Č. 1087.

Obecní statek (Čechy): * Rozhoduje o žádosti dosavadních uživatelů obecních lesů za povolení ke kácení dříví dle zák. ze 14. ledna 1893 č. 11 z. z. čes. Je samosprávný úřad oprávněn jako preiudiciální otázku zkoumati, zda užívací práva žadatelů, o něž svou žádost opírají, nezanikla podle zák. ze 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. (Nález ze dne 30. prosince 1921 č. 17580.)
Věc: Alois V. v Z. (adv. Dr. V. Halík z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúčastněnou obec Z. adv. Dr. M. Eckstein z Plzně) o povolení káceti dříví v obecním lese.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Stěžovatel a několik soudruhů tvrdíce, že jako dosavadní uživatelé obecních lesů Z. jsou oprávněni výhradně ke kácení a k zužitkování dřeva — neudávajíce však na jakém právním důvodu užívání to jest založeno — ucházeli se u okresní správní komise v Z. podáním z — o povolení výkazu ke kácení těchto lesů za léta 1920 a 1921.
Okresní správní komise usnesením z — žádost tu zamítla, poukazujíc k tomu, že o právní povaze statku — o nějž jde — jakož i o tom, komu příslušejí požitky z něho, náleží rozhodovati výhradně úřadům samosprávnými a uvádějíc, že dospěla k tomu, že pozemky ty měly ráz obecního statku — jak se o něm zmiňuje § 1 zák. z 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n., poněvadž používání jich dělo se jistou třídou členů obce podle staré zvyklosti ve smyslu § 70 ob. zříz., dále poukazujíc k tomu, že zákonem ze 17. července 1919 nemovitosti, jež jsou obecním statkem podle ustanovení obecního zřízení, prohlášeny byly za kmenové jmění obecní a že práva podílníků obecního statku zanikají bez náhrady, pokud v § 3 a 4 téhož zákona není jinak nařízeno, jakož i k tomu, že nejde o právo užívací na podkladě soukromoprávním, poněvadž vydržení práva užívacího jistou třídou občanů jednak povahou věci, jednak pat. ze 7. května 1853 č. 130 ř. z., kterým služebnosti lesní byly zrušeny, jest vyloučeno.
Naříkaným rozhodnutím byla stížnost stěžovatele a spol. ze správných důvodů okresní správní komisí uplatněných a dalších důvodů zamítnuta a okresní správní komisi uloženo, aby postarala se o to, aby instančně (tedy obecním zastupitelstvem) bylo o povaze užívacích práv do knih pozemkových vložených rozhodnuto. Toto rozhodnutí jest naříkáno pro nepříslušnost úřadů správních, nezákonnost a nedostatečnost řízení.
Nejvyšší správní soud uznal stížnost neodůvodněnou, uváživ:
Stížnost podaná Aloisem V. jakožto zástupcem starousedlých v Z. namítá, že rozhoduje o žádosti stěžovatelem podané měl úřad přihlížeti pouze k ustanovením zákona z 14. ledna 1893 č. 11 z. z. o dohledu na hospodářství v lesích obecních, že však nebylo důvodu, aby se pouštěl do otázky vlivu zákona z 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. na práva k užívání obecního statku Z. se vztahující. Námitka tato není důvodná. Stěžovatelé zakročili u okresní správní komise za povolení ku kácení v obecním lese. Vzhledem k tomu, že správa lesů obecních podle obecního zřízení a zákona ze dne 14. ledna 1893 č. 11 z. z. pro Čechy přísluší obecním orgánům, a zejména s ohledem na ustanovení § 7 zák. posléze citovaného byla okresní správní komise i žalovaný úřad, prve nežli přikročili k posouzení přípustnosti žádaného kácení s hlediska tohoto zákona, nejen oprávněni, nýbrž se zřetelem na zájmy obce, její péči svěřené, dokonce povinni zkoumati předem, o jaký titul žadatelé opírají svou legitimaci k žádosti a svůj nárok na kácení lesa obecního, a museli si proto především odpověděti na otázku, mají-li právo používati obecního lesa a bráti z nebo dříví. Právem tedy přihlížel úřad, rozhoduje o přípustnosti kácení dříví v obecním lese, především i k právním normám, na nichž spočívají práva požívací k obecním lesům, žadateli tvrzená.
