Č. 8249.

Policejní právo trestní: I. O přípustnosti řízení jak protokolárního tak rejstříkového v policejních věcech trestních. — II. O významu výpovědi úředního orgánu učiněné s odvoláním na služební přísahu ve smyslu § 13 odst. 2 cís. nař. ze 20. dubna 1854 č. 96 ř. z.
(Nález ze dne 25. listopadu 1929 č. 8579/27.)
Prejudikatura: Boh. A 3786/24.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení. Důvody: Nálezem politické expositury v Hořicích z 19. srpna 1926 byl st-l uznán vinným přestupkem § 12 lit. a) cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., jehož se dopustil dle seznání stráže a částečného doznání tím, že si dne 26. července 1926 proti orgánu četnictva při jeho výkonu služebním prudce a urážlivě počínal a v počínání takovém přes napomenutí setrval; pro přestupek byl st-l odsouzen dle § 11 téhož nař. k pokutě 50 Kč ve prospěch chudinského fondu obce V. a pro případ nedobytnosti do vězení na dobu 5 dnů.
Z nálezu toho se st-l odvolal k žal. úřadu, kterýž nař. rozhodnutím odvolání nevyhověl, shledávaje skutkovou podstatu přestupku § 12 lit. a) cit. nař. v tom, že odvolatel, když strážmistr B. vypisoval si potřebná data z jeho koncesní listiny, řekl: »Co to vlastně v H. ode mne chtěj, když jsem jim to hlásil písemně, jsou to magoři, když to nevědí« a byv vyzván, aby na otázky slušně odpovídal, rozčilil se a křičel, že četníci ho kontrolují jako nějakého brusiče atd. Skutková podstata tohoto přestupku je dostatečně prokázána výpovědí strážmistra B., odvolávajícího se na služební přísahu.
Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost k nss, v níž se navrhuje, aby nař. rozhodnutí bylo zrušeno pro neúplnost, formální vadnost a nezákonnost. Nss uvážil o stížnosti toto: — — —
Stížnost vytýká, že nebylo dbáno předpisů o použití trestního rejstříku ve smyslu min. nař. z 5. března 1858 č. 34 ř. z., že byla porušena zásada ústnosti a bezprostřednosti, ježto nebyl vyplněn rejstřík předepsaný, st-l nebyl předvolán k úřadu rozhodujícímu a jím slyšen a že nebyla jemu poskytnuta možnost, aby s úředníkem, který ho odsoudil, promluvil a se ospravedlnil. — Výtky tyto nejsou důvodny.
Nař. z 5. března 1858 č. 34 ř. z. rozeznává dva druhy neb formy trestního řízení ve věcech přestupků, jejichž potrestání spadá do kompetence úřadů politických, a sice: 1. trestní řízení rejstříkové a 2. trestní řízení protokolární. Pravidelně jest sice zavésti řízení rejstříkové; avšak pravidlo toto není bez výjimky; naopak připouští také řízení protokolární a to tehdy, jde-li o složitější případy.
Z toho plyne, že zavedení řízení rejstříkového neb protokolárního závisí na povaze konkrétního případu a na úvaze úřadu politického. Oba druhy řízení jsou však podle cit. nař. č. 34/1858 ř. z. přípustny. Nelze proto shledati nezákonnosti nebo vadnosti již v tom, že úřad v daném případě nepoužil řízení rejstříkového.
Nepoužije-li však úřad zkráceného řízení rejstříkového, naopak vysloví-li úřad trest zvláštním písemným nálezem, pak není třeba — jak nss vyslovil již opětně, na př. v nál. Boh. A 3786/24, aby obviněný byl slyšen přímo úředníkem politického úřadu, který trestní nález vynáší, nýbrž stačí, dá-li úřad obviněného vyslechnouti u obecního úřadu, jak se právě stalo také v daném případě. Nelze tudíž ani v tomto směru shledati vytýkané nezákonnosti ani vadnosti.
Dále vytýká stížnost, že žal. úřad neměl se v daném případě spokojiti výpovědí četnického strážmistra učiněnou s odvoláním na služební přísahu, nýbrž měl provésti průvody stěžovatelem nabízené. Po té stránce shledal nss stížnost důvodnou. Podle § 13 odst. 2 cís. nař. č. 96/1854 ř. z. lze v případech § 12 lit. a) tohoto nař. prohlášení úředníka nebo služebníka politického aneb policejního, učiněné s odvoláním na služební přísahu pokládati za dostatečné k důkazu právnímu, nečiní-li okolnost nějaká prohlášení to pochybným.
Z předpisu toho, který stejně jako ustanovení prvého odstavce § 13 (»skutkovou podstatu jest vyšetřiti způsobem pokud možno jednoduchým«) sleduje účel, aby řízení bylo zjednodušeno a urychleno, plyne, že úřad může se výpovědí úředního orgánu učiněnou s odvoláním na služební přísahu, spokojiti jenom tehdy, nejsou-li tu okolnosti, které výpověď tu činí pochybnou. Jelikož jde o zjištění skutkové podstaty trestního činu, nestačí tu subjektivní názor úřadu o tom, zda okolnost taková je nebo není dána, aniž stačí, — jak podle vývodů odvodního spisu má za to žal. úřad — že úřad subjektivně nemá pochybnosti o správnosti výpovědi úředního orgánu, nýbrž je třeba, aby tu nebyly okolnosti, které jsou objektivně způsobilé činiti prohlášení úředního orgánu pochybným.
Z uvedeného předpisu § 13 cit. cís. nař. je patrno, že norma tato dává zpravidla větší víru výpovědi úředního orgánu, učiněné s odvoláním na služební přísahu, že tedy takováto výpověď je zákonem výslovně kvalifikována jako průvodní prostředek zvláště významný. Proto také zpravidla pouhé popření skutkové podstaty obviněným nebude lze pokládati za »okolnost« způsobilou učiniti výpověď úředního orgánu pochybnou.
V daném případě však se st-l neomezil ve správním řízení na pouhé popření obsahu udání (prohlášení) úředního orgánu (četnického strážmistra), nýbrž vylíčil rozhodnou událost a zejména také postup úředního orgánu zcela jinak, než jak je udáno v »prohlášení« úředního orgánu; při tom uvedl st-l také četné skutkové podrobnosti a nabízel o správnosti svého vylíčení věci svědky.
Za daného stavu nemohl se tudíž úřad spokojiti v nař. rozhodnutí poukazem na výpověď četnického strážmistra, t. j. na jeho protokolární prohlášení ze 17. listopadu 1926, učiněné s odvoláním na služební přísahu, že »popis skutkové podstaty Františka L. odpovídá úplně pravdě« a že »na jeho obsahu v celém rozsahu trvá«, naopak bylo věcí žal. úřadu, aby buďto provedl další šetření o tvrzeních st-lových anebo aby alespoň v nař. rozhodnutí odůvodnil, proč nepokládá okolnosti st-lem uváděné za takové, které jsou způsobily, činiti výpověď úředního orgánu »pochybnou«. K tomu přistupuje ještě okolnost, že nebyl st-l před vydáním nař. rozhodnutí o prohlášení četnického strážmistra ze 17. listopadu 1926 zpraven.
Ale pak jest provedené řízení vadné, takže nezbylo než nař. rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o ss, aniž bylo třeba obírati se ještě dalšími vývody stížnosti, obzvláště námitkou, že se žal. úřad prý nezabýval »druhým pojmovým znakem skutkové podstaty, totiž napomenutím se strany veřejného orgánu a setrváním v urážlivém chování přes toto napomenutí«.

Citace:

č. 8249. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 422-424.