Č. 721.

Zabírání bytů: * »Znalost práva« dle § 23 zák. z 31. října 1919 č. 592 sb. z. a n. jest požadavkem, který nutno prokázati vysvědčením o skončení právnických studií a složení předepsaných zkoušek. Znalost specielních zákonů nestačí.
(Nález ze dne 19. února 1921 č. 1617.)
Věc: Karolina K. v Bratislavě (adv. Dr. Mil. Ivanka z Bratislavy) proti společnému bytovému úřadu v Bratislavě (za zúčastněnou stranu konkursní podstatu fy Karel K., adv. Dr. Frant. Wien-Claudi z Prahy) o schválení nájemní smlouvy.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nejvyšší správní soud zrušil nálezem ze dne 1. července 1920 č. 5768 ke stížnosti konkursní podstaty firmy Karel K. v Bratislavě rozhodnutí společného bytového úřadu v Bratislavě ze dne 3. dubna 1920 čís. 1547/3, kterým nebylo schváleno přenesení pronájmu obchodní místnosti jmenované konkursní podstaty v Bratislavě, Pazmanyho ulice č. 2 na firmu »Delta« jako nezákonné.
Na základě tohoto nálezu vyslovil žalovaný úřad rozhodnutím ze dne 15. října 1920 č. 5730/1., že se nájemní smlouva o pronájmu zmíněných obchodních místností částečně konkursní podstatou firmy Karel K. částečně Karlou K. užívaných, uzavřená mezi Juliem W. jako pronajímatelem a firmou »Delta« jako nájemcem schvaluje a dotyčné obchodní místnosti se přikazují firmě »Delta« k užívání. Proti tomuto rozhodnutí obrací se stížnost Karly K. namítajíc, že místnosti, o něž jde, stěžovatelka najala již v září roku 1919 a že dotyčná nájemní smlouva byla též společným bytovým úřadem schválena.
Dále tvrdí stížnost, že naříkané rozhodnutí nebylo vydáno soudcem, jak vysvítá z toho, že jest podepsáno předsedou žalovaného úřadu, který není právníkem. V přítomné době není prý vůbec u společného bytového úřadu v Bratislavě soudce.
Námitce této lze rozuměti jenom tak, že nemůže býti naříkané rozhodnutí závazným, poněvadž vydáno bylo úřadem, jenž nebyl sestaven tak, jak to nařizuje § 23 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n.
Společný bytový úřad v Bratislavě byv dotázán, zda byla v době, kdy vydáno bylo naříkané rozhodnutí, předsedou žalovaného úřadu osoba znalá práv, sdělil přípisem ze dne 7. ledna 1921, že předsedou tohoto úřadu byl v kritické době inž. stavební rada K., jenž naříkané rozhodnutí též v této vlastnosti podepsal, a že týž není sice právníkem, leč dobře obeznámen s předpisy zákonnými při vykonávání této funkce v úvahu přicházejícími.
Vzhledem k tomuto přípisu musil nejvyšší správní soud rozhoduje o předložené stížnosti shledati, že jest naříkané rozhodnutí zmatečné, poněvadž bylo vydáno úřadem, který v kritické době nebyl tak sestaven, jak to positivní předpis zákona nařizuje a nemůže proto uplatniti svou jurisdikcionální moc jemu po zákonu přiznanou.
Přikazujeť § 23 zák. z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n., že přednosta společného bytového úřadu a jeho náměstkové musí býti nejenom státními úředníky, leč i znalí práv.
Tato druhá náležitost však, pokud jde o osobu naříkané rozhodnutí ve vlastnosti předsedy společného bytového úřadu v Bratislavě podepsavší, totiž stavebního radu K., nesporně splněna není, byť i byl obeznámen se specielními předpisy zákonnými, neboť nařizuje-li zákon, že musí býti jistý funkcionář úřadu rozhodujícího znalý práv, klade dozajista požadavek, aby dotyčná úřední osoba mohla znalost tuto prokázati vysvědčením o tom, že skončila právnická studia a složila předepsané zkoušky z této vědy.
Při tom se nemohl nejvyšší správní soud přikloniti k názoru hájenému zástupcem zúčastněné strany, že vytýkaný nedostatek naříkaného rozhodnutí nepadá ve sporném případě na váhu, poněvadž žalovaný úřad nemohl vzhledem k předpisu § 7 zák. o správ. soudě vůbec jinak rozhodnouti, nýbrž byl povinen nález nejv. správního soudu ze dne 1. července 1920 č. 5768 provésti a že důsledkem toho nemůže býti stěžovatelka ve svých právech dotčena.
Správní úřady jsou ovšem dle cit. zákonného předpisu vázány právním názorem, ze kterého správní soud při svém nálezu vycházel, leč opatření správního úřadu na základě vydaného nálezu učiněné, jest novým rozhodnutím ve věci ve smyslu § 2 zák. o správ. soudě a nikoliv snad jenom nějakým provedením nálezu tohoto soudu a proto jest nejvyšší správní soud povinen nejenom zkoumati, zdali toto nové rozhodnutí jest ve shodě se zákonem, nýbrž i netrpí-li nějakým zmatkem, k němuž jest z úřední povinnosti hleděti. V daném případě jde však o takovou zmatečnost naříkaného rozhodnutí a bylo je proto zrušiti, aniž bylo možno zkoumati, zdali jsou ostatní námitky stížnosti důvodny.

Citace:

Č. 721. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 236-238.