Otázku, přísluší-li stěžovatelům právo bráti dříví z obecních lesů, úřad neřešil meritorně — jak o tom svědčí zejména také poukaz daný ke konci naříkaného rozhodnutí okresní správní komisi, aby vyvolala instanční rozhodnutí o povaze užívacích práv stěžovatelů — nýbrž pouze jako otázku prejudiciální. Zmíněná otázka v daném případě ani meritorně řešena býti nemohla, ježto okresní správní komise, na niž věc dnes sporná jako na prvou instanci byla vznesena, k rozhodování jejímu je příslušná toliko jako instance druhá na základě odvolání legitimované strany, a nemůže tedy o ní judikovati bez těchto právních předpokladů, když rozhoduje o jiné věci, o níž jedná jako stolice první. Odpadá proto nutnost zabývati se otázkou ve stížnosti nadhozenou, zda k rozhodování o tom, spadají-li požívací práva stěžovatelů k obecním lesům Z. pod ustanovení zákona ze 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. čili nic, příslušný jsou samosprávné úřady či soudy. Neboť předmětem meritorního rozhodování byla jedině otázka, lze-li stěžovatelům povoliti kácení v obecním lese; k rozhodnutí této otázky jsou nesporně příslušný úřady samosprávné a tyto jsou podle všeobecně uznané zásady tedy také kompetentní, rozhodujíce spornou věc, zodpovídati si pro svůj obor všechny otázky prejudicielní, jichž rozřešením podmíněn je výrok o věci, o které je spor, pokud tu není o takové otázce prejudicielní pravoplatného rozhodnutí orgánu k meritornímu jejímu řešení příslušného.
Takového rozhodnutí nelze však v daném případě spatřovati v rozhodnutí soudu, jímž byla zamítnuta žádost okresní správní komise za výmaz požívacích práv stěžovatelů z pozemkové knihy, poněvadž rozhodnutí to samo ponechává nerozřešenu otázku, zda jde o práva veřejná či soukromá.
Žalovaný úřad rozřešil zmíněnou otázku prejudiciální v ten smysl, že požívací práva stěžovatelů k obecním lesům jsou požitečnými právy ve smyslu § 70 ob. zř. a dospěl tím k závěru, že již pominula, byvše zákonem ze 17. července 1919 č. 421 prohlášena za zaniklá, o kterýžto závěr pak opřel svůj výrok meritální.
Dlužno zkoumati, zda tento předpoklad úřadu — který vzhledem k meritu věci je pouze součástí skutkové podstaty a proto nejvyšším správním soudem může býti přezkoumáván toliko s hlediska § 6 zák. o správ. soudu, — je správný. Námitky, jež stížnost v tom směru vznáší sub 3.: že totiž úřad nebral v úvahu titul vydržení požívacích práv, že nebral zřetele k soudnímu smíru z 19. července resp. 28. listopadu 1885 a že nepřihlížel k tomu, kterak opětně požívací práva, o něž jde, soukromoprávním způsobem přešla na jiné osoby, — nebyly předneseny v řízení správním a jsou proto dle § 5 zák. o správ. soudu nepřípustný.
Jiných námitek stížnost po této stránce neformuluje, a nejvyšší
správní soud neshledal také žádných vad, k nimž by mu z úřední povinnosti bylo hleděti.
Je-li však závěr, že stěžovatelům nepřísluší již žádná požívací práva k obecním lesům, bezvadný, dlužno uznati, že právem zamítnuta byla jejich žádost za povolení káceti dříví v obecních lesích. Je proto stížnost bezdůvodná.

Citace:

č. 1087. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 1119-1121.