Č. 7828.

Domovské právo (Slovensko): Podle § 12 zák. čl. 5: 1876 nenabývá se domovského práva již ex lege, nýbrž teprve úředním zjištěním.
(Nález ze dne 23. března 1929 č. 2972.) Prejudiktatura: Boh. A. 823/21, 3029/23 a j.
Věc: Matyáš, František a Gustav K. v Bratislavě (adv. Dr. Eduard Pergner z Prahy) proti ministerstvu vnitra, oddělení v Bratislavě o domovskou příslušnost.
Výrok: Stížnost, pokud byla podána Františkem a Gustavem K. se odmítá jako nepřípustná, stran Matěje K. se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Matěj K. žádal podáním z 29. května 1923 o určení dom. práva pro sebe a svoji manželku, uváděje, že se narodil 28. ledna 1852 ve St. v Dol. Rakousích, že bydlí od roku 1870 stále v Bratislavě, že byl od 1. června 1877 až do 20. března 1918 jako obuvnický pomocník u jedné firmy v Bratislavě zaměstnán a že obdržel dne 26. června 1917 od bratislavské obchodní komory diplom za 41leté služby. Od roku 1916 jest příslušným do Bratislavy, jak dosvědčuje rozhodnutí měst. rady z 12. srpna 1916, týkající se příslušnosti rodiny K., jež zní: »Poněvadž pan král. uher. min. vnitra nařízením z 27. června 1916 Matěje K. nar. r. 1852 v obci St., jakož i jeho manželku a rovněž i jeho děti vyhlásil na základě § 48 zák. čl. 50:1879 za uher. státní občany, uznáváme následkem toho jmenované za příslušné do král. svob. města Bratislavy a zároveň uvědomujeme zdejší 6. oddělení, aby je zapsalo do soupisového seznamu zdejších příslušníků.«
Župní úřad v Bratislavě, jemuž věc ta byla předložena, sdělil pak přípisem ze 13. října 1923, že rozhodnutí býv. uh. min. vnitra z 27. června 1916, kterým byla příslušnost rodiny K-ovy na základě § 48 zák. čl. 50:1879 do Bratislavy ustálena, jest pravoplatné a že jmenovaní se mají považovati za bratislavské příslušníky.
Po provedeném šetření vydalo min. vnitra odd. v Bratislavě nař. rozhodnutí, jež zní: »Z úřední moci na základě dozorčího práva zrušuje se pro absolutní zmatečnost rozhodnutí župního úřadu v Bratislavě ze 13. října 1923, pokud jím bylo uznáno, že Matěj K. má býti považován za bratislavského příslušníka, poněvadž týž nenabyl nejpozději dnem 1. ledna 1910 a od té doby neměl nepřetržitě dom. právo na území býv. mocnářství Rak.-Uher., které náleží Čsl. republice a v důsledku toho nestal se čsl. státním občanem dle § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/20, který v daném případě jedině přichází v úvahu. Okolnost, že Matěj K., který se narodil dne 28. ledna 1852 v obci St. (nynějším Rak.), rozhodnutím býv. král. uh. min. vnitra v Budapešti z 27. června 1916 č. 55 942/1916 byl uznán dle § 48 zák. čl. 50:1879 za uher. státního občana od r. 1880 počínajíc, jest pro řešení jeho čsl. stát. občanství dle § 1 č. 1 bez významu, poněvadž dotčený neprokázal a konaným šetřením nebylo zjištěno, že by jako uher. stát. občan v době od 1. ledna 1910 byl nabyl dom. práva v některé obci býv. Uherska, která náleží Čsl. republice. Matěj K. sám uznává a též na základě provedeného šetření u rak. úřadů a u města Bratislavy bylo zjištěno, že v době do roku 1916 byl dom. právem příslušný do obce St. v nynějším Rak. a že dom. právo v Bratislavě získal až dne 12. srpna 1916 na základě rozhodnutí měst. rady v Bratislavě č. 13 242/1916. Vzhledem k tomu, že Matěj K. získal dom. právo v Bratislavě až po 1. lednu 1910 a přímo před tím byl dom. právem příslušný do obce St., která leží v území býv. říše Rak.-Uher. mimo území republiky Čsl. a že v době do 31. prosince 1921 nepodal žádosti o přiznání čsl. státního občanství podle § 9 úst. zák. č. 236/20 a vl. nař. č. 601/20, nestal se čsl. státním občanem a jeho dom. právo v Bratislavě, kterého nabyl v roce 1916, zaniklo dnem 31. prosince 1921. Poněvadž jmenovaný není čsl. stát. občanem a nebyl jím v roce 1923, kdy župní úřad uznal ho za bratislavského příslušníka a poněvadž ve smyslu § 5 zák. čl. 22: 1886 a § 16 zák. čl. 5: 1903 příslušným do čsl. obce může býti výlučně jen čsl. státní občan, je absolutně zmatečným rozhodnutí župního úřadu v Bratislavě ze 13. října 1923, kterým bylo uznáno, že žal. se má považovati za bratislavského příslušníka a v důsledku toho rozhodnutí to musilo býti zrušeno.«
