Čís. 1093.
Ve sporu jsou nápadníci dědictví (§ 127, odstavec druhý, nesp. říz.),
jakmile střetly se jejich sobě odporující přihlášky k dědictví.
(Rozh. ze dne 15. června 1921, R 1 692/21.)
K pozůstalosti po Karolíně F-ové přihlásil se na základě závěti ze dne
10. července 1918 Karel M., závěť byla dne 23. dubna 1921 na soudě přihlášena a usnesením ze dne 25. dubna 1921 přiznal pozůstalostní soud
Karlu M-ovi správu pozůstalosti ve smyslu § 145 nesp. říz. Dne 27. dubna
1921 předložena byla pozůstalostnímu soudu pozdější závěť zůstavitelky
ze dne 12. ledna 1919, v níž byl dědicem ustanoven P., jenž se též k dědictví přihlásil a žádal, by správa pozůstalosti byla Karlu M-uvi odňata,
a by o osobě správce bylo rozhodnuto po předchozím slyšení obou stran.
Pozůstalostní soud návrhu vyhověl, rekursní soud jej zamítl. Důvody: Přihlášením Ladislava P-а k dědicví nastal případ k § 127 odstavec druhý, nesp. říz. Bylo proto věcí navrhovatele, by dle ustanovení exekučního řádu žádal o prozatimné opatření, jež by se svou povahou a účinky rovnalo »sekvestraci« ve smyslu § 127 nesp. říz., není
však oprávněn, by prostě bez ohledu na předpoklady exekučního řádu
žádal o zrušení správy, řádně již udělené, byť i odporující si dědické přihlášky dosud k zahájení sporu dle § 125 pat. nevedly. »Spor« dán jest již
tím, že přihlášky dědické si odporují.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Správné jest, že dědic, jenž žádá, aby mu pozůstalostní soud svěřil
správu pozůstalosti, musí své dědické právo dostatečně prokázati, a
správné jest i tvrzení stěžovatele v dovolacím rekursu, že Karel M. si soudu
pozůstalostnímu své právo dědické prokázal. Na tom nezměnilo se ničeho
tou okolností, že stěžovatel přišel s pozdější závětí a rovněž se k pozůstalosti jako dědic ze závěti přihlásil, neboť tím nepominulo ono řádné
prokázání práva dědického samo sebou, nýbrž trvá dále; jsouť tu dva
existující posud nároky dědické, třebas sobě odporovaly, a bude na soudu
pozůstalostním, aby vzhledem k tomu, že si tato přihlášení dědická odporují po rozumu § 125 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854 čís. 208 ř. z. se zachoval, aby sporem bylo trvání toho neb onoho zjištěno. Za tohoto stavu
nelze povolenou již správu prv přihlášenému dědici po rozumu § 810 obč. zák. nyní vzhledem na druhou přihlášku zrušiti, jelikož přihláškou druhou
nastal případ § 127 odstavec druhý cit. cís. pat. Tomuto názoru nepříčí
se, že se tam mluví »o stranách sporných« a v odstavci prvém o žalobě.
Vždyť sporné strany jsou tu už tenkráte, když se dědici se svými nároky
si odporujícími střetli a kde, jako v případě tomto jest jisto, že bude jedna
ze stran na pořad práva poukázána, takže nelze slovům oněm jiného
smyslu přikládati, než že stačí, jsou-li tu odporující si přihlášení k dědictví. Nevyžaduje se tedy podání žaloby nebo dokonce zahájení sporu
samého, neboť to by byl zákonodárce dal zajisté přiměřenějším a jasnějším
výrazem na jevo než zmíněnými slovy. Ostatně nelze také nahlédnouti,
proč by druhý dědic teprve po podání žaloby byl oprávněn k tomuto opatření prozatímnému, ač by ohrožení tu už bylo před žalobou a ač, jak už
podotknuto, odporující si přihlášky musí míti za následek poukázání jedné
strany na pořad práva.