Č. 3658.

Vojenské věci: I* Pod pojmem, vyjádřeným slovy »padl před nepřítelem« (§ 1, lit. a) uh. zák. čl. XX:1887), sluší vyrozumívati toliko smrt nastalou v boji s nepřítelem. — II. Zaopatřovací nároky vdovy po gážistovi býv. uherské domobrany, který zemřel po státním převratu, avšak před vypršením lhůty stanovené pro podání přihlášky do čsl. armády, jest posuzovati podle uher. zák. čl. XX:1887.
(Nález ze dne 24. května 1924 č. 9334).
Věc: V. P. v G. (adv. Dr. Bedř. Loormann z Prahy) proti ministerstvu národní obrany (štáb. kap. Dr. Václ. Maur) o vdovské zaopatření.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Domobranecký poručík Dr. G. P., narozený roku 1874, nastoupil dne 14. září 1914 vojenskou službu u honvéhského pluku č. 14 a upadl dne 11. května 1915 do ruského zajetí. V zajetí dlel na Sibiři, kdež byl dne 1. srpna 1919 dle úmrtního listu čsl. zem. voj. velitelství v Bratislavě z 30. srpna 1921 zastřelen na základě soudního rozsudku vojenského legionářského soudu.
Žádost vdovy, dnešní st-lky, o přiznání zaopatřovacích požitků, zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím z důvodu, že předpoklady zák. čl. XX. z r. 1887 nejsou dány.
Stížnost domáhá se zrušení tohoto rozhodnutí pro nezákonnost jednak z důvodu, že žal. úřad neprávem subsumoval sporný případ pod zák. čl. XX. z r. 1887, který nad to vyložil nesprávně, jednak že nař. rozhodnutím porušen jest předpis § 37, lit. a) zák. ze 17. února 1922 č. 7b Sb. pro posouzení uplatňovaného nároku jedině rozhodný.
Rozhoduje o stížnosti uvažoval nss takto:
Pokud jde o výtku nesprávného použití zák. čl. XX. z r. 1887, sluší odkázati na § 104 zák. č. 76 z r. 1922, jenž výslovně sub lit. b) stanoví, že pozůstalým po gážistech býv. rak.-uh. (rak. neb. uh.) armády, kteří zemřeli po státním převratu, ale před vypršením lhůty stanovené pro podání přihlášky, pokud toto bylo předepsáno, přísluší zaopatřovací požitky — mají-li na ně nárok — podle zákonů, jichž se dovolává zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb.
Dle § 8 a 6, odst. 2 nař. č. 470/1920 byla pro neaktivní domobranecké gážisty 43 až 50 leté stanovena lhůta k podání přihlášky za přijetí do čsl. vojska do 10. listopadu 1920. Zákon č. 194 z r. 1920 poukazuje pak v § 5 na vojenské zaopatřovací zákony býv. uher. státu, platné dne 28. října 1918.
Není sporu o tom, že manžel st-lky byl gážistou býv. uh. domobrany, že byl narozen r. 1874 a že zemřel dne 1. srpna 1919. Zemřel tudíž po státním převratu, jako domobranecký gážista 45letý, pro něhož byla, dle cit. nař. č. 470 z r. 1920 předepsána přihláška, již bylo podati do 10. listopadu 1920. Zemřel-li dne 1. srpna 1919, nastala jeho smrt před uplynutím lhůty posléz uvedené.
Není dále sporu o tom, že zák. čl. XX. z r. 1887 pojednává o zaopatřovacích požitcích pozůstalých po takových gážistech a že 28. října 1918 byl ještě v platnosti. Jestliže tudíž žal. úřad použil této normy na sporný případ, učinil tak právem a stížnost tvrdící opak, jest zřejmě bezdůvodná.
Věcně opírá st-lka svůj nárok jedině o § 37 a) zák. č. 76 z r. 1922, jenž stanoví ve shodě s úvodními slovy § 2, resp. § 1, lit. a) zák. čl. XX. z r. 1887, že vdově po domobraneckém gážistovi přináleží vdovský důchod, když manžel padl před nepřítelem. Tvrdí tudíž st-lka, že manžel její padl před nepřítelem. Vzhledem k úvahám shora uvedeným nelze ovšem důvodnost sporného nároku zkoumati s hlediska § 37, lit. c) zák. č. 76/22, nýbrž nutno se obírati jedině předpisy uh. zák. čl. XX:1887, na němž nař. rozhodnutí spočinulo a jehož se stížnost též in eventum dovolává. V tom směru jest po skutkové stránce správními spisy doloženo a stížností samotnou také přiznáno, že smrt Dra P. nastala následkem popravy zastřelením, vykonané dne 1. srpna 1919 v Krasnojarsku v Rusku.
Po právní stránce má stížnost za to, že slovní obrat »padl před nepřítelem« obsahuje pouze určení místní a že proto pod pojem, tímto obratem vyjádřený, spadá každé úmrtí, nastalé na území válečném, jmenovitě že není třeba, aby nastalo v boji s nepřítelem. Spor zahrocuje se tudíž předem na řešení právní otázky, co sluší vyrozumívati pod pojmem smrti, nastalé padnutím před nepřítelem.
Po názoru nss-u nutno ve slovním obratu »padl před nepřítelem« spatřovati netoliko určení místní, jak stížnost za to má, v ten smysl, že smrt taková musí nastati na poli válečném, nýbrž i ustanovení co do času a způsobu smrti.
Co do způsobu smrti staví zák. čl. XX:1887 v § 1, lit. a) smrt, přivoděnou padnutím před nepřítelem jako protiklad úmrtí následkem poranění utrpěného před nepřítelem nebo jakéhokoli poškození nastalého bezprostředně u výkonu služby vojenské a smrti, vzniklé z nemoci, z čehož patrno, že nemá na mysli umírání v obvyklém slova smyslu, nýbrž smrt náhlou, která nastává před nepřítelem, t. j. přivoděnou událostmi, odehravšími se v bezprostředním styku s nepřítelem jako takovým, jinými slovy v boji s ním. V tom leží ovšem i určení časového úseku, kdy smrt označená jako »padnutí před nepřítelem« musí nastati. Toto pojímání podporuje i svrchu uvedené znění zákona, jenž činí vědomě rozdíl mezi padnutím před nepřítelem a úmrtím nastalým kdekoliv, kdykoliv a jakýmkoli způsobem, jen když jest v příčinné souvislosti s akcí nepřítele neb výkonem služby vojenské.
Sluší tudíž ve smyslu zák. pod pojmem smrti nastalé »padnutím před nepřítelem« vyrozumívati, odchylně od stížnosti, smrt nastalou toliko v boji a nikoliv, jak stížnost za to má, každou smrt, jen když nastala na území nepřátelském a válečném.
Ani správní spisy ani obsah stížnosti samotné nezůstavují pochyb o tom, že smrt Dra G. P. nenastala v boji s nepřítelem a nelze ji proto ve smyslu předeslaných úvah označiti jako padnutí před nepřítelem.
Jest tudíž základní tvrzení stížnosti v odporu s obsahem správních spisů a vývody, pojící se k tomuto přednesení, jsou mylné. Jest tedy stížnost již proto bezdůvodnou a bylo ji jako takovou zamítnouti.

Citace:

č. 3658. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1375-1377.