NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Č. 5219.

Samospráva obecní. — Administrativní řízení: I. * Zvýšení přirážky k činžovní dani jest podle zákona č. 170/199 přípustno jen za účelem úhrady úbytku, který vznikne obci snížením berní základny, takže nelze povoliti přirážku k dani činžovní obci, která v roce 1918 přirážky vůbec nevybírala. — II. Které položky patří do řádného a které do mimořádného rozpočtu obecního? — III. Je poplatník legitimován ke stížnosti k nss-u do výroku dozorčího úřadu samosprávného, kterým se obci odpírá právo vybírati přirážku?
(Nález ze dne 16. prosince 1925 č. 24259.)
Věc: Dr. Jiří B. v J. proti zemskému správnímu výboru v Praze o obecní rozpočet.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozpočet obce J. pro rok 1923 předložený ve schůzi ob. zastupitelstva dne 6. července vykazoval schodek 398043 K.
V původním návrhu rozpočtu, který byl předložen finanční komisi, byla položka krátkodobé půjčky z roku 1922 v částce 150000 K v rubrice řádné potřeby, ale v rozpočtu, který byl předložen k usnesení ob. zastupitelstva, byla tato položka pojata do mimořádné potřeby.
Ve schůzi ob. zastupitelstva dne 6. července 1923 bylo usneseno: 1. aby krátkodobá zápůjčka ze spořitelny v J. z roku 1922 per 15000 K byla zařaděna do mimořádné potřeby, pokud se týče aby zůstala v této rubrice, 2, aby ke krytí schodku mimořádné potřeby per 251871 K byla uzavřena zápůjčka, 3. aby ke krytí schodku řádné potřeby v částce 146172 K bylo navrhnuto vybírati 15% přirážku na všecky objekty v městě J., jež podléhají domovní dani činžovní a 150% přirážky ke všem ostatním daním, jež přirážkám mohou býti podrobeny. Ke stížnosti Karla St. a spol. bylo výnosem osk v J. ze 14. srpna 1923 nalezeno, aby krátkodobá zápůjčka 150000 K, byla opět jako položka řádné potřeby do rozpočtu na rok 1923 zařaděna, uznáno dále, že vybírání 15procentní přirážky k domovní dani činžovní jest vzhledem na výnos zsv-u z 11. října 1919 nepřípustné a dle toho, že bude stanovení přirážek předmětem nové porady ob. zastupitelstva.
Do tohoto usnesení podali stížnost Dr. Jiří B. (dnešní to st-1) a spol., kterou zsv nař. rozhodnutím v bodech, proti kterým směřuje stížnost podaná k nss, zamítl jako bezdůvodnou.
Do rozhodnutí toho podána jest stížnost k nss ve dvou bodech a to: a) pokud bylo rozhodnuto, že krátkodobá půjčka 150000 K má býti zařaděna do potřeby řádné, b) pokud bylo uznáno, že obec J. nesmí vybírati žádnou přirážku k domovní dani činžovní.
Rozhoduje o této stížnosti, řídil se nss těmito úvahami:
Ad a) Stížnost nepopírá, že ob. zastupitelstvo usneslo se dne 3. března 1922 uzavříti krátkodobou zápůjčku 150000 K splatnou do 6 měsíců k úhradě běžných údajů s vedením obecní správy spojených, poněvadž město J. nemělo tehdy k tomu účelu žádných hotových peněz.
Byla tedy zápůjčka tato dle své povahy zápůjčkou zálohovou, neboť měla za účel opatřiti obci hotovost k úhradě výdajů, jež sice byly kryty úhradou rozpočtem stanovenou, která však nebyla likvidní. Byla to tedy zápůjčka pouze přechodná a měla býti ještě v běžném roce zaplacena z pravidelných preliminovaných příjmů. Tuto povahu uvedené zápůjčky zdůraznil také zsv, když cestou instanční rozhodoval o přípustnosti této zápůčky výnosem z 8. listopadu 1922. Že zápůjčka 150000 K nebyla v roce 1922 splacena, stížnost rovněž nepopírá. Zůstala tedy dluhem obce pro rok 1923 a musila jako pasivum hospodaření za rok 1922 pojata býti do rozpočtu na rok 1923, jak to vyplývá z předpisu § 1 zák. z 12. srpna 1921 č. 329 Sb.
Sporným jest pouze, měla-li zápůjčka ta býti zařazena jako potřeba či výdaj do rozpočtu řádného, jak to učinilo nař. rozhodnutí, potvrdivši disposici osk v tom smyslu učiněnou, či patří-li do rozpočtu mimořádného, jak míní stížnost.