Stížnost namítá, že rozhodnutí uher. ministerstva z 27. června 1916, které stanoví, že byl Matěj K. po rozumu § 48 zák. čl. 50:1879 od 8. ledna 1880 uher. státním občanem, je rázu deklaratorního a nikoli rázu konstitutivního, jak žal. úřad mylně za to má, a že tudíž stal se uher. státním občanem nikoli dne 27. června 1926, nýbrž hned dne 8. ledna 1880. Též usnesení magistrátu města Bratislavy z 12. srpna 1916 není prý konstitutivní, což ostatně vysvítá i z jeho textu, dle něhož se Matěj K. a jeho děti uznávají za příslušné do Bratislavy. Dom. příslušnosti nabyl prý Matěj K. v Bratislavě nikoli dne 12. srpna 1916, nýbrž dne 8. ledna 1880 a to podle § 12 bodu c) tehdy platného zák. čl. 5: 1876, jelikož v té době bydlil v Bratislavě již 5 roků. Synové František a Gustav odvozují svoji dom. příslušnost od otce. Poněvadž st-lé stát. občanství uher. a dom. příslušnosti v Bratislavě neztratili, jsou ve smyslu § 1 bodu 1 zák. č. 236/20 čsl. státními občany a příslušejí do Bratislavy.
Rozhoduje o této stížnosti, nss uvážil:
V nál. A. 823/21 vyslovil nss názor, že jedinec nemůže náležeti k některé z nejnižších organických jednotek čsl. státního svazku, totiž k obci a býti jejím členem, není-li zároveň členem státního úvaru tvořícího souhrn těchto jednotek, takže tyto právní svazky obojího druhu, jak domovská příslušnost, tak i státní občanství jsou ve spojení tak úzkém, pojmově nerozlučném, že samostatná existence jednoho bez druhého není myslitelná, nýbrž že naopak doplňujíce se předpokládají vzájemně svou existenci, kteréžto stanovisko došlo svého výrazu i v zákonech upravujících domovskou příslušnost a státní občanství podle uher. práva. Na tomto názoru trvá soud i v daném případě.
Z tohoto právního názoru plyne pro daný případ závěr, že st-lova dom. příslušnost do obce Bratislavy nemohla v době vydání napadeného rozhodnutí existovati, nebyl-li týž tehdy čsl. státním občanem, a že, nebyl-li čsl. státním občanem, úřad po právu prohlásil, že usnesení měst. rady bratislavské z 12. srpna 1916 stalo se bezúčinným.
Na sporu byla tu právě jen prejudicielní otázka, byl-li st-l v rozhodné době čsl. státním občanem či nikoli, a v tom směru nař. rozhodnutí dospělo k úsudku, že jím nebyl. Úsudek ten opřel žal. úřad o právní názor, že st-l, nejsa čsl. státním občanem již přímo ze zák. č. 236/1920, mohl tohoto státního občanství nabýti jen aktem přiznání podle § 9 cit. zák. a to na základě žádosti, podané v propadné lhůtě určené čl. 1 vl. nař. č. 601/20 do konce prosince 1921, a vycházel při tom úřad ze skutkového předpokladu, že taková žádost podána nebyla. Naproti tomuto stanovisku vytýká st-l, jako by žal. úřad pokládal cit. rozhodnutí uher. min. ve příčině státního občanství za konstitutivní a jako by byl toho názoru, že st-l stal se uher. státním občanem teprve dne 27. června 1916. Neprávem, neboť ze znění napadeného rozhodnutí nikterak nevyplývá, že by žal. úřad takový názor vyslovil, nýbrž žal. úřad toliko prohlásil, že zmíněné uznání dle § 48 zák. čl. 50: 1879 za uher. stát. občana je pro řešení čsl. státního občanství st-lova dle § 1 č. 1 bezvýznamné. A v tom směru dlužno dáti žal. úřadu za pravdu. Neboť po rozumu § 1 č. 1 zák. č. 236/20 jsou státními občany čsl. ode dne 28. října 1918 osoby, které nejpozději dnem 1, ledna 1910 získaly a od doby nepřetržitě mají dom. právo v území někdejšího mocnářství Rak.-Uher., jež náleží nyní Čsl. republice. Jeť tedy rozhodnou okolnost získání domovského práva na řečeném území nejpozději dnem 1. ledna 1910.
