Č. 4030

Státní zaměstnanci. — Učitelstvo: I. * Doba, kterou profesor státní školy střední ztrávil na dovolené s čekatelným, není vpočítatelna pro platový a časový postup. — II. Dovolená s čekatelným není disciplinárním trestem.
(Nález ze dne 16. října 1924 č. 17 523)
Věc: Josef Sch. v K. proti ministerstvu školství a národní osvěty o započtení služební doby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.

Důvody: Žal. úřad uložil výnosem z 29. března 1919 zšr-ě v Praze, aby st-le, tehdy profesora na státním gymnasiu v L., pro agitaci protistátní telegraficky propustila ze služeb a zastavila mu plat. O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané bylo řízení usnesením nss-u z 9. října 1919 č. 4812 podle § 44 zák. o ss zastaveno, když žal. úřad rozhodnutím z 19. srpna 1919 svoje rozhodnutí z 29. března 1919 zrušil a změnil v ten smysl, že st-le po rozumu § 78 služ. pragmatiky učitelské s účinností ode dne 29. března 1919 dal dovolenou s čekatelným. Zároveň uložil žal. úřad cit. výnosem zšr-ě, aby proti st-li zavedla podle § 121 služ. pragm. předchozí šetření k provedení disc. řízení. Disc. řízení bylo ukončeno nálezem disc. komise z 18. února 1922, kterým byl st-l uznán vinným porušením svých služebních povinností a odsouzen k disciplinárnímu trestu důtky. Tento disc. nález nabyl právní moci. Dalším rozhodnutím žal. úřadu z 25. července 1922 byl st-l na základě § 79 odst. 3 služ. pragm. povolán k opětnému nastoupení služby s právní platností od 1. září 1922 a byla zmocněna zšr, aby mu od uvedeného dne poukázala zákonité požitky, při čemž ovšem doba od 29. března 1919 do 31. srpna 1922 zůstává pro postup platový a časový nezapočtena. O tom byl st-l rozhodnutím zšr-y ze 13. září 1922 zpraven v tom směru, že min. jej na základě § 79, odst. 3 služ. pragm. povolalo s účinností od 1. září 1922 k opětnému nastoupení služby a že jemu zároveň zšr na základě min. zmocnění upravuje dosavadní služební dobu dle platných předpisů a to podle § 8 zák. z 23. května 1919 č. 275 Sb. a podle zák. z 23. července 1919 č. 457 Sb. tím způsobem, že počátek jeho započítatelné doby služební padá na den 25. srpna 1905, tak že st-l byl 1. září 1922 zařazen do 2. stupně VII. hodn. třídy, v kterém setrvá do 1. září 1924. Proti tomu podal st-l rekurs, pokud nebyla mu započtena doba od 29. března 1919 do 31. srpna 1922, který byl nař. rozhodnutím zamítnut. Stížnost do tohoto rozhodnutí podanou neshledal nss důvodnou z těchto úvah: St-l byl, jak plyne ze správních spisů a jak i stížnost sama uznává, výnosem žal. úřadu z 19. srpna 1919 za současného zrušení jeho dříve vysloveného propuštění ze služby dán podle § 78 služ. pragm. učitel- ské s právní platností od 29. března 1919 na dovolenou s čekatelným. O tom byl st-l podle intimátu řiditelství státního gymnasia v L. ze 6. září 1919 s výslovnou citací uvedeného § služ. pragm. zpraven. Nebyl-li st-l s tímto opatřením spokojen, bylo mu volno podati proti němu, jakožto proti rozhodnutí vyslovenému nejvyšší stolicí administrativní, stížnost na nss, kterou by však byl musil podati ve lhůtě 60ti dnů stanovené v § 14 zák. Toho neučinil. Ono rozhodnutí o jeho dovolené s čekatelným stalo se tedy neodstranitelným a setrvalo v materielní i formální právní moci, v kterou jakožto rozhodnutí poslední instance svým doručením st-li vešlo. Nemůže tedy st-l teprve nyní ve stížnosti podané proti pozdějšímu rozhodnutí min., které provádí jenom důsledky onoho dání na dovolenou s čekatelným, resp. jeho pozdějšího opětného povolání k činné službě, vytýkati domnělou nezákonnost onoho opatření, které, pocházejíc