Čís. 15448.

Pojištění smluvní.
Význam nesprávných údajů pojistníkových učiněných pojistiteli po pojistné pohodě.
(Rozh. ze dne 30. září 1936, Rv I 1046/36.)
Proti žalobě na zaplacení pojistné částky namítla žalovaná, že není podle pojišťovacích podmínek povinna škodu likvidovati, poněvadž žalobci neučinili správná a úplná udání, jež jsou potřebná za účelem vyšetření. škody, zejména co se její výše týče. Udali totiž u jednoho kožichu, že má cenu 5000 Kč, žalovaná však zjistila, že kožich ten byl koupen za 600 Kč. Nižší soudy uznaly žalobní nárok důvodem po právu, odvolací soud z těchto důvodů: Je pravda, že druhá věta § 18 podmínek je shodná s ustanovením § 32, odst. 3 bývalého pojišťovacího zákona čís. 501/17 ř. z., dle něhož jest souzený případ ještě posuzovati. Jest však uvážiti, že § 32 cit. zák. nevešel v platnost a že tedy § 32 cit. zák. platil jen jako norma dispositivní, nikoliv velící, takže strany měly na vůli upraviti smluvně věc jinak. Nebude proto pro výklad § 18 pojišťovacích podmínek bez dalšího rozhodný jen úmysl zákonodárce, který setrval na znění § 32 cit. zák. přes výtky, které byly Činěny příslušným ustanovením pojišťovacího řádu čís. 343/15, nýbrž půjde o to, jaká pravá smluvní vůle stran vychází ze znění dotyčného ustanovení podmínek. A tu při objektivním, logickém výkladu dotčeného ustanovení podmínek nelze dojiti než k závěru, že pojistník může zbaviti průpadné doložky účinnosti zcela stejně jak důkazem nezaviněnosti,. tak bezvýznamnosti. Oba dva důkazy jsou samostatné a od sebe tak zřetelně odděleny, že nelze usuzovati na závislost jednoho na druhém. Oba dva pak dle jasného znění smlouvy platí pro všechny závazky t. zv. sekundární bez rozdílu. Nerozlišily-li smluvní strany mezi nimi a nesmluvily-li pro tu kterou požadavek bezelstnosti, ač při smluvní svobodě tak učiniti mohly, dlužno vykládati smlouvu dle jejího jasného, žádnou pochybnost nezavdávajícího znění. Výklad ten nelze nazvati slovným snad proto, že nebere zřetel ke genesi a smyslu shodně se smlouvou znějícího ustanovení zákonného (§ 32, odst. 3), jehož spornost je odvolacímu soudu známa z rozhodnutí čís. 5777, 12583 Sb. n. s., kde nejvyšší soud proti názoru zastávanému nejnověji Ehrenzweigem, Versicherungsvertragsrecht 1935, str. 329, podrobně odůvodňuje správnost výkladu vyvozovaného v souzeném případě ovšem ze smlouvy. Nelze tedy souhlasiti s výkladem jakoby z důvodu pojišťovací morálky důkaz nedostatku kausality při porušení závazku § 17, poslední věta podmínek byl nějak vyloučen nebo nedostatkem obmyslnosti pojistníkovy podmíněn. Vyvinění subjektivní je od objektivního zřetelně odděleno, obě skutkové podstaty vyviňovací jsou smluveny nezávisle jedna na druhé. Doložku bezvýznamnosti nelze pak vykládali při voleném znění smlouvy tak, že nesprávný údaj je již vliv sám. Smluveno je, že porušení, t. j. nesprávný údaj mělo vliv; musel by tu tedy býti zřetelný a skutečný vliv nesprávného údaje na zjištění příhody nebo na zjištění nebo objem plnění pojišťovny. Nestačí pouhá možnost takového vlivu, neboť nebylo smluveno »nemohlo-li míti porušení vlivu«, nýbrž »nemělo-li vlivu«. To je důležitý rozdíl, který může a musel by ve smlouvě dojiti výrazu. A v souzeném případě neměl nesprávný údaj kupní ceny kožichu vlivu žádaného § 18 podm., neboť pojišťovna s pomocí správně udaného nákupního pramene mohla přezkoumati a také přezkoušela nákupní cenu nesprávně udanou. (Bude-li tato nákupní cena se zřetelem k ustanovení §§ 19 a 20 podmínek sama o sobě pro určení náhrady rozhodující nebo spolurozhodující, je ovšem věcí dalšího řešení.) Nelze přehlédnouti, že by opačný výklad nepostrádal zase tvrdosti, již