St-l sice naproti tomu tvrdí, že usnesení měst. rady v Bratislavě z 12. srpna 1916 je rázu toliko deklaratorního a že vlastně nabyl dom. příslušnosti v Bratislavě již dne 8. ledna 1880 po rozumu § 12 bodu c) zák. čl. 5: 1876, leč při tom přehlíží jednak, že dom. příslušnosti nenabývá se v obci na Slov. již pouhým splněním náležitostí v § 10 zák. čl. 33: 1886 vytčených, nýbrž teprve dnem učiněného usnesení a že tento akt přijetí je aktem konstitutivním a zakládá právní účinky jen od doby jeho vydání (srov. nález Boh. 3029/23), jednak, že dle předpisu § 12 zák. čl. 5: 1876 se předpokládá úřední zjištění dom. příslušnosti dotyčné osoby, jak obzvláště též ze znění § 14 je zřejmo. Tímto úředním zjištěním se teprve určuje, do které obce a z kterého z důvodů uvedených v § 12 ona osoba tam patří. Že by takové úřední zjištění přede dnem 1. ledna 1910 ve příčině jeho osoby se bylo stalo, st-l netvrdí. Nemá tedy jeho tvrzení, že nabyl dom. příslušnosti v Bratislavě na základě § 12 zák. čl. 5: 1876 již dne 8. ledna 1880 ipso facto a ipso jure, v zákoně opory. St-l dovolává se v té příčině též usnesení měst. rady z 12. srpna 1916, leč neprávem, a to již z toho důvodu, že v usnesení tom není ani zmínky o tom, že by měst. rada uznala domovskou příslušnost st-lovu i pro dobu před 1. lednem 1910.
St-l stal se státním občanem uher. teprve v roce 1880 na základě ustanovení § 48 zák. čl. 50: 1879. Ustanovení toto, jímž za podmínek tam určených stávali se cizinci státními občany uher. ipsa lege, nemá však předpisu, jímž by cizinci, stavší se mocí zákona státními občany uherskými, nabývali již ze zákona dom. příslušnosti v některé obci na území uherském. Mohl proto st-l, stav se uher. stát. občanem, nabýti dom. práva v některé obci území uher. pouze výslovným přijetím do svazku některé obce dle §§ 4, 6—8, resp. výslovným úředním zjištěním dle § 12 zák. čl. 5: 1876, anebo, když tento zák. článek byl roku 1886 zák. článkem 22 zrušen, dle §§ 8, 10—12, resp. § 16 právě cit. zák. článku. Pouhé splnění zákonných podmínek k nabytí dom. práva podle cit. předpisů nestačilo.
Že by st-l výslovně do svazku některé obce na území uher. nej- později dnem 1. ledna 1910 dle cit. zákonných ustanovení byl přijat anebo jako bezdomec přikázán, netvrdil nikde v řízení správním a netvrdí ani ve stížnosti. Potom ovšem nutno míti vzhledem k tomu, co svrchu dovoženo, za to, že byl sice uher. stát. občanem, že však neměl clom. práva do dne 1. ledna 1910 v žádné obci území uher., jež tvoří nyní součást čsl. republiky a že tudíž nestal se čsl. státním občanem podle § 1, č. 1 zák. č. 236/1920, jak snaží se ve stížnosti dovoditi.
Za tohoto stavu věci nelze tvrditi, že žal. úřad porušil zákon, když napadeným rozhodnutím zrušil z moci dozorčí pro zmatečnost rozhodnutí župního úřadu v Bratislavě ze 13. října 1923, jímž bylo vysloveno,, že se má Matěj K. považovati za bratislavského příslušníka.

Citace:

č. 7828. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 489-493.