Podle § 4 cit. zák. výdaje rozpočtu řádného obsahují pravděpodobně očekávané, opakující se výdaje, nutné k zachování obecního jmění, k úhradě služebních požitků personálu obecního, k obstarávání správy obecní a k pravidelnému plnění úkolů obci zákonem neb jinak uložených nebo do činnosti její ve všeobecném veřejném zájmu spadajících, jmenovitě též k zúrokování a umořování dluhů obecních. Výdaje rozpočtu mimořádného obsahují pak pravděpodobně očekávané výdaje nahodilé nebo dočasné, jmenovitě výdaje k nabytí nového a k trvalému zvýšení hodnoty dosavadního majetku obecního. Dle tohoto předpisu zákona jest zodpověděti výše uvedenou otázku mezi stranami spornou.
Uváží-li se, že zápůjčka 150000 K byla kotrahována a úřadem dohlédacím schválena jen jako výpomoc ke hrazení vydání řádného rozpočtu pro rok 1922, poněvadž nebylo okamžitě likvidních příjmů, a že tudíž měla býti splacena z preliminovaných příjmů roku 1922, jakmile se stanou likvidními, tedy z pravidelných příjmů roku 1922; uváží-li se dále, že v případě, že by se tyto pravidelné příjmy buď vůbec nebo v míře dostačující ke splacení zápůjčky do konce r. 1922 nebývaly sešly, musil by eventuelní nedoplatek jich jako aktivní pohledávka obce přejíti do řádných příjmů, jak to z § 2 fin. novely zejména č. 3 a 5 nutně plyne, a jak se také v rozpočtu na rok 1923 stalo, musí důsledně i záloha na tyto aktivní nedoplatky vzatá ve formě zápůjčky, pokud splacena nebyla, jako řádná potřeba do tohoto rozpočtu býti převedena. Ale pak je lhostejno, bylo-li zápůjčky 150000 K použito skutečně k účelu, ke kterému byla uzavřena a schválena, či bylo-li jí snad užito jinak, zejména ke krytí mimořádných vydání roku 1922, dokud by takové jinaké použití nebylo usneseno za šetření předpisů daných o tom obecní finanční novelou. Že by k tomu bývalo došlo, stížnost netvrdí, naopak pouze z rozpočtu na rok 1923 dovozuje, že zápůjčky bylo fakticky použito k jiným účelům, nežli ke kterému byla určena a kontrahována. Nelze proto přisvědčiti názoru stížnosti, že by položka 150000 K zmíněné zápůjčky patřila do výdajů řádných podle toho, kolik z ní bylo užito ke krytí řádné nebo mimořádné potřeby roku 1922 a proto také nebylo zapotřebí, aby žal. úřad v tomto směru předsevzal nějaké šetření, jehož nedostatek stížnost kára jako vadu řízení.
Kdyby se stalo po názoru stížnosti, došlo by k virementu, který jest kategoricky zakázán v § 5 fin. nov. slovy, že příjmy mimořádnými nesmějí býti hrazeny výdaje rozpočtu řádného. Tímto předpisem zákona má býti zabezpečen požadavek řádného hospodaření v obci, aby řádná potřeba byla kryta řádnou úhradou i mimořádná potřeba mimořádnou.
Valuta zápůjčky kontrahované jako záloha na nedocházející příjmy řádné v roce 1922 tvořila v roce 1922 řádný příjem roku tohoto a poněvadž měla z tohoto příjmu také v tomto roce býti splacena, jevila se též řádnou potřebou toho roku. Kdyby bývalo došlo k zaplacení jejímu ještě v roce 1922, byla by se objevila jen jako položka průběžná, jak tomu při zápůjčkách zálohových pravidelně býti má. Nedošlo-li k tomu z jakýchkoli příčin, odpovídá zákonu, aby zápůjčka taková v částce nesplacené, v daném případě tedy celá, byla převedena do řádné potřeby rozpočtu na r. 1923, neboť této své povahy nesplacením nebo jinakým použitím nepozbyla
Nebylo proto shledati nezákonným nař. rozhodnutí v této jeho části, když nevyhovělo odvolání st-le, jímž se domáhal, aby zápůjčka 150000 K byla přeřazena ze řádné potřeby do potřeby mimořádné.
Ad b) Nař. rozhodnutí vyslovilo, že dle odst. 4 § 1 zák. z 26. března 1919 č. 170 Sb. a podle oběžníku zsv-u z 11. října 1919 může býti samosprávná přirážka k dani činžovní nadále vybírána jen ve výměře o 15% vyšší než v r. 1918. Poněvadž obec J. roku 1918 nevybírala žádné přirážky obecní k dani činžovní, nemůže ani nyní žádnou ob. přirážku k této dani vybírati, neboť 15% z 0 = 0. Proti tomu namítá stížnost, že nemá-li býti přirážka k dani činžovní oproti roku 1918 vyšší nežli o 15%, musí býti obci J., která v roce 1918 žádné takové přirážky nevybírala, přiznáno právo vybírati aspoň přirážku 15% dle vzorce 0 + 15% = 15%.