strany a také zákonodárce u příbuzných ustanovení zákona nezamýšleli. Nastane-li pojistná příhoda a nabyl-li tedy pojistník práva ze smlouvy, nemá tak snadno pozbýti pro nesplnění sekundárních závazků nabytých práv. Proto po příkladu § 32, odst. 3 cit. zák. ulehčuje smlouva v § 18 podmínek (proti § 10, odst. 2 podmínek analogicky jako v § 32, odst. 2 zák.) důkaz neviny a umožňuje i důkaz bezvýznamnosti. Smluvila-li si pojišťovna možnost takového objektivního vyvinění, bude věcí její obchodnické opatrnosti a zkušenosti, aby likvidaci škody prováděla podrobně a důkladně a údaje pojistníkovy kontrolovala a na ně již proto nespoléhala, že někdy i subjektivně dobře míněné údaje jsou objektivně nesprávné.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jest nerozhodné, zda ustanovení § 32, odst. 3 zákona o pojišťovací smlouvě čís. 501/17 ř. z. bylo nutícím nebo dispositivním pravidlem, poněvadž ustanovení §§ 17 a 18 všeobecných pojišťovacích podmínek svým obsahem se shodují s ustanovením § 32, odst. 3 zákona o pojišťovací smlouvě. Odvolací soud správně vyložil články 17 a 18 všeobecných pojišťovacích podmínek, nelišící se od zákonného ustanovení § 32, odst. 3 zákona o pojišťovací smlouvě, a tento výklad se v podstatě shoduje s rozhodnutími čís. 5777 a 12582 Sb. n. s., v nichž bylo vyloženo, že každé nesprávné udání při vyšetřování škody nemusí samo o sobě míti vliv na zjištění pojistné příhody nebo na zjištění neb objem pojistitelova plnění. Kdyby totiž nesprávné udání samo o sobě musilo vždycky míti vliv na ona zjištění, pak by pojistník vůbec nemohl dokázati, že nesprávné udání nemělo onoho vlivu, nýbrž mohl by dokázali jen, že jeho udání nebylo nesprávné, ale tím by neprováděl již důkaz o bezvýznamnosti nesprávného udání, nýbrž první důkaz o bezúčinnosti průpadné doložky z důvodu, že nejde vůbec o nesprávná udání. Z toho plyne, že při takovém výkladu by byl důkaz o bezvýznamnosti vyloučen a že dotčené smluvní nebo zákonné ustanovení by nemělo vůbec žádného účelu a praktického významu. Důsledek toho jest, že, má-li ono ustanovení míti význam a účel, musilo by nesprávné udání býti takového druhu, že by jím bylo pojišťovně zatajeno a ztíženo nebo znemožněno, aby se o správnosti udání mohla přesvědčili, takže by pojišťovna musila vypátrali prostředky k přezkoumání správností údajů pojistníkových jiným způsobem, než jaký jí poskytují jinak nesprávná udání pojistníkova. Z toho zase plyne, že nestačí jen možnost vlivu na zjištění oněch okolností, nýbrž že jest třeba, aby nesprávná udání skutečně sama ztížila přezkoumání správnosti jednání a aby tudíž vykonala vliv na zjišťování. Jest proto otázku tu řešiti podle okolností jednotlivého případu. Ztížení přezkumu udání pojistníkových v souzeném případě nenastalo, neboť jediným nesprávným udáním jest udání žalobkyně, že koupila zmíněný kožich za 5000 Kč a ne za 600 Kč. Udala však při tom správné jméno prodavatelky onoho kožichu, nezatajila tedy prostředek, jehož mohla pojišťovna použiti k přezkoumání jejích údajů o nákupní ceně. Odvolací soud nepokládal důkaz o bezvýznamnosti za podřadnější a méně významný než důkaz o nezaviněnosti nesprávných udání, nýbrž uvedl pouze, že, nezdaří-li se pojistníku prvý důkaz, může nastoupiti druhý důkaz, a jen proto jej nazval »sekundárním«. Bylo by jistě velkou a nespravedlivou tvrdostí, kdyby pojistník měl přijíti o veškerý nárok za ztrátu všech předmětů, i těch, o nichž učinil správná udání jen proto, že pouze o jednom z nich uvedl sice nesprávnost, ale přesto nezatajil prostředky k přezkoumání jeho nesprávného údaje.

Citace:

č. 15448. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 886-888.