od kompetentního úřadu, není zmatečným, které tudíž, i kdyby snad, jak stížnost se domnívá, bylo nezákonné, vešlo v právní moc. Na tom nemůže nic měniti ta okolnost, že st-l měl, jak tvrdí, za to, že ono rozhodnutí o dovolené s čekatelným jest v souvislosti s disc. řízením, neboť st-l mohl se nahlédnutím do příslušných zákonných předpisů přesvědčiti o tom, že dovolená s čekatelným jest, jak nař. rozhodnutí správně uvádí, opatřením v podstatě jiné povahy než trest disciplinární a že s řízením disc. není také v žádné právní souvislosti, zejména, že není totožným se suspensí podle § 153 služ. pragmatiky. Ostatně bylo disc. řízení proti st-li již také dávno ukončeno nálezem disc. komise z 18. února 1922, proti němuž st-l rekurs na vrchní disc. komisi nepodal, který proto již uplynutím rekursní lhůty rovněž vešel v právní moc. Stejně na tom nemění nic okolnost, že v intimátu rozhodnutí o dovolené s čekatelným nebylo žádné právní poučení, neboť, — nehledě ani k tomu, že úřady školské nemají vůbec povinnost připojovati k svému rozhodnutí poučení o opravných prostředcích, jelikož zejména se na ně nevztahuje zák. z 12. května 1896 č. 101 ř. z. — ono rozhodnutí, pocházejíc zřejmě od instance ministerské dalšímu instančnímu opravnému prostředku nepodléhalo, mimořádný opravný prostředek stížnosti na nss není však nikdy předmětem poučování stran. Když tedy st-l v uvedené době byl na dovolené s čekatelným, tedy jsou nepřípustné, pokud se týče bezdůvodné veškeré námitky jeho nynější stížnosti, pokud směřují do tohoto dání na dovolenou s čekatelným, a zbývá toliko zkoumati, zda napadený výrok, že totiž ona doba nevčítá se do platového a časového postupu, jest po zákonu. Stížnost v tomto směru toliko poukazuje na to, že podle § 101 služ. pragm. jest vyloučení z platového, pokud se týče časového postupu trestem disc. přísnějším než jakým jest trest důtky, kterým disc. řízení proti st-li vedené skončilo a že proto prý nutno mu onu dobu započítati. Námitka tato není důvodná. Neboť, jak již shora uvedeno, dání na dovolenou s čekatelným není trestem disc. naopak samostatným adm. opatřením úřadu, které co do svých důsledků i předpokladů se úplně liší od předpokladů a důsledků disc. trestu. To plyne již z pouhé systematiky služ. pragmatiky profesorské, která předpisy o dovolené s čekatelným zařadila do odd. IV., pojednávajícího o »změnách ve služebním poměru a jeho zrušení, kdežto disc. předpisy a tresty normovány jsou v odd. V., pojednávajícím o tom, »kterak stíhá se porušení povinností«. Mimo to podává se již z textu §§ 78 a 79 shora uvedená, zcela odlišná povaha dovolené s čekatelným. Jiných námitek v tom směru stížnost neuvádí, zejména nekonkretisuje stižný bod potud, že podle předpisů platných pro dovolenou s čekatelným, dobu ztrávenou na dovolené s čekatelným, bylo včítati do platového a časového postupu. Námitka taková byla by ostatně i bezdůvodná, když podle 2. odst. § 79 doba ztrávená na dovolené s čekatelným jest sice vpočítatelnou pro výměru výslužného, nikoliv však a contrario tohoto předpisu pro platový a časový postup; to plyne také z toho, že podle posledního odst. § 79 služ. pragmatiky jest učitele na dovolené s čekatelným klásti na roven učiteli na dočasném odpočinku, pokud ovšem (arg. slova tohoto odst. »ostatně«) s učitelem takovým není v některých směrech dle předpisů předcházejících, zejména dle předpisu 1. a 2. odst. t. j. co do výměry požitků po čas dovolené s čekatelným a co do vpočítatelnosti doby pro výměry výslužného, nakládati jinak.

Citace:

č. 4030. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 613-615.