Naskytuje se tu především otázka, zdali jest st-l, který vystupuje jako poplatník, legitimován ke stížnosti do výroku, neboť výrok takový může býti sice na úkor obce, nikoliv však poplatníka, jehož povinnost se jím zmenšuje. Nss však uvážil, že obec musí najíti úhrady pro rozpočtené výdaje a že ujme-li se jí na úhradě přirážkou jednoho druhu, jest obec nucena k úhradě rozpočtového schodku hledati jiné příjmy, tudíž postihnouti jiné státní daně přirážkami, po případě tyto jiné přirážky zvýšiti. Tím byl by však poplatník ve své právní situaci dotčen a nelze proto st-li upříti legitimaci ke stížnosti i v tomto směru.
Má-li býti posouzena zákonnost nař. rozhodnutí, pokud jím bylo obci J. odepřeno právo vybírati 15% přirážku k domovní dani činžovní, jest třeba přihlédnouti jak k doslovu, tak i k účelu zákona č. 170/1919.
Pokud jde o domovní daň činžovní — a jiná nepadá v daném případe na váhu — předpisuje § 1 odst. 4 cit. z., že u budov domovní dani činžovní podléhajících, které nespadají pod zákon z 28. prosince 1911 č. 242 ř. z. (zák. o berních úlevách pro novostavby), snižuje se základna přirážková na obnos daně státní. Přirážky samosprávných svazů k domovní dani činžovní smějí býti zvýšeny jen do té výše, aby byl vyrovnán úbytek nastalý snížením základny přirážkové. Zvyšování přirážky k domovní dani činžovní nad tuto míru jest nepřípustno.
Účelem zákona tohoto ohledně všech daní reálních a mezi nimi i ohledně domovní daně činžovní bylo především, aby byla odstraněna duplicita předpisu dosavad trvající, totiž jednoho (nižšího) pro obor daně státní, druhého (vyššího) jako základu pro přirážky. To vychází na jevo z důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. tisku 270 ai 1918. K odstranění tohoto rozdílu byla základna přirážková u domovní daně činžovní, která přesahovala berní sazbu o 1/7, snížena na obnos daně státní. Aby toto snížení základny přirážkové nemohlo býti paralysováno zvýšením obecních přirážek, čímž by se snížení činžovní daně stalo prakticky bezúčinným a tím zostřována byla citelná krise bytová, navrhovala původní předloha zákona, aby zvýšení přirážek samosprávných svazků k domovní dani činžovní nebylo vůbec dovoleno. Tento zákaz byl při parlamentním projednání zákona zmírněn tím, že do zákona bylo pojato ustanovení, že přirážky samosprávných svazků k domovní dani činžovní smějí býti zvýšeny jen do výše, která stačí k vyrovnání diference povstalé snížením základny přirážkové.
Chce tedy zákon zabrániti zvýšení přirážek k domovní dani činžovní za tím účelem, aby přesunutí přirážek na nájemníky, které by přirozeně následovalo, nevedlo ke stoupání činží v době bytové krise právem perhoreskovanému. Jest tedy jak z doslovu zákona, tak i z motivů, které k vydání zákona vedly, zřejmo, že jen ony obce mohou zvýšením přirážek nahraditi si diferenci v příjmech, u kterých ona diference snížením přirážkové základny skutečně nastala, nikoliv však ony obce, které nevybíravše v roce 1918 přirážku k této dani, tuto újmu neutrpěly.
Poněvadž v daném případě není sporno, že obec J. v roce 1918 přirážek k domovní dani činžovní nevybírala, nelze jí přiznati právo, aby v kterémkoliv roce následujícím přirážku tu usnesla a vybírala. Když pak jest jí zákonem vzato právo takové vůbec, není zapotřebí zabývati se otázkou, jak jest vykládati slova oběžníku zsv-u z 11. října 1919 vydaného ku provedení ustanovení § 1 odst. 4 zák. č. 170/1919, že v roce 1919 a napříště lze vybírati přirážky k dani činžovní nejvýše o 15% vyšší než v roce 1918. Má-li se totiž oněmi 15% rozuměti 15% kvóta z přirážky dosud vybírané (15% z — X %) či připočtení 15% ke procentové sazbě dosavadní přirážky (X % + 15 %).
Vyslovil-li tedy žal. úřad, že v obci J. nemůže žádná obecní přirážka k domovní dani činžovní býti vybírána, zachoval se úplně dle zákona.

Citace:

Č. 5219. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 699-703.