesp. pat. a jest proti nim přípustná určovací žaloba toliko za podmínek § 228 c. ř. s. Nezbytnou náležitostí obecné žaloby určovací jest však, že žalobce má nutkavý právní zájem na určení. Tato náležitost nutkavého právního zájmu jest nezbytnou součástí právního důvodu žaloby, a to v tom smyslu, že otázku, zda žalobce má nutkavý právní zájem na určení, nutno zkoumati z moci úřadu před ostatními náležitostmi v § 228 c. ř. s. vytknutými. Dle toho není tu vzhledem k předmětu rozepře žádné právní společenství mezí žalovanými a není tu ani totožnost skutkového a právního důvodu (§ 11 čís. 1 c. ř. s.). Není tu však ani stejnorodosti skutkového a právního důvodu po rozumu § 11 čís. 2 c. ř. s. O takové stejnorodosti bylo by lze mluviti jen, tehdy, jestli skutečnosti, z nichž nárok neb závazek vyplývá, jsou si tak podobné, že jest možno připustiti, aby tyto skutkové okolnosti byly při jednání ohledně všech společníků ve sporu společně hodnoceny (Neumann, Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen 1927 I., str. 438, a Ott, Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního I., str. 167, kde jsou uvedeny některé příklady t. zv. nevlastního společenství ve sporu). V daném případě nelze však skutkové okolnosti shrnuté do jedné žaloby hodnotiti společně stran všech spolužalovaných. Naopak u spolužalovaného Dr. K. nutno se napřed samostatně, naprosto nezávisle na skutkových okolnostech, na nichž je vybudována žaloba proti ostatním dvěma žalovaným, vypořádati s otázkou, zda je tu dán nutkavý právní zájem ve smyslu § 228 c. ř. s. V této příčině jest společné hodnocení žalobního důvodu ohledně všech žalovaných nemožné. Uvedená zvláštní základní náležitost § 228 c. ř. s. vtiskuje žalobnímu nároku, pokud čelí proti žalovanému Dr. K-ovi, ráz tak osobitý, že nelze říci, že žalobní nároky proti první žalované a druhému žalovanému jsou stejnorodé se žalobním nárokem proti Dru K. Následkem toho nemohl Dr. K. býti společně s nezl. Sylvou K.-R. a s nezl. Otakarem K.-R. žalován jako společník v rozepři, poněvadž tu nejsou předpoklady žádného z případů v § 11 c. ř. s. uvedených. Nemohl-li však jako společník rozepře býti žalován, není společníkem rozepře ani s hlediska § 14 c. ř. s. Za tohoto stavu nebylo závady, aby, dozrál-li žalobní nárok ke konečnému rozhodnutí stran žalovaného Dr. K., byl ohledně toho žalovaného vynesen částečný rozsudek dle § 391 odst. 1 c. ř. s.

Citace:

Čís. 15148. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 487-489.