Čís. 16975.

Neúčinnost rozhodčího výroku lze uplatňovati jak žalobou podle § 596 c. ř. s., tak i námitkou.
K návrhu na povolení exekuce podle výroku vydaného rozsudím povolaným úmluvou stran podle § 577 c. ř. s. nutno připojiti také úmluvu o rozsudím.
(Rozh. ze dne 9. června 1938, R II 181/38.)
Vymáhající věřitelka navrhla, aby jí byla podle výroku rozhodčího soudu, skládajícího se z vrchního rozhodce Jana H. jako předsedy a rozhodců ing. A. a F., a podle výpisu 326/32 z rejstříku ze dne 21. prosince 1937, a podle výpisu 326/38 z rejstříku krajského soudu civilního v B. ze dne 3. února 1938 povolena mobilární exekuce k vymožení vykonatelné pohledávky 245 000 Kč s příst. Soud prvé stolice vyhověl návrhu. Rekursní soud zamítl návrh. Důvody: Opírá-li se návrh na povolení exekuce o rozhodčí výrok, vydaný v řízení podle §§ 577 a dalších c. ř. s., nutno k němu připojiti i smlouvu o rozsudím, buď v prvopisu, neb ověřeném opisu jako důkaz, že jest tu skutečně smlouva o rozsudím mezi smluvci uvedenými v rozhodčím nálezu a exekučním návrhu. Rozhodčí výrok jest exekučním titulem jen pro a proti těm smluvcům, kteří ujednali smlouvu o rozsudím. Listinný doklad o tom jest nutnou podmínkou povolení exekuce. V souzeném případě vymáhající věřitelka takovéto listiny nepředložila. Exekuce nemohla proto býti povolena.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Výrok rozsudích povolaných k rozsouzení sporu na základě úmluvy o rozsudím podle § 577 c. ř. s. má podle § 594 c. ř. s. mezi smluvci ovšem účinek pravoplatného soudního rozsudku a jest exekučním titulem podle § 1 č. 16 ex. ř.
Než přes to nelze výrok ten, i když jest opatřen podle § 594, odst. 2, c. ř. s. doložkou pravoplatnosti a vykonatelnosti, co do jeho účinnosti srovnávati plně s pravoplatným soudním rozsudkem. Soudy zřizují a soudce jmenují povolaní k tomu orgánové na základě výsostního práva státu podle platných o tom zákonů, jež jsou všeobecně známé. Oprávnění k rozsouzení sporu takto ustanovenými soudci má tudíž svůj základ v zákonech, jež důsledkem všeobecné známosti o závaznosti nemusí býti zvlášť osvědčovány, když se na základě soudních rozhodnutí, jež tvoří podle § 1 ex. ř. exekuční titul, žádá o povolení exekuce.
Jinak jest tomu při výrocích vydaných rozsudím, povolanými k rozsouzení sporu úmluvou smluvců podle § 577 c. ř. s. Tu není základem pro oprávnění určitých osob k rozsouzení sporu zákon, nýbrž soukromá úmluva, kterou smluvci přejímají závazek nevznášeti spor na příslušný soud státní a přenášejí řešení sporu na soudíce soukromé, čímž se zříkají ochrany práva poskytované soudy zřízenými státem. Vědomosti o této smlouvě a jejím obsahu lze nabýti jen ze smlouvy samé. Soud exekuci povolující jest povinen z úřadu zkoumati, zdali rozhodnutí, o něž se exekuční návrh opírá, jest skutečně některým z exekučních titulů, vyjmenovaných v § 1 ex. ř. nebo v jiných zákonech. Pro rozřešení této otázky jest proto také důležité, zdali rozhodnutí bylo skutečně vydáno úřady nebo osobami k tomu oprávněnými, neboť to jest zákonným předpokladem, aby rozhodnutí bylo exekučními titulem. O soudcích státem ustanovených jest to známo již ze zákona, nikoli však o rozsudích ustanovených podíle úmluvy smluvců o rozsudím. Rozsudí, kteří rozhodli spor na základě neplatné nebo formálně vadné úmluvy (§ 577 c. ř. s.), nejsou oprávněni k rozhodování sporu, jejich výrok jest výrokem soukromých osob, nemajícím právního účinku, a není exekučním titulem. Tomu názoru nasvědčuje i zodpovědění otázek min. spravedl. ze dne 3. prosince 1897, č. 45 Věstníku, k § 1 ex. ř., kde v odstavci č. 3 se praví, že smíry uzavřené před rozhodčími soudy, které byly povolány platnou úmluvou o rozsudích k rozhodnutí dotyčné právní věci, jsou exekučními tituly. Tím, že rozhodci sami řešili otázku o svém oprávnění k rozhodování v rozhodčím výroku, není otázka ta pravoplatně rozřešena, neboť její řešení náleží řádným soudům. Výrok rozhodců v té příčině nenabude účinnosti, dokud řádným soudem nebylo pravoplatně vysloveno, že úmluva o rozsudím jest platná čili nic, neboť smluvci mohou uplatňovati neúčinnost rozhodčího výroku nejen žalobou podle § 596 a násl. c. ř. s., ale i námitkou, jak plyne ze zprávy komise poslanecké sněmovny (str. 55), podle níž byl původní nadpis § 595 c. ř. s. vládní osnovy »Aufhebung« zaměněn slovem »Unwirksamkeit« proto, aby byla zachována obojí cesta procesní, útočná i obranná.
Z toho vyplývá, že jest nutné, aby k exekuční žádosti byla podle § 54 č. 3 ex. ř. připojena také úmluva o rozsudím. Nestalo-li se tak, jest exekuční návrh věcně vadný a nelze mu vyhověti.
Námitka stěžovatelů, že z pouhé písemné úmluvy nelze si utvořiti bezpečný závěr, že úmluva jest platná, jest neodůvodněna, neboť exekuce se povoluje podle § 3, odst. 2, ex. ř. bez předcházejícího ústního jednání a bez slyšení odpůrce, leda by bylo v zákoně tom něco jiného nařízeno. Stačí proto, když soud exekuci povolující, otázku, zda jest tu písemná úmluva o rozsudím, jež opravňovala rozsudí k vydání dotčeného výroku, posoudí pouze na základě přiložené úmluvy o rozsudím a na základě jejího právního výkladu.
Pokud soud exekuci povolující jest oprávněn a povinen zkoumati také, zda i z jiných důvodů podle § 595 c. ř. s. jest výrok rozsudích neúčinný, netřeba tu řešiti, poněvadž v souzené věci o to nejde.

Citace:

č. 16975. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